Lidice, jméno vesnice na Kladensku, je celosvětově známým synonymem válečného utrpení a nacistického běsnění. Obec s pěti stovkami obyvatel nacisté zničili před 67 lety – 10. června 1942. Dvě stě postřílených mužů, dvě stovky žen odvezených do koncentračního tábora a skoro sto otrávených dětí. Celou ves pak Němci srovnali se zemí. Potřebovali někoho potrestat za atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, který se stal dva týdny předtím. Volba padla na Lidice.

Po atentátu začala v protektorátu zběsilá honba za těmi, kteří atentát provedli. Gestapo získalo jména lidí, kteří odešli do zahraničního odboje. Byli mezi nimi také Josef Horák a Josef Stříbrný z Lidic. Dalším důkazem byl i dopis Václava Říhy své milé, který získala česká policie a předala gestapu. Říha ji prý také žádal, aby vyřídila Horákovým v Lidicích pozdrav od jejich syna z Anglie. I když vyšetřování později ukázalo, že si jeho autor vymýšlel, Němci po zámince rádi skočili. Smyčka kolem Lidic se začala stahovat.

Ve tři ráno zabušili na dveře

Když Heydrich zemřel, vtrhlo gestapo do Lidic.

„Čtvrtého června jsme museli všichni zůstat doma,“ vzpomíná tehdy devatenáctiletá Miloslava Kalibová, jedna ze dvou dcer šéfkuchaře Jaroslava Suchánka v Lidicích, číslo popisné 83.

„Vojáci prohlíželi dům po domu, od půdy po sklep a ptali se: Nepřenocoval u vás někdo cizí? Máte zbraně? Pak jsme se dozvěděli, že při prohlídce zatkli rodiny Horáků a Stříbrných, jejichž synové odešli v roce 1939 do zahraničí. Říkalo se, že jsou v Anglii.“

Ostatní rodiny si oddechly, ale jenom na pár dní.

„V noci na 10. června najednou slyšíme v ulicích těžké kroky,“ pokračuje Miloslava Kalibová.

„Ve tři ráno tři vojáci prudce zabušili na dveře a vešli. Jeden z nich mluvil česky a nařídil nám: Rychle se oblékněte! Vezměte si peníze, cenné věci a jídlo na tři dni! Jdete k výslechu do školy! Ostatní tady nechte, o to se postaráme!“

Na návsi oddělili od matky a obou sester jejich otce Jaroslava Suchánka. To bylo naposledy, co ho viděly. Spolu s dalšími ženami a dětmi je hnali do školy, zatímco muže odvedli do Horákova statku. Ze školy je pak odvezli na Kladno.

Všechny muže tehdy Němci postříleli, ale ženy o tom až do konce války nevěděly. Němci pak ženy oddělili od dětí a převezli je do koncentračního tábora. Děti otrávili v polském Chelmnu. Ze 105 lidických dětí se jich konce války dožilo jenom 17.

Provokace ve mlýně

„Lidice byly od začátku provokací německé státní policie,“ říká historik a publicista Jaroslav Čvančara. „Němci byli nervózní, že neměli žádnou stopu po pachatelích atentátu na Heydricha. V té době ale měli konfidenty, kteří s nimi spolupracovali. Jedním z nich byl Viliam Gerik, parašutista skupiny ZINC. Přikázali mu, aby pátral po parašutistech na Křivoklátsku.“

Jaroslav Čvančara říká, že Gerik měl kontakt i na mlynáře z Lidic, u kterého údajně některý z parašutistů přespal. „Kdo to ale přesně byl, se už nedozvíme,“ pokračuje Čvančara. U mlynáře nastrčil Gerik nebo jiný konfident radiovysílačku a zbraně, které pak gestapo teatrálně objevilo. A začal pogrom proti nevinným lidem.

Několik dní po vyhlazení Lidic neunesl tlak tragických událostí další z parašutistů Karel Čurda a vyzradil Němcům, kdo za atentátem stojí. „Denně četl sloupky popravených a nacházel mezi nimi také jména příbuzných parašutistů, které znal,“ pokračuje Čvančara. „Věděl, že je otázka několika dní, než gestapo zaklepe na dveře matky, u které se skrýval. Proto se sám přihlásil. Do atentátu se ale choval perfektně a plnil svoje úkoly,“ doplňuje Jaroslav Čvančara.

Dokonalá masová vražda

"Lidickou tragédii si musíme stále připomínat,“ říká Eduard Stehlík z Vojenského historického ústavu. „Byl to zločin, který nemá svým rozsahem na českém území obdoby. Naplánovaná akce v Lidicích byla dokonale provedenou masovou vraždou. Zavraždění neměli nic společného s atentátem na Heydricha. I proto jsme nazvali expozici v Lidickém památníku A nevinní byli vinní. Šlo tehdy o demonstraci síly a o mstu. V Lidicích Němci vraždili děti.

Popravili každého, kterému už bylo patnáct let, přitom plnoletost byla tehdy až od jednadvaceti. Jejich oběť měla ale velký význam. Zpráva o tragédii se rozletěla do celého světa. Lidičtí mrtví bojovali i po své smrti za Československo. Po zkáze Lidic pak spojenci odvolali podpisy pod mnichovskou dohodou.“

Kdo byl neznámý čeledín?

Po 67 letech žijí už sotva tři desítky lidí, kteří zkázu Lidic zažili. A stále zůstávají nezodpovězené otázky. „Mezi popravenými muži byl také neznámý čeledín,“ pokračuje Eduard Stehlík. „Nastoupil do Lidic jenom den před tragédií 9. června. Jeho jméno se už asi ale nedozvíme. Možná šlo dohledat pár let po válce, ale teď?“