Tragický příběh z roku 1942 je i po skoro sedmdesáti letech stále aktuální – i kvůli těžkým osudům lidí, kteří vraždění přežili a museli se vyrovnávat se smrtí blízkých.

„Žije nás už jen třiadvacet, devět žen a čtvrnáct dětí,“ říká Miloslava Kalibová, jedna z lidických žen, které se dožily konce války i dnešních dnů. „Teď v sobotu se chystáme na pietní vzpomínkovou akci, ale na víc si už netroufám. Vždyť je mi 87 let,“ pokračuje Miloslava Kalibová.

Lidice, jméno vesnice na Kladensku, je symbolem nacistických obětí. Obec s pěti sty obyvatel nacisté srovnali se zemí 10. června 1942. Postříleli 173 mužů, dvě stě žen odvezli do koncentračního tábora a skoro sto dětí otrávili plynem. Ves pak Němci srovnali se zemí. Potřebovali totiž někoho potrestat za atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, který se stal dva týdny předtím. Volba padla na Lidice, a ne náhodou.

Po atentátu začala v protektorátu zběsilá honba za těmi, kteří atentát provedli. Gestapo získalo jména lidí, kteří odešli do zahraničního odboje. Byli mezi nimi Josef Horák a Josef Stříbrný z Lidic. Dalším „důkazem“ byl i dopis Václava Říhy jeho milé, který gestapu předala česká policie. Říha ji prý žádal, aby vyřídila Horákovým v Lidicích pozdrav od jejich syna z Anglie. I když vyšetřování později ukázalo, že si Říha vymýšlel, Němci po zámince rádi skočili. Smyčka kolem Lidic se začala stahovat.

Pár dní v klidu

Po pohřbu Heydricha v Berlíně 9. června vtrhlo gestapo do Lidic.
„Ale už čtvrtého června jsme museli všichni zůstat doma,“ vzpomíná tehdy devatenáctiletá Miloslava Kalibová, jedna ze dvou dcer šéfkuchaře Jaroslava Suchánka v Lidicích, číslo popisné 83.

„Vojáci prohlíželi dům po domu, od půdy po sklep, a ptali se: Nepřenocoval u vás někdo cizí? Máte zbraně? Pak jsme se dozvěděli, že při prohlídce zatkli rodiny Horáků a Stříbrných, jejichž synové odešli v roce 1939 do zahraničí. Říkalo se, že jsou v Anglii.“
Ostatní rodiny si po razii oddechly, ale jen na pár dní.

„V noci na 10. června najednou slyšíme v ulicích těžké kroky,“ pokračuje Miloslava Kalibová. „Ve tři ráno tři vojáci prudce zabušili na dveře a vešli. Jeden z nich mluvil česky, byl zřejmě ze Sudet, a nařídil nám: Rychle se oblékněte! Vezměte si peníze, cenné věci a jídlo na tři dni! Jdete k výslechu do školy! Ostatní tady nechte, o to se postaráme!“

Na návsi oddělili od matky a obou sester jejich otce Jaroslava Suchánka. To bylo naposledy, co ho viděly. Všechny muže tehdy Němci postříleli. Pak ženy oddělili od dětí a převezli je do koncentračního tábora. Děti otrávili v polském Chelmnu. Ze 105 lidických dětí se jich konce války dožilo jen 16.
„Lidice byly od začátku provokací německé státní policie,“ říká historik a publicista Jaroslav Čvančara. „Němci byli nervózní, že neměli žádnou stopu po pachatelích atentátu na Heydricha. V té době ale měli konfidenty, kteří s nimi spolupracovali. Jedním z nich byl Viliam Gerik, parašutista skupiny ZINC. Úkolovali ho, aby pátral po parašutistech na Křivoklátsku.“

Jaroslav Čvančara říká, že Gerik měl kontakt i na mlynáře z Lidic, u kterého údajně některý z parašutistů přespal. „Kdo to ale přesně byl, se už nedozvíme,“ pokračuje Čvančara. U mlynáře nastrčil Gerik či jiný konfident vysílačku a zbraně, které pak gestapo teatrálně objevilo. A začal pogrom proti nevinným lidem.“

Mlynář Ladislav Liška se buď v noci z 9. na 10. června oběsil sám, nebo ho Němci zavraždili a do Horákova statku donesli již mrtvého.
Několik dní po vyhlazení Lidic neunesl tlak tragických událostí další z parašutistů Karel Čurda a vyzradil Němcům, kdo za atentátem stojí. „Denně četl sloupky popravených a nacházel mezi nimi také jména příbuzných parašutistů, které znal,“ pokračuje Čvančara. „Věděl, že je otázka několika dní, než gestapo zaklepe na dveře matky, u které se skrýval. Proto se sám přihlásil. Do atentátu se ale choval perfektně a plnil svoje úkoly,“ doplňuje Jaroslav Čvančara.

