„Nabýváme dojem, že závazky, které jsme společně s vámi přijali v Čierné nad Tisou, se neplní, a to jak ty, které jsme přijali na dvoustranné schůzce za účasti všech členů předsednictva ÚV, tak i kádrové otázky, na nichž jsme se dohodli na setkání čtyřek. Vzhledem k těmto okolnostem bych se tě, Alexandře Stěpanoviči, chtěl zeptat, v čem můžeme z naší strany pomoci,“ zaznělo 9. srpna 1968 z telefonní „horké linky“.

Alexander Dubček naznačuje další změny v roce 1968:

Zdroj: Youtube

Promlouvající ústa patřila někdejšímu předsedovi Nejvyššího Sovětu a v té době prvnímu tajemníkovi Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu (ÚV KSSS) Leonidu Iljiči Brežněvovi a naslouchající ucho prvnímu tajemníkovi Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ) Alexandru Dubčekovi.

A „pomoc“, kterou Brežněv Dubčekovi nabízel, se brzy zhmotnila v hrůzné podobě.

Od Čierné nad Tisou k telefonátům

Brežněvova zmínka o Čierné nad Tisou se vztahovala k československo-sovětským jednáním ve stejnojmenném pohraničním městečku, která probíhala od 29. července do 1. srpna 1968. Československá delegace navrhovala jako místo pro setkání nejdříve Košice a Sověti zase své území, Čierná nad Tisou představovala kompromis. Sovětská delegace cestovala do města vlakem a večer po jednání se jím vracela přes hranici zpět. Rozhovory probíhaly ve vagonech tohoto vlaku, proto se jim začalo přezdívat „vagonové jednání“.

Signatář Charty 77 František Kriegel
Nezradit sám sebe. František Kriegel dělal i sporné kroky, ale řídil se svědomím

Obsahem schůzek, jichž se účastnila předsednictva („politbyra“) obou komunistických stran v kompletní sestavě, bylo zjednodušeně řečeno to, že sovětská říše se spolu s ostatními socialistickými satelity snažila zastavit demokratizační proces v Československu, zvaný Pražské jaro. Jeho součástí byl plán komplexní ekonomické, politické i společenské reformy, jež mohla pomoci Československu obnovit zpřetrhané vazby se západní Evropou a demokratickým světem, což Brežněv vnímal jako hrozbu pro celý tzv. socialistický blok.

Sovětské požadavky v Čierné nad Tisou se soustředily na čtyři body: aby Dubčekovo vedení obnovilo centrální kontrolu nad stranickým aparátem a sdělovacími prostředky (tedy cenzuru), aby zakázalo existenci Klubu angažovaných nestraníků a sdružení bývalých politických vězňů K 231, aby nepřipustilo obnovu sociální demokracie a aby provedlo kádrové změny (jako o nepřijatelných mluvil Brežněv zejména o členovi předsednictva ÚV KSČ Františku Krieglovi, předsedovi České národní rady Čestmíru Císařovi a řediteli Československé televize Jiřím Pelikánovi).

BRATRSKÝ POLIBEK. Alexander Dubček (vpravo) půl roku před okupací vřele vítá sovětskou delegaci vedenou Leonidem Brežněvem (vlevo)Bratrský polibek. Alexander Dubček (vpravo) půl roku před okupací vřele vítá sovětskou delegaci vedenou Leonidem Brežněvem (vlevo)Zdroj: ČTK

Podle Brežněvovy interpretace mu Dubček slíbil všechny požadavky splnit – sám Dubček se však hájil, že žádný takový slib nedal. „Když mi Brežněv řekl, že tito lidé jsou nepřijatelní, nereagoval jsem a on si myslel, že to akceptuji. A já jsem zase dělal podle svého a neprovedl jsem to. Protože kdybych je byl hodil do ringu, lid by rebeloval a my se dostali do vnitřní eskalace,“ citoval v publikaci Praha 1968: Vpád Varšavské smlouvy – pozadí, plánování, provedení historik Jan Pauer Dubčekovo stanovisko.

V sobotu 3. srpna 1968 následovala další konference vedení šesti zemí Varšavské smlouvy v Bratislavě, ale ani ta nevyústila v jednoznačný závěr. Do jejího závěrečného prohlášení se nicméně dostala zmínka o „omezené suverenitě“ členských států tohoto paktu, o niž později Brežněv opřel své obhajování invaze.

