Zaskočilo vás, že EU letos dostala Nobelovu cenu míru?
Přiznám se, že mě to ocenění překvapilo. Nepřišlo mi totiž, že by EU zrovna v tomto období na mírovém poli přispěla něčím tak zásadním. Evropská integrace k míru nepochybně přispěla, ale zasloužila by si ocenění spíš v 60., 70. nebo možná 90. letech. Pokud to výbor z hlediska několika dekád tak to své opodstatnění má, ale já bych zřejmě volil jinak.

Je to jen gesto nebo může mít ocenění skutečné důsledky?
Reálný dopad to mít může, ale bude záležet, jak s tím EU naloží. Dovedu si představit, že v některých mezinárodních jednáních to může váhu EU o něco zvýšit. Půjde ale jen o jednotlivé případy. Pro unii jsou dnes mnohem zásadnější jiné věci. Jak se vypořádá se svou současnou situací, jak bude schopna odpovídat na někdy i nepříjemné otázky

Všimnou si v EU slabého českého zastoupení na ceremoniálu?
Určitě ano. Ne všechny země budou zastoupeny na nejvyšší úrovni a kdyby Česko bylo v rámci EU aktivní zemí, která sama přichází s návrhy a řešeními, tak by to takovou pozornost nevyvolalo. Protože ale ústy politických představitelů EU často okopává kotníky, bude to vnímáno jako další potvrzení českého kverulantství.

Připravili se české politické špičky o něco důležitého, když do Osla nejely?
Je to trapně nevyužitá příležitost. Když už nic jiného, půjde o akci s celou řadou kuloárních jednání a diskusí. Důležité věci se nepečou jen na summitech, kde je mumraj stovek úředníků. Tady mají politici větší klid a panuje neformálnější atmosféra. Ve složitém období, kdy EU dává dohromady finanční rámec na několik let dopředu, kdy se bude reformovat společná zemědělská politika, kdy se bude diskutovat o dalším směřování unie, je škoda tam nebýt. Netroufnu si hodnotit, jak nabitý program má premiér Nečas, ale členů vlády máme dost na to, aby tam musel sedět velvyslanec.

Mohlo by tedy mít Česko v EU silnější pozici, kdyby se více snažilo?
To je naprosto evidentní. Nepochybuji o tom, že máme lidi, kteří se snaží, ale na té nejvyšší úrovni to často vypadá jinak. Je zajímavé se podívat, kdo z našich ministrů na kolika jednání Rady ministrů chyběl, jak se domluví a jaké si domluvil dvoustranné schůzky. Nebo také zda prezident jede do Británie na prezentaci překladu své knížky nebo zda tam byl pozván premiérem a měl s ním státnická jednání. Celkově jsme tak vnímáni jako země, která nemá jasnou představu o evropské politice. A to neznamená, že se vším musíme souhlasit. I já jsem měl jako vyjednavač často odlišné názory od hlavního proudu. Ale pokud svou pozici umíte podpořit argumenty a zároveň dokážete vzít v úvahu zájmy ostatních stran, vaše váha rychle vzroste.

Platí to i pro stát, který nepatří k nejlidnatějším ani k ekonomicky nejvýznamnějším?
Nikdy nebudeme mít pozici jako země s 50 miliony obyvatel, ale je v našich možnostech, abychom měli větší vliv, než by proporčně odpovídalo desetimilionové zemi. Tenhle potenciál ale nevyužíváme.

