„V prvních dnech jsme vlastně ani moc dění v Praze nekomentovali, protože jsme považovali za mnohem důležitější informovat lidi o tom, co se vlastně děje," vzpomíná výrazná tvář před i polistopadového dění.

Zatímco v létě 1989 opozice 
v Polsku už vyjednávala s komunisty o podílu na moci 
a v Maďarsku režim pootevřel železnou oponu na své hranici 
s Rakouskem pro východoněmecké uprchlíky, v Husákově Československu to pořád ještě vypadalo na „dobu ledovou". Nebo jste to v mnichovském Rádiu Svobodná Evropa viděli jinak?
V podstatě ne. I když, i tady už praskaly ledy: lidé podepisovali petici „Několik vět" a ačkoliv v ní nezpochybňovali komunistický režim jako takový, žádali například propuštění politických vězňů, svobodu shromažďování a legalizaci nezávislých iniciativ, tedy všechno to, co bylo pro totalitu de facto smrtící. Což režim dobře věděl, a proto rozpoutal 
v oficiálních médiích rozsáhlou zastrašovací kampaň. Před konkrétními represemi se pak iniciátoři petice z řad disidentů snažili signatáře ochránit tím, že jejich seznamy poskytovali Svobodné Evropě a Hlasu Ameriky, a to záměrně tak, aby se jména známých osobností střídala se zcela neznámými, řadovými občany. A tyto seznamy jsme pak vysílali. O žádné „masové hnutí" sice nešlo, protože těch signatářů nebylo nakonec víc než nějakých čtyřicet tisíc, ale přece jen to bylo znamení, že se lidé přestávají bát. Dokonce se přestávali bát i osobních kontaktů s námi ve Svobodné Evropě, kterou režim od jejího založení v roce 1951 zatracoval coby „štvavou vysílačku" a nepřítele číslo jedna.

Jak takové kontakty vypadaly?
Většinou nám lidé telefonovali ze svých zahraničních dovolených, ale čas od času se zastavili i přímo v Mnichově, v budově rádia. Ovšem jednou v létě 1989 přišel i jakýsi vysokoškolák 
z Prahy, a to nikoli aby nám obligátně poděkoval, ale aby nám vynadal. Vytýkal nám, že vysíláme tematicky omezeně, že pořád řešíme, co se děje v komunistické straně, která je přece v Československu každému už dávno ukradená, místo abychom vysílali informace, které lidi doopravdy postrádají. Namítala jsem, že přece máme i pořady jako je Rozhlasová universita nebo Literatura bez cenzury, než mi došlo, co mu vlastně schází: totiž celé to široké spektrum impulsů, které člověku může poskytnout pouze svobodná společnost. To jsme ve Svobodné Evropě samozřejmě nemohli nikdy suplovat. Byli jsme v nejlepším případě takový malý vzorek mediální svobody. Tehdy jsem si říkala, že jestli je 
u nás takových mladých lidí jako on opravdu hodně, tak jsou komunisti vyřízení.

17. listopadu to tak ovšem na Národní třídě ještě zdaleka nevypadalo. Byla jste tehdy u mikrofonu?

Ten večer ne, protože jsem byla na oslavě narozenin 
u Martina Štěpánka, kde jsme marně čekali na kolegu Milana Schulze, který měl tehdy službu a nešel a nešel. Nakonec telefonoval, že se něco v Praze děje, že tam na Národní třídě policie brutálně zasahuje proti povolené studentské demonstraci. 
A protože jsme měli v Československu vybudovanou už celou síť spolupracovníků 
z prostředí Charty 77 a z nezávislých iniciativ a byli jsme ve stálém kontaktu 
s nezávislou Východoevropskou informační agenturou, založenou disidentem Petrem Uhlem, byli jsme ve Svobodné Evropě vždycky dobře zásobovaní čerstvými informacemi. Takže Milan nedělal až do půlnoci nic jiného, než že v jednom kuse aktualizoval naše vysílání.

Ale jak jste si ověřovali, že jde 
o pravdivé informace? Vždyť tehdy RSE šířila i falešnou zprávu, že tam policisté umlátili studenta Martina Šmída, což byla estébácká provokace, protože mrtvého studenta tam tehdy hrál agent Ludvík Zifčák.
S tvrzením, že Svobodka jako první rozšířila nepravdivou zprávu o mrtvém studentovi Šmídovi, se setkávám neustále. Stojí to tak 
i ve Wikipedii. Přitom vím naprosto přesně, jak to ve skutečnosti bylo, protože po 17. listopadu následoval víkend, a to jsem měla službu v redakci RSE já osobně. Tehdy hned ráno začala z tiskových agentur chodit zpráva, že „jak hlásí Východoevropská informační agentura, mělo 
v Praze dojít při zásahu 
k úmrtí jednoho z účastníků demonstrace", k čemuž agentury dodávaly zpočátku upozornění, že se jedná o nepotvrzenou zprávu. Petrovi Uhlovi jsem okamžitě volala 
a dozvěděla se, že k nim do agentury přišla jakási – jemu neznámá – Drahomíra Dražská, která tvrdila, že na Národní třídě zemřel při policejním zásahu její známý, Martin Šmíd. Ale že se toto tvrzení zatím nepodařilo ověřit. V této podobě to Východoevropská informační agentura pustila do světa.
Ve Svobodce jsme ovšem museli mít všechny zprávy potvrzené minimálně ze dvou pramenů, takže mi bylo jasné, že tohle nemohu použít. Jenže během dne se začala zpráva hrnout z nejrůznějších zahraničních médií, která to přebírala od sebe navzájem. A nakonec to vydal 
v angličtině i náš newsroom. Tím pádem se to objevilo 
i v naší zpravodajské relaci, kterou jsme vysílali každou celou hodinu.
Abych to uvedla na pravou míru alespoň v našem komentovaném politickém pořadu Události a názory, zatelefonovala jsem nakonec Petru Uhlovi, který posluchačům vysvětlil, že jde vlastně o informaci z druhé ruky.
A že se ji nedaří ověřit.