O šest dní později už proběhl první ze dvou zlověstných rozhovorů, v nichž dal Brežněv zřetelně najevo, že o tom, co se bude dít v Československu, míní rozhodovat on.

Opřeš se o naše lidi

Dubček se podle všeho snažil hrát o čas, Sověty nějak uchlácholit, ale v podstatě dál pokračovat v politice Pražského jara. Brežněv mu to však nehodlal dovolit.

V prvním telefonátu naléhal nejvíce na to, aby Dubček dosadil do svého okolí a do všech důležitých funkcí ty lidi z československého mocenského aparátu, kteří Sovětům zřetelně naznačovali, že svou politickou budoucnost spojují s nimi, nikoli s reformisty.

„Dospěl jsem k přesvědčení, k pevnému přesvědčení, že máš v předsednictvu síly a lidi, zdravé síly, o něž se můžeš opřít a které za tebe dají vše. Je důležité jen to, aby ses rozhodl opřít se o tyto síly, přitáhl je k sobě a vedl je v boji proti pravici,“ tlačil na Dubčeka Brežněv.

Jízda prezidentské kolony, vezoucí Leonida Brežněva a amerického prezidenta Geralda Forda během summitu ve Vladivostoku v roce 1974. Podobně vypadala jízda o pět let dříve, kdy na Brežněvův ZiL začal střílet atentátník. Sovětský vůdce ale ve voze nebyl
Zabiju Brežněva. Pomstít invazi do ČSSR se v roce 1969 rozhodl ruský atentátník

Nerozhodný československý komunistický vůdce namítal, že podobnou věc nelze rozhodnout bez plenárního zasedání, ale jeho protějšek ztrácel trpělivost. „A co otázka rozdělení ministerstva vnitra? Vždyť kvůli tomu není třeba svolávat plénum. Vzpomínáš si přece, že tehdy na poradě jste řekli, soudruh Černík i soudruh Smrkovský i ty, že tuto otázku můžete vyřešit doslova v několika dnech a máte i dobrý návrh na druhou funkci – Šalgoviče. Tak tedy jak zamýšlíš řešit tuto otázku, kdy ji zamýšlíš řešit?“ trval na svém.

Alexander Dubček na Slovensku během Pražského jaraAlexander Dubček na Slovensku během Pražského jaraZdroj: Wikimedia Commons, Matica Slovenská, CC BY-SA 4.0

Slovenský politik Viliam Šalgovič byl jeden z hlavních představitelů konzervativního proudu v KSČ a člen kolaborantského prosovětského křídla, který jen o dva týdny později (pravděpodobně ve spolupráci se sovětskou tajnou službou KGB) významně pomohl invazním jednotkám. Od června 1968 zastával funkci náměstka ministra vnitra a při obsazování Československa armádami pěti států Varšavské smlouvy od počátku vydával příkazy, které šly okupantům na ruku: nařídil například zastavit vysílání legálního Československého rozhlasu a televize.

Brežněvova zmínka o rozdělení ministerstva vnitra narážela na to, že právě v roce 1968 se v návaznosti na vznik československé federace toto ministerstvo rozdělilo na Federální ministerstvo vnitra a dvě ministerstva republiková, přičemž do čela jednoho z nich počítal se Šalgovičem. Dubček se odvolal na organizační problémy spojené s vyčleněním Slovenska jako samostatné republiky a dodal, že jde o otázku, kterou „nelze vyřešit za dva tři dny“ (což byla věta, již v obou telefonních hovorech vícekrát opakoval).

Americký prezident Gerald Ford a sovětský vůdce Leonid Brežněv při setkání v roce 1974.
Smrt Brežněva: Dožíval jako pouhá loutka, s pohřbem se dodnes pojí trapný moment

Brežněv pak znovu zaútočil na tehdejšího předsedu České národní rady Čestmíra Císaře, který prý rozpoutává štvanice proti autorům tzv. dopisu 99 pragováků. To byl dopis podepsaný 66 zaměstnanci pražského automobilového závodu Praga (tehdy Automobilových závodů Klementa Gottwalda) a 33 jejich příbuzných, adresovaný „sovětským přátelům“, jenž se dal interpretovat jako pozvání ke vstupu intervenčních vojsk (jeho celé znění lze najít na webu Totalita).

„Vůbec nechápu, proč se připouští taková situace, kdy Císař organizuje útoky na čestné, správné představitele dělnické třídy jednoho z nejlepších podniků vaší země,“ rozčiloval se Brežněv.