Prezident Václav Klaus je nejviditelnější, ale zdaleka ne jediný tuzemský euroskeptik. Proč jsou Češi ve vztahu 
k EU vlažnější než například Němci?
Myslím, že roli hraje náš národní charakter. I náš humor je lehce cynický, sebekritický a skeptický. Tohle v nás je bez ohledu na existenci EU. Dokresluje to i to, že už referendum o vstupu tu bylo skeptičtější než v jiných státech. K tomu se navíc přidává deziluze z politiky a ekonomické situace. Tu dost někdy spojují s EU, ale myslím, že spíš mylně. Vypovídající je i epizoda z našeho předsednictví EU, kdy jeho symbolem byla kostka. Prezident Klaus tehdy řekl, že se v unii rozpustíme jako kostka cukru v kávě. To jen lidi utvrdilo v pocitu, že v EU nic nezmůžeme, protože nikdy nebudeme mít vliv. Zajímavé je, že dlouho jsem se s takovým přístupem setkával i v byznysu, kde se nyní pohybuji. Dnes firmy sice EU často legitimně kritizují, ale zároveň vědí, že její rozhodování můžou ovlivnit a pokouší se o to. Často jsou mnohem kritičtější k regulaci a administrativní zátěži ze strany České republiky. Řadu pozitivních změn tu nastartovaly až audity evropské komise nebo vyšetřování švýcarských nebo švédských policistů. Český politik se ale často cítí lépe ve své kotlině, do které mu nikdo nezasahuje. Raději hraje jen českou ligu, i když by mohl hrát na světové úrovni. K tomu je ale potřeba se nebát se a porvat se s tím, jako se to podařilo například našim sportovcům.

Jaké jsou podle váš největší úspěchy EU a jejích předchůdců?
Určitě nezpochybňuji význam NATO k zajištění bezpečnosti členských států, ale význam evropské integrace v nastolení a udržení míru ohledu obrovský. Na počátku 50. let tu byly země, které rozpoutaly světovou válku a země, které jí byly těžce postižené. Hospodářskou spoluprací se ale ta traumata podařilo překonat. Druhým úspěchem je vnitřní trh. Přestože volný pohyb služeb, kapitálu a osob stále nefunguje bez omezení, je to velký posun. Posunuly se i možnosti vzdělání. Jsem absolvent české školy, ale syn studuje v zahraničí a je to znát. Velkým přínosem je spolupráce kriminalistů a justice v potírání organizovaného zločinu, který překračuje hranice. Spolupráce je ale větší snad ve všech oblastech, včetně vědy a kultury.

V čem má EU největší rezervy?
EU v posledních 15 letech postrádá společné silné myšlenkové i personální vedení. Mám pocit, že to není náhoda a do vedení evropských institucí jsou záměrně vybíráni méně výrazní lidé, které je možné snáze ohýbat. S tím souvisí i to, že unie neumí nastolovat relevantní témata. Ať se na mě moje bývalá kolegyně Viviane Redingová (eurokomisařka pro spravedlnost – pozn. red.) nezlobí, ale zavedení 40% kvóty pro ženy ve vedení firem relevantním tématem pro současnost není. Klíčovější je například snížení administrativní zátěže (Pavel Telička působí v poradní komisi EU, která se tímto zabývá – pozn. red.). Zbytečnými normami se byznys nyní dusí. Další věcí je, že Evropská unie selhává v komunikaci, nedokáže jít s kůží na trh. Problémy jsou i s vnitřním trhem, stále máme firmy, které ve svých zemích fungují jako monopoly. Členské země by také mohly lépe nakládat s finančními prostředky z EU, což není problém České republiky.

Chybí vám dřívější práce 
v evropské politice?
Takovou otázku jsem si sám položil několikrát, ale zatím nemám jednoznačnou odpověď. Kdybyste se mě zeptal v době, kdy jako eurokomisař končil, řekl bych, že mi to bude chybět. Poslední dobou už mi ale Komise tak inspirativní nepřijde a práce v byznysu mi dává zase jiné podněty i větší nezávislost. Když se dívám na práci evropských institucí, často bych rád udělal něco jinak. Nemohu vyloučit, že se jednou do veřejného sektoru vrátím. V příštím roce budu přemýšlet a potom uvidím, jestli nadobro zůstanu v soukromé sféře nebo ne.