Na Ukrajině působíte již od anexe Krymu. Jaké byly tehdy vaše priority?
Poskytovali jsme zdravotnickou pomoc hlavně na východní Ukrajině, kde jsme působili až do letošního roku. Po propuknutí otevřeného vojenského konfliktu jsme naše týmy museli evakuovat.

S jakými postoji a názory jste se tam v minulých letech setkávali?
Válka byla na spadnutí, takže nikoho nepřekvapilo, když v únoru skutečně začala. Obyvatelé očekávali agresi, protože situace se poslední rok neustále zhoršovala. Nikdo z našich kolegů ani pacientů ale nečekal, že to bude až takovýto drtivý útok.

V Charkově lidé musejí žít kvůli ruským útokům ve stanicích metra.
Ti, co zůstali v Charkově, žijí ve stínu. Z vagónů metra jsou pokoje i kanceláře

Putinova propaganda je založena na tom, že obyvatelé Luhanské a Doněcké oblasti toužili po připojení k Rusku a pod ukrajinskou vládou trpěli. Vnímali jste tam podobné nálady?
Naprosto ne. Nejenom naši lidé, ale nikdo, kdo naslouchal těm, kteří tam žijí, to takto nemohl popisovat.

Do střední Evropy zase až tolik nedoléhalo, že tam je potřeba masivní pomoc humanitárních organizací. S čím se východoukrajinské obyvatelstvo potýkalo?
Nedoléhalo, bohužel. Neměli jsme příliš zájem o informace z těchto regionů. Média to vnímala jako jakýsi zapomenutý, zamrzlý konflikt. Avšak to není jen případ Ukrajiny. Mohu jmenovat desítky jiných území, ať už je to Sýrie, kde válka začala před jedenácti lety, stále se tam bojuje a podmínky pro život se pořád zhoršují, nebo také Afghánistán, který byl středem pozornosti loni v srpnu a dnes je ticho po pěšině. Když to zmizí z televizních zpráv a titulních stran, máme pocit, že problém je vyřešený. Jenže civilisté trpí dál. Jeden týden to vypadá na definitivní tečku, ale hned další se střílí na takzvané kontaktní linii a jsou zranění, mrtví a hlavně tam vládne permanentní strach. Přesně tak to vypadalo na východě Ukrajiny. Byly tam problémy s dodávkami potravin, pitnou vodou, dopravou pacientů do nemocnic. Maminky chodily s nemocnými dětmi za lékařem až na poslední chvíli, mnoho starých lidí nedostalo léky a základní ošetření. Byla to složitá situace dávno před vypuknutím otevřené války.

Po ruské agresi 24. února se ovšem pozornost doslova celého světa soustředila na Ukrajinu. Jaký byl váš poslední měsíc?
Hned ten den jsme kontaktovali naše ukrajinské kolegy, takže jsme měli okamžité zprávy a doslova jsme to s nimi prožívali online. Protože jsme se na možný konflikt připravovali, měli jsme urgentní sklady zaplněné léky a naši spolupracovníci, tedy lékaři, sestřičky, porodní asistentky, logisté, distributoři a další, byli v pohotovosti na styčných místech v nemocnicích v mnoha částech Ukrajiny. Celkem bylo a je na místě k dispozici zhruba padesát lidí. Máme pod sebou několik zdravotních zařízení a funguje i mobilní klinika s trauma týmy, jež se dostane do nejhorších oblastí, které obyvatelé kvůli bojům nemohou opustit. Bohužel bombardování nemocnic, porodnic a těchto mobilních jednotek je běžné, takže je to velmi nebezpečné. Proto se přesouváme velmi diskrétně a neoznamujeme naše pozice. Zraněných a nemocných civilistů, dětí a starých lidí je stále víc, takže kromě běžných nemocí a porodů přibývá zákroků spojených se střelnými zraněními. Často se tedy musí operovat ve válečných podmínkách, neboť nemocnice neplní už jen funkci medicínskou, ale také slouží jako kryty a místo psychosociální pomoci. Rodí se, kde je právě místo. Operuje se, kde se dá. Situace je skutečně bojová.

Letecký pohled na divadlo v Mariupolu, které bylo zničeno bombardováním
Přežili útok na divadlo v Mariupolu. Jejich svědectví jsou plná smutku a hrůz

Vaším hlavním úkolem jsou dodávky zdravotního materiálu a pomoc na místě. Ale povězte mi, jak vaši kolegové vnímají fakt, že sedmasedmdesát let po druhé světové válce Rusko napadlo Ukrajinu a neváhá bombardovat dětské nemocnice a porodnice?
Pro každého člověka, jehož vlast je napadena a vidí umírat nevinné lidi, je to velké trauma. Zdravotníci museli ze dne na den ošetřovat postřelené krvácející děti nebo těhotné ženy zasažené střelami v porodnici. Oni s Magnou byli už v Sýrii nebo Afghánistánu, ale když se to stane ve vaší zemi, vždy to prožíváte jinak. Během jediné sekundy se stali součástí konfliktu. Jsou lidmi, kteří okamžitě začali pomáhat a zároveň byli oběťmi. Naši ukrajinští zdravotníci museli třeba zvážit, zda mají evakuovat svoje rodiny, jestli jejich děti s nimi zůstanou, nebo odej-dou. To jsou rozhodnutí, která se nedělají jednoduše. Nasazení mých kolegů je unikátní, pomáhají čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu.