Dubček se odvolal na to, že předsednictvo bude o všem rozhodovat kolektivně, a Brežněv ještě na závěr zopakoval, že sovětská strana začíná být znepokojená tím, že se usnesení z Čierné nad Tisou a z Bratislavy podle ní neplní. Tím první hovor skončil.

Když ne ty, budeme konat my

O čtyři dny později, v úterý 13. srpna 1968, se sovětský vůdce ozval na horké lince Dubčekovi znovu. A tentokrát přitvrdil.

„Máme málo času, proto dovol, abych přešel přímo k věci. Znovu se na tebe obracím, abych vyjádřil své znepokojení nad tím, že prostředky masové propagandy nejen nesprávně vysvětlují naše porady z Čierné nad Tisou a Bratislavy, ale zesilují útoky na zdravé síly, hlásají antisovětismus a antisocialistické ideje. Přitom nejde o ojedinělá vystoupení, ale o organizovanou kampaň,“ udeřil na Dubčeka po prvotních zdvořilostních frázích.

Alexander Dubček s Leonidem Iljičem Brežněvem v Čierné nad TisouAlexander Dubček s Leonidem Iljičem Brežněvem v Čierné nad TisouZdroj: ČTK

Dubčekovy námitky, že práci médií nelze změnit během dvou tří dnů (československý politik opět použil stejnou frázi), odmítl akceptovat.

„I my jsme vás tehdy upozorňovali, že pravičáci neustoupí ze svých pozic a že to samozřejmě nelze provést během dvou tří dnů. Ale uběhlo už mnohem více času než dva tři dny a úspěch vaší práce závisí na tom, jak rozhodná opatření přijmete pro zavedení pořádku v orgánech masové informace … Vždyť jsme se konkrétně dohodli, pokud jde o roli Pelikána v této záležitosti, i na tom, že Pelikána je nutno odvolat … Doslova všechny noviny – Literární listy, Mladá fronta, Reportér, Práce – denně publikují protisovětské, protistranické články … Za poslední dva tři dny pokračují noviny, které jsem vyjmenoval, v neustálém otiskování pomlouvačných výmyslů na adresu Sovětského svazu a ostatních,“ útočil Brežněv (téměř celý přepis rozhovoru lze zhlédnout na webu Pražské jaro 1968).

První tajemník ÚV KSČ se znovu zkusil odvolat na to, že všechny tyto otázky musí projednat plénum strany, a uvedl, že by mělo být svoláno do konce srpna. Brežněv se ale nemínil nechat „uchlácholit“.

„Osobně, Sašo, nikterak nechápu, proč a nač odkládáš řešení těchto otázek na nové plénum, mimořádné plénum … Jestli tyto otázky předložíš dnes na předsednictvo, je to poslední šance zachránit věc bez větších zdržení, bez větších ztrát. Když tyto ztráty budou větší, bude to horší,“ tlačil Brežněv.

Desná srpen 1968
Historici usvědčují Grospiče: nikoli oběti nehod, srpen 1968 byl krvavou okupací

Několikrát také zopakoval, že sovětské straně jde nejvíce o odvolání trojice Císař, Kriegel a Pelikán: „Ze všeho nejvíc mne zneklidňuje, že neodvoláváte z funkcí ty tři, na jejichž odvolání jsme se dohodli. Zde zůstává velmi závažná otázka. Jestli jste upřímně přesvědčeni o tom, že je třeba odvolat Císaře, Kriegla, Pelikána, a že je to třeba, pak jsem si naprosto jist, že při upřímném přesvědčení to můžete udělat snadno a prostě.“

Dubčekovu námitku, že je potřeba čas, odmítl brát v potaz. „Pochop, že jsme se domluvili na nejvyšší úrovni … Hovořili jsme na takové úrovni, na jaké mohou lidé řešit jakýkoliv problém. A teď se ukazuje, že tito lidé nemohou nic rozhodnout. A teď mi říkáš, přijměte taková opatření, která politbyro ÚV KSSS považuje za nezbytná. Zřejmě dojde k tomu, že budeme s tebou souhlasit a učiníme taková opatření, která budeme považovat za nezbytná,“ pohrozil v rozhovoru.

Třetí telefonický hovor se už neuskutečnil. Brežněv na Dubčekem slibované svolání pléna nepočkal. Týden po druhém telefonátu začala invaze, která vyústila v 21 let trvající okupaci Československa sovětskými vojsky.