Dokonalá masová vražda

„Lidickou tragédii si musíme stále připomínat,“ říká Eduard Stehlík z Vojenského historického ústavu. „Byl to zločin, který nemá svým rozsahem na českém území obdoby. Naplánovaná akce v Lidicích byla dokonale provedenou masovou vraždou. Zavraždění neměli nic společného s atentátem na Heydricha. I proto jsme nazvali expozici v Lidickém památníku A nevinní byli vinní. Šlo tehdy o demonstraci síly a o mstu. V Lidicích Němci vraždili děti. Popravili každého, kterému už bylo patnáct let, přitom plnoletost byla tehdy až od jednadvaceti. Jejich oběť měla ale velký význam. Zpráva o tragédii se rozletěla do celého světa. Po zkáze Lidic pak spojenci odvolali podpisy pod mnichovskou dohodou.“

Po 68 letech žijí už jen necelé tři desítky lidí, kteří zkázu Lidic zažili. A stále zůstávají nezodpovězené otázky. „Mezi popravenými muži byl také neznámý čeledín,“ pokračuje Eduard Stehlík.

„Nastoupil do Lidic jen den před tragédií 9. června. Jeho jméno se už asi ale nedozvíme. Možná šlo dohledat pár let po válce, ale teď?“ Pro historiky, znalce regionu, ale i pro studenty jsou tu tak stále nové podněty a výzvy.

Lidice

Našla jsem chlapce z Lidic

„Po válce jsem pomáhala s repatriací českých dětí zavlečených po Evropě,“ vzpomíná Josefina Napravilová (96). „Jezdili jsme do Rakouska, Německa, Polska i do Švédska. Do Polska jsme odjeli na podzim 1945. Byla to první cesta, kdy jsme začali hledat děti z Lidic a Ležáků, které se za války ztratily. Hledali jsme i Václava Hanfa z Lidic, jehož sestra Marie se vrátila z německé převýchovy.

Měli jsme nějaké indicie. Byl v jedné německé škole a ty byly evakuovány vždy tam, kde se neválčilo. Dozvěděli jsme se, že měl být někde v severním Rakousku v oblasti Waldviertel. Jela jsem tam, obcházela pošty a obchody a ptala se: Byly tu české děti? Neměly tu poštu nebo nekupovaly tady cukroví?

Jednou jsem uslyšela: Ano, byla tu celá škola, ale když děti všechno vyjedly, šly zase dál. Jezdili jsme tři dny a tři noci po severním Rakousku. Školy se už vracely a rozpouštěly, ale některé děti prý byly ještě v Salcburku. Odjela jsem do Salcburku a tam, v zařízení UNRRA, jsem Vaška Hanfa našla. Děti mluvily jen německy, proto jsem začala něčím, aby si připomněly české domovy a věk strávený s českými rodiči; zpívala jsem dětem písničku: Šla Nanynka do zelí… nebo jsem se jich ptala: Copak je to babička, maminka…?

Vyslovovala jsem české věty, česká slova. Najednou ke mně přišel kluk a řekl, že se jmenuje Vašek. Byl to malý Vašek Hanf z Lidic. A jeli jsme spolu do Prahy. Nastávající Vánoce Vašek strávil s námi. Dokonce jsem myslela, že si ho s manželem adoptujeme. Jenže Vašík s námi byl jen několik dní, než si pro něho přišly tetičky. Dodnes se vídáme. A stále mi říká maminko…“ (rag)

Jako by to byli mí sousedé…

Tématem vyhlazených Lidic a Ležáků se zabývá spisovatel a novinář Přemysl Veverka (70) z Tábora. „V roce 2007 jsem přijel do Lidic jako porotce vědomostní soutěže pořádané Památníkem Lidice. Ředitel památníku Milouš Červencl, se kterým jsme se znali už z předchozí spolupráce, mi nabídl možnost psát pro lidický památník.“

Setkání se sousedy

Přemysl Veverka se začal lidickou tragédií zabývat podrobněji a zůstal v Lidicích půldruhého roku. Vznikla kniha Jak se chodí do Lidic i Poutníkův lidický průvodce. Později napsal ještě knihu Láska a smrt na potoce Ležák.

„Od prvních dnů lidického pobytu na mne tamější krajina působila mimořádnou magickou silou, blízkostí a důvěrným oslovením,“ pokračuje Přemysl Veverka. „Tehdy jsem už věděl, kde který domek stál, kdo v něm bydlel a co dělal. Měl jsem dojem, jako by obyvatelé starých Lidic vycházeli ze svých příbytků, že se sousedsky zdravíme a hovoříme spolu. Byly to chvíle niterného spříznění, takže jsem si časem osvojil pocit, že mrtví z Lidic stále žijí. Proto věřím, že žádné zlo v dějinné perspektivě nemůže triumfovat nad životem.“

„Navzdory různým tvrzením mohu říct, že staré tragédie a křivdy nejsou mladým lidem lhostejné,“ říká Přemysl Veverka. „Mentorování a suchý výčet faktů u nich sice nezaboduje, ale vítězí příběh, odkrývání souvislostí a osobní zaujetí,“ dodává spisovatel s tím, že odkaz Lidic i Ležáků je zřejmý. „Nemá se na ně zapomínat, aby zůstaly trvalým mementem. Proto sleduji se znepokojením a obavami veškeré projevy násilí a sdružování pravicových extremistů.“

Hana Hosnedlová