„Léta jsem šéfoval oddělení loupeží, měl jsem pod sebou obecnou i hospodářskou kriminalitu. A ze své zkušenosti můžu říct, že v roce 1989 bylo v celé Praze 542 přepadení za celý rok. V roce 1990 už to bylo tisíc sto,“ říká emeritní policejní rada Miloslav Dočekal, který v Česku na problematiku zločinu patří k osobám nejpovolanějším.

Samo za sebe hovoří srovnání počtu vražd. V posledním roce komunistické éry jich bylo podle dostupných informací 107, v roce následujícím už 212. A trend se příliš neláme. Současné policejní statistiky za rok 2008 uvádějí 202 vražd, tedy jen o deset méně než v roce devadesát.

Prudce se propadla i objasněnost trestných činů. Zatímco v devětaosmdesátém se třeba v Praze podařilo vyšetřit všech dvacet vražd, které se na území metropole v tomto roce udály, o čtyři roky později už to bylo jen 36 z 59 případů.

Podle Miloslava Dočekala byla v první řadě na vině amnestie prezidenta Václava Havla na počátku devadesátých let, kdy se na svobodu dostaly tisíce nenapravitelných delikventů.

„Havel udělal amnestii, která neměla v historii Evropy obdoby. Ven se dostala spousta recidivistů, které museli kriminalisté dostat zpátky. Byla to doba, kdy jsme v práci doslova bydleli,“ vzpomíná.

Otevření hranic a volně směnitelná koruna navíc přilákala do Česka další nešvar – „drogy“. Ze začátku bylo Česko pro mezinárodní drogové mafie pouhým tranzitem na cestě do severských zemí, dnes už je plnohodnotnou cílovou stanicí.


Novým fenoménem se stala také organizovaná prostituce provázaná s drogami, obchodem s lidmi a dalšími typy kriminality.

Samostatnou kapitolou je hospodářská kriminalita, které polistopadové období nemohlo připravit snad lepší podmínky. Zatímco před rokem 1989 se omezila více méně jen na takzvané rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, rozkrádačky, v době demokracie nabyla doslova obludných rozměrů. Přispěl k tomu i proces privatizace, který skýtal pro podsvětí nebývalé možnosti.

S novou dobou pak přišly i nové způsoby zločinného obohacování jako daňové úniky, tunelování či praxe takzvaných „bílých koní“.

Původ myšlenky byl jednoduchý, kdo chtěl podnikat, musel mít čistý trestní rejstřík. A podnikavci se záznamem proto začali hledat prosťáčky, na které by své aktivity napsali. Podle publicisty Viktorína Šulce mezi nimi byli i romští kriminálníci, kteří ke svým plánům mnohdy využívali též neromské obyvatele. „A odtud také pochází termín bílý kůň,“ tvrdí Šulc, který se historií zločinu v Česku dlouhodobě zabývá.

Z finty, jak zakrýt zločineckou minulost, se ale postupně vyvinul postup, jak zločin páchat. Bílí koně byli jednak takzvaní fakturanti, kteří nakupovali zboží na fakturu a odevzdávali ho bossovi. V menší míře se ale objevovali i v případech lehkých topných olejů a alkoholových afér.

Nejdříve takovéto nastrčené obchodníky odklízeli do zahraničí, ale když se začali vracet zpátky do Čech a jejich výpovědi už ohrožovaly samotné šéfy, místo ciziny přišly na řadu vraždy.

„Byly jich desítky až stovky. Jednoho našli třeba pod saunou, dalšího v jímce. Dalo se to přirovnat k epidemii. Živnostníci se začali bát něco prodat na fakturu. Tak se spíš platilo hotově,“ říká Šulc.

Odklízení nepohodlných lidí se podle něho neomezovalo jen na bílé koně. Vražda byla i nejsnazší cestou, jak se zbavit nepohodlného věřitele či neposlušného dlužníka.

Za nejznámějšího podvodníka polistopadové éry bývá často označován Viktor Kože­ ný, byť dodnes nestanul před soudem, neboť žije na Bahamách. Tento český emigrant, který získal titul bakaláře na Harvardské univerzitě, dokázal využít kuponovou privatizaci takovým způsobem, že se mu během krátké doby podařilo ovládnout na 50 nejcennějších českých podniků.

Holding, u jehož zrodu stál, Kožený vytuneloval, jak tvrdí policie. Muž, přezdívaný „pirát z Prahy“, se ale dodnes hájí, že se jednalo o nezdařený obchod, nikoli o zločin. Faktem ale zůstává, že akcionáře prakticky připravil o veškerý majetek. Spravedlnost ho dostihla až poté, co se o podobný kousek pokoušel spolu s americkými investory v Ázerbájdžánu.

Vojtěch Janda

Nejznámější vrazi za totality…

Zabiják emigrantů. I tak by se dal pojmenovat vrah Hubert Pilčík ze Sence u Plzně. Po únorovém převratu v roce 1948 využil vzedmuté vlny emigrace a nabízel své služby jako převáděč. Bohužel, jeho oběti se za hranice nikdy nedostaly. Sám přiznal dvě vraždy a plánování dalších dvou. Obětí ale bylo pravděpodobně mnohem více.

Václav Mrázek. Pologramotný, ale o to bestiálnější vrah, který řádil především v okolí Chomutova. Celkem mu vyšetřovatelé prokázali sedm vražd se sexuálním a loupežným motivem. Stačilo ale málo a nemusel být nikdy dopaden. Nepřistihli ho totiž při vraždě, ale při prohledávání kapes odložených šatů horníků na šachtě, kde pracoval. Až domovní prohlídka ukázala, že jde o zákeřného vraha.

