Příběh československé měny, legií nebo dotváření hranic na severu a jihovýchodě nového státu. To jsou některé ze záchytných bodů roku 1919, na nichž bude postaven druhý díl unikátního sběratelského projektu nakladatelství Albatros Media a společnosti České dukáty. Výpravnou ságu, jež bude mapovat prvních 21 let československých let, má po historické stránce na starosti Pavel Kosatík, po numismatické Jaroslav Moravec.

Součástí každého dílu bude zlatá a stříbrná edice pamětních medailí velikosti dukátů ražených v minulosti. Spojení historie a mincí má hlubokou logiku, neboť právě ty lze vnímat jako svědky doby, malé pomníky minulosti.

Investiční kolekce vyjde vždy v nákladu 21 kusů ve zlaté a sta ve stříbrné verzi, první lze pořídit za čtvrt milionu, druhou za 25 tisíc korun. Její výjimečnost spočívá v tom, že každý rok v říjnu vyjde jeden díl, takže posledního se sběratelé dočkají v roce 2038. Právě tato výzva dlouhověkosti a také podnikatelská energie majitele Českých dukátů Vladimíra Olmra přesvědčila Pavla Kosatíka, aby kývl na „největší projekt“ svého života. Připomeňme, že loni mu vyšla kniha Jiný TGM, je autorem scénáře k Českému století i filmu Hovory s TGM.

Dějiny masarykovské republiky přitahují stále nové generace tvůrců. Pavlu Kosatíkovi to připadá logické: „Nad minulostí se zamýšlíme proto, abychom se zorientovali v současnosti a našli směr do budoucnosti. Důležité je trefit důvod, proč píšete o minulých dějích tady a teď,“ říká literární historik, který při příležitosti představení kronikářského projektu Deníku poskytl rozhovor.

Máte za sebou úctyhodné spisovatelské a historické dílo. Teď jste se uvázal k projektu, který má trvat 21 let, ale bezprostředně osloví jen 121 čtenářů ročně. Proč jste na to kývnul?
Kdybych odpověděl cynicky, tak motivací je udržovat se v kondici. Mě prostě baví představa, že něco bude vznikat dvě desetiletí. Věřím, že všichni, celý tým, který ty knihy připravuje, u toho celou tu dobu vydržíme. A i to, jak se změníme, se stane součástí našeho díla. Věci mají trvat dlouho. Je to jako s alejemi, někdo něco zasadil s tím, že se třeba ani nedožije konce. Nevím, jací lidé budou Kroniku za dvacet let číst. Čtenáři posledních dílů se možná ještě nenarodili.

Inspirovala vás přitom historie mincí a pamětních medailí, spolupráce s Jaroslavem Moravcem?
Rád bych řekl, že ano, ale nebylo to tak. Pan doktor Moravec je natolik kovaný expert ve své branži, že to, co píše, chovám v absolutní úctě. Poznám, že je to dobré, s chutí si to přečtu, ale příliš hluboko se do jeho tématu nedostanu. To je určeno větším znalcům, než jsem já.

Minulý rok byl ve znamení oslav stých narozenin Československa. Čím to je, že nové generace historiků se k období první republiky stále vracejí a nacházejí v něm nové a inspirativní věci, byť se může zdát, že všechno už bylo řečeno?
Protože tam ty inspirativní věci jsou. Našel je tam Robert Kvaček, když mu bylo 35 let, nebo Antonín Klimek o třicet let později. Každou generaci oslovuje něco jiného. Dnešní problémy jsou jiné než před padesáti nebo třiceti lety, takže v té minulosti hledáme odpovědi na jiné otázky. A kdo dobře, dlouho a důkladně hledá, ten většinou najde, to platí všude, i v psaní o historii. Nestačí to ale jenom najít, musí se to taky dobře napsat, s využitím metaforického myšlení, symboliky atd. Zapojit celou čtenářovu mysl, nejenom tu část racionálně kritickou.

První díl kroniky je věnován roku 1918. Mají otcové zakladatelé co říct dnešku?
O tom jsem přesvědčen. Mimochodem hned to zakladatelské téma je zajímavé a čteme je možná trochu jinak než v minulosti. Dřív se nejčastěji skloňovala jména Masaryk, Beneš, Štefánik. Dnes čím dál víc mluvíme o lidech, jako byli Švehla nebo Rašín. Když vedle sebe postavíte Masaryka se Švehlou, zjistíte, že ačkoliv se i ten první pohyboval v politice skoro celý život, byl to hlavně prorok. Reálpolitiku, to znamená vládnutí uprostřed nejrůznějších zájmů, zvládal mnohem lépe Švehla a vlastně to po vzniku státu Masaryka učil. To on mu třeba poradil, že nesmí říkat Tábor je náš program, protože kdyby se pokusil ze všech občanů udělat husity, stát se rozpadne, katolické Slovensko se druhý den odtrhne. Švehla byl realistická pevná zem. A Rašín byl něco podobného, byť daleko fundamentalističtější. Rád přepínal, a kdyby tu teď seděl, asi by nám všem šel na nervy, ale i to je poloha, která je pro stát důležitá. Razance, která jde až na hranici sebeobětování. Namátkou tedy jmenuji tyto dva politiky, které bych ještě aspoň padesát nebo sto let udržoval v paměti. Ale je jich podstatně víc.