Lída Rakušanová

Dobře, ale to nic nemění na tom, že lidé vyšli do ulic na základě policejní provokace. Znamená to tedy, že byla celá sametová revoluce jen inscenací tajných služeb, jak se někteří domnívají?
To určitě ne, protože je vždy otázkou, jaký cíl její inscenátoři měli. Zrovna tak dobře mohli chtít vyvolat 
v lidech panický strach. Zřejmě doufali, že je informace 
o masakru zmrazí hrůzou. Že je pak ani nenapadne vylézt na ulici a zkoušet demonstrovat jako ve východním Německu, kde jen osm dnů předtím padla Berlínská zeď. Po pravdě řečeno, tohle vysvětlení mi přijde logičtější. Kolem Prahy stály přece tenkrát tanky a milicionáři byli v pohotovosti. Že nezakročili, bylo zřejmě jen tím, že tentokrát už na Václavák nepřišlo jen pár stovek disidentů a jejich sympatizantů jako 21. srpna nebo 28. října, ale masy lidí. A že tam nakonec Petr Miller přivedl dělníky z ČKD.

Jak jste ve Svobodné Evropě komentovali listopadové demonstrace?
V prvních dnech jsme je ani moc nekomentovali, protože jsme považovali za mnohem důležitější informovat lidi o tom, co se v Praze vlastně děje. Režimní média se totiž zpočátku několik dní snažila odbýt demonstrace jako jakési ojedinělé akce notorických rozvracečů socialistického zřízení. Přitom už na Václaváku nebylo k hnutí. Do Prahy se tehdy nečekaně dostal i náš ředitel Pavel Pecháček, který měl americké občanství a pár týdnů předtím si zažádal o novinářské vízum na plánované oslavy svatořečení Anežky České. Samozřejmě nedoufal, že by mu to vyšlo. Ale krátce po 
17. listopadu mu kdosi z československého velvyslanectví zavolal, ať si pro to vízum přijde. Takže Pavel Pecháček pak reportoval přímo z Václavského náměstí, a to byla, myslím, hvězdná hodina československého vysílání RSE. Tak hvězdná, že to po pár dnech estébáci nevydýchali 
a Pavla vypověděli ze země jako nežádoucí osobu. Na hranicích mu pak policisté stačili ještě zabavit diář s poznámkami, ale to už bylo 
v den, kdy šel generální tajemník KSČ Jakeš „od válu", jak zpívá Jiří Dědeček 
ve svém slavném polistopadovém songu.

Kdy jste přijela do Československa vy?
V polovině prosince, když mi do redakce zavolal Václav Havel s tím, že bych měla přijet a vystoupit v Československé televizi v Televizních novinách. Nejdřív jsem moc nechápala, co tím sleduje, ale pak mi to došlo: ten večer se totiž na obrazovce objevil ve zprávách také slavný reformní ekonom Ota Šik, který žil po srpnu 1968 ve švýcarském exilu, a nakonec jako zlatý hřeb legendární Tomáš Baťa. Jak mi pak vyprávěl jeden náš věrný posluchač, to už před televizí jen klečel a děkoval Bohu, protože konečně uvěřil, že je s tím komunismem definitivně amen. Můj první den v Československu po 21 letech v exilu pak skončil nezapomenutelným koncertem České filharmonie v Obecním domě, kde Václav Neumann dirigoval Mou vlast. Václav Havel měl prostě vytříbený smysl pro dramaturgii.

A odhlédnuto od tohoto zážitku, jaký dojem na vás po těch letech udělala vaše vlast?
Vládla tady až neskutečná euforie. Všichni byli nadšení, jak skvěle se jim ta revoluce povedla. A zároveň byli přesvědčeni, že teď, když komunismus padl, je všechno hotovo, protože už automaticky bude jenom líp. Tenkrát jsem si v duchu říkala, že nechci vidět tu kocovinu.

Lída Rakušanová

Jak vidíte s odstupem 25 let listopadové události? Splnilo se to, co jste si tehdy přála?
Beze zbytku. Protože jsem si nepřála nic jiného, než to, aby tahle země konečně dostala šanci vzít svůj osud do vlastních rukou. A jak to dopadlo, je prostě jen výsledek toho, čeho jsme byli nebo nebyli schopni. Celkovou bilanci ale rozhodně nepovažuji za tak katastrofální, jak se to tady většinou traduje. Stačí se podívat kolem, hlavně za východní hranici sousedního Slovenska.

Svoboda zpoza železné opony- Rádio Svobodná Evropa (RSE) začalo vysílat v roce 1951 z bavorského Mnichova s cílem objektivně informovat obyvatelstvo v zemích za železnou oponou. Financovaly jej Spojené státy.
- Jednotlivé redakce vznikaly postupně. První byla redakce československá, u jejíhož zrodu stály legendy české žurnalistiky Ferdinand Peroutka a Pavel Tigrid.
- Lída Rakušanová emigrovala z ČSSR po invazi sovětských vojsk v roce 1968 a s československým oddělením RSE začala spolupracovat v 70. letech.
- Od roku 1978 tam působila jako politická komentátorka se zaměřením na Československo, střední a východní Evropu,
NATO a EU.

JAN KOZÁK