Spartakiádní vrah. Jedenáct napadených žen, tři vraždy a dva pokusy o vraždu. To všechno má na kontě Jiří Straka, známý spíše pod přezdívkou „spartakiádní vrah“ (první oběť napadl v roce 1985, kdy se konala spartakiáda). Od oprátky ho zachránilo jediné: když zabíjel, bylo mu pouhých šestnáct let.



Podvody s lehkými topnými oleji (nahoře jdou k soudu Milan Šišma a Jiří Večeř) – nový typ hospodářské kriminality spojené s násilím, který se objevil po listopadu 1989.

… a násilí polistopadové éry

Manželé Stodolovi. Za největší polistopadové selhání českých kriminalistů se dá považovat případ manželů Dany a Jaroslava Stodolových. Jejich řádění v letech 2001 a 2002 padlo za oběť osm starších lidí. Většinu přitom policie zprvu řešila jako sebevraždy, neboť se nechala zmást zmanipulovanými stopami. Poté, co chyby ve vyšetřování vyšly najevo, tehdejší policejní prezident Jiří Kolář nařídil přezkoumat všechna podezřelá náhodná úmrtí. Od policie muselo odejít pět důstojníků.

Berdychův gang. Po roce 1989 zatím největší a nejlépe organizovaný českojazyčný zločinecký gang, který se podařilo odhalit (figurovalo v něm bezmála 200 lidí). Skupina kriminálníků kolem Davida Berdycha úzce spolupracovala i s několika vlivnými policisty. Má na svědomí desítky loupežných přepadení kamionů. Příznačné je pro ni používání policejních uniforem. Díky spolupráci s elitními detektivy se skupině úspěšně dařilo unášet a vydírat podnikatele.

(vj, jfk)


Poprava v ČSSR, sedm minut trápení

Praha - Vladimír Lulek. Tak zní jméno posledního popraveného Čecha, který byl odsouzen za pětinásobnou bestiální vraždu vlastní rodiny. Pod ranami nože skončila jeho manželka a čtyři děti. Nejmladšímu dítěti bylo pouhých osmnáct měsíců.

Stejně jako stovky Lulkových předchůdců i on skončil na šibenici v cele pankrácké věznice. Smrt oběšením byla totiž nejužívanějším druhem trestu a v českém podání poměrně sadistickým.

Alespoň jak uvádí internetová encyklopedie Wikipedia, v tehdejším Československu se nepopravovalo takzvaným dlouhým pádem, kdy oprátka odsouzenci zlomí vaz, ale udušením. Taková poprava často trvala i sedm minut, než nastala smrt. Za celou historii Československa bylo vykonáno na tisíc dvě stě hrdelních rozsudků.

K nejznámějším násilníkům patřil tzv. spartakiádní vrah Jiří Straka.

Za první republiky skončily na šibenici pouhé dvě desítky delikventů ze 433 odsouzených na smrt. Prezident Masaryk totiž udělil většině milost. Za prvního dělnického prezidenta Klementa Gottwalda to už ale bylo 237 lidí. A 190 z nich byly oběti politických procesů.

Největší „masakr“ ovšem přinesl konec 2. světové války. Takzvané lidové soudy poslaly za válečné zločiny na smrt 730 lidí, což představuje plných šedesát procent z celkového počtu popravených mezi roky 1918 a 1989.

Úplně posledním popraveným na území tehdejšího Československa byl ale Slovák Štefan Svitek, který hrůzným způsobem zabil svou těhotnou ženu a své dvě děti. Oběšen byl v Bratislavě, což bylo od roku 1968 druhé místo poprav. Do té doby se popravovalo jen na Pankráci v Praze. Exekuce proběhla 6. června 1989, tedy o čtyři měsíce později než poprava Vladimíra Lulka.

Zrušení trestu smrti prosadil první postkomunistický prezident Václav Havel. Podle sociologických průzkumů by ale většina Čechů chtěla trest smrti znovu obnovit. Na příklad průzkum CVVM v roce 2007 zveřejnil, že pro znovuzavedení absolutního trestu je 58 procent obyvatel Česka. Proti bylo jen osmadvacet procent. Zhruba šestina dotázaných nebyla schopna odpovědět.


Kauza Mrázek. Polistopadový příběh vlivného veksláka

Praha - Hospodářská kriminalita v Česku se od dob socialismu změnila k nepoznání. Veksláci odložili džínové bundy a dnes nosí značkové obleky. A kšeftování s hodinkami a walkmany vystřídaly neprůhledné obchody s celými podniky.

Podobně tomu bylo i v případě nejznámějšího předlistopadového veksláka Františka Mrázka. Tento vyučený lakýrník si v polovině osmdesátých let za podloudné obchody sice nejprve vysloužil podmíněný trest, ale brzy díky svým schopnostem získal kontakty sahající až k nejvyšším kádrům komunistické strany. Po listopadu 1989 byl pak kontroverzní podnikatel mnohými považován za hlavu českého podsvětí. Získal značné jmění spekulacemi s nemovitostmi a společně s Tomášem Pitrem, odsouzeným za daňové úniky, byl podezřelý z vytunelování potravinářského kolosu Setuza.

Policie ho dokonce podezřívala z několika vražd, nakonec ale sám počátkem roku 2006 skončil rukou nájemného vraha, kterého policisté nikdy nedopadli.

Mrázkův životní styl se přitom v posledních letech nijak nelišil od úspěšných podnikatelů dneška. Bydlel v luxusní vile, na setkání s obchodními partnery jezdil opancéřovaným autem a mezi své přátele počítal i poslance.

(doh)

Všechny články týkající se sametu najdete ZDE!