Ani dvacet let manželství nemá větší sílu než peníze. Frýdlantská pohřební služba upřednostnila lepší zakázku a sedmdesátiletá Marie Hoffmannová nyní ani neví, kdy a kde měl její zesnulý manžel pohřeb, ani kde je uložen. Na první pohled neetické jednání však nepostihuje žádný zákon. Záleží jen na tom, ským a jak se pohřební služba domluví.

„Manžel zemřel loni vlistopadu. Vté době jsem byla po vážném úrazu upoutána na lůžko. Žili jsme spolu dvacet let, měl sice děti zpředchozího manželství, ale na ně jsem neměla kontakt. Požádala jsem proto frýdlantskou pohřební službu Věry Hauptigové, aby uspořádali kremaci bez obřadu srozptýlením na místní rozptylové loučce,“ začala svůj příběh Eva Hoffmannová.

Ještě týž den Eva Hoffmanová zaplatila tisícikorunovou zálohu a frýdlantská pohřební služba jí zaslala doklady na pohřebné. Ke zvratu však došlo následující den. Dcera zesnulého zprvního manželství, která bylí ve Švýcarsku, se dohodla spohřební službou, že chce pohřeb sobřadem. „Zpohřební služby se mě zeptali, jestli bych namítala něco proti obřadu, když to manželova dcera zaplatí. Samozřejmě jsem řekla, že ne. Bylo však pro mě šokem, když jsem se záhy dozvěděla, že manželova dcera zakázala pohřební službě, aby mi řekli, kdy bude pohřeb, a co se stalo sostatky mého muže,“ uvedla Eva Hoffmannová.

Majitelka pohřební služby se brání. Podle ní to není starost pohřební služby. „Provedli jsme obřad skremací, tak jak si to přála dcera zesnulého. Popel isurnou jsme předali dceři. Co ona sním udělá, již není naše věc,“ řekla majitelka pohřební služby Věra Hauptigová.

Podle předsedy Sdružení pohřebnictví ČR Ladislava kopala se frýdlantská pohřební služba dopustila porušení etiky. „Žádný zákon neřeší, kdo má jaká práva. Většinou platí nepsané pravidlo, že kdo první objednává pohřeb, ten rozhoduje,“ uvedl na dotaz Deníku Ladislav Kopal. „Zmíněná pohřební služba se zetického hlediska neměla následující den sdcerou zesnulého vůbec bavit, ale měla ji odkázat na jeho manželku, která si pohřeb objednala oden dříve. To je však otázka etiky, nikoliv práva,“ doplnil předseda Svazu pohřebnictvíČR.

Situace Evy Hoffmannové je nyní prakticky bezvýchodná. Kde skončil popel manžela, se kterým žila posledních dvacet let, se nemá podle žádného zákona právo dovědět. „Nechci uvěřit, že ivtakovém případě platí přísloví, že kdo maže, ten jede. Po několika měsících mohu alespoň částečně chodit. Chtěla bych manželovi přinejmenším někam položit květinu, ale ani nemám kam,“ dodala smutně Eva Hoffmannová.