S manželem, fotografem Martinem Bandžákem, jste procestovala místa, kam se běžný člověk nepodívá a ani moc podívat nechce. Jsou to oblasti plné bídy, zoufalství a dětského nářku. Je z tohoto pohledu konflikt na Ukrajině v něčem jiný?
Je blízko. Jde o sousední zemi a nikdo z nás si asi nepřestavoval, že něco takového zažijeme. Tak moc se nás to dotýká ani ne tak v pocitech a prožitcích, ale proto, že je to geograficky na dosah. Mnoho lidí se ptá, jak mohly během měsíce opustit Ukrajinu miliony lidí, ale to je dáno vyspělou infrastrukturou. Oni se mají na západ jak dostat. To v Africe nebo na Blízkém východě nebylo možné.

Řekla jste, že z hlediska vnímání a pocitu solidarity ukrajinský konflikt nebereme jinak než třeba ten syrský. Myslím, že většina obyvatel střední Evropy, konkrétně Visegrádské čtyřky, to tak nevidí. Uprchlickou vlnu v roce 2015 brali jako ohrožení a odmítali přijmout byť jediného běžence z Blízkého východu. Z jejich pohledu jsou prostě Syřané jiní než Ukrajinci.
To je právě ten problém. Jsou to stejné lidské bytosti. Tehdy se nám někteří politici zemí V4 snažili předložit dehumanizovanou formu migrantů jako lidí, kteří jsou nebezpeční a jdou nás sem zabít, implementovat islámské právo, nebo minimálně nás vyjíst. Já přistupuji ke všem lidem v nouzi se stejným soucitem, ale chápu, že mnozí lidé to mohou vnímat jinak. Umějí se mentálně lépe ztotožnit s lidmi, kteří prchají ze sousední země. A tady je velký prostor k tomu, abychom konečně pochopili, že prchající ukrajinská matka s dítětem je stejná jako ta syrská. Konečně bychom se měli naučit, že nemáme rozdělovat lidi podle geografických, náboženských a jiných vnějších kritérií. Když bombardují nemocnice v Jižním Súdánu, je to stejné jako v Mariopulu. Proto bychom měli otevřeně mluvit o tom, že by se nás mělo stejně dotýkat utrpení lidí všude na světě. Humanita v nás nemá zrcadlit to, že se bojíme o sebe samé, naši komfortní zónu, trochu jinou budoucnost.

Politici typu Viktora Orbána nebo Andreje Babiše v roce 2015 hodně hovořili o tom, že příchod lidí z jiných civilizačních okruhů představuje nebezpečí, že zkrátka ty dva světy nejsou kompatibilní. Argumentovali ghetty, nepřizpůsobivostí migrantů i teroristickými akty v západní Evropě. Vy jste s Magnou pomáhala v Kambodži, Jemenu, Kongu, Jižním Súdánu. Co byste jim odpověděla?
Během všech válek lidé prchají. A nemíchat kultury a civilizace? Vždyť Evropa je tavící kotlík kultur a národů z celého světa už po staletí. Takové argumenty nechápu. Měla snad matka čekat na sutinách domu v bombardovaném syrském Homsu a čekat, až další bomba zabije její dvě děti, nebo se sebrata jít hledat pomoc, mír pro svou rodinu? Nikdo dobrovolně neprchá a nechce opustit domov, své kulturní zázemí. Celé nepochopení tohoto problému se do značné míry odvíjí od politického strašení jinou náboženskou příslušností či barvou pleti. Je to dáno neschopností vysvětlit kulturní rozdíly a sdělit, že lidé z jiných civilizačních okruhů mohou přinést pozitiva. Určitě se musí mluvit i o teroristických skupinách, ale přece neplatí, že pocházejí jen z islámského prostředí. Hodit všechny lidi do jednoho pytle coby zlé teroristy se daří proto, že jsme přestali mluvit o lidech a jejich příbězích. Místo toho hovoříme o migrantech. Už ten termín je chybný, pojem člověk se z něj úplně vytrácí. Díky slovu migrant je snazší zapomenout na humanitu a zavřít oči před vším, co nás vyrušuje z našeho komfortu. Když se nemusím podívat takovému člověku do očí, řešit, že jde o matku s nemluvnětem, tak je to pro mě něco neosobního, vzdáleného, co se mě prakticky netýká.

Deník/ Božena Kovalyshyn
Noc v kójích pro uprchlíky v Brně: Ticho ruší jen smích dětí z herního koutku

Hodně se zaměřujete na pomoc nemocný, hladovějícím a znásilněným dětem. Jak tolik neštěstí můžete unést?
Musíte se nastavit tak, že pomáháte nejlépe, jak umíte. Ale samozřejmě víme, že je nemožné zachránit všechny. Snažíme se, aby naše pomoc byla co nejefektivnější a zasáhla maximum pacientů. Když se všichni spojíme a položíme si otázku, jak každý podle svých možností může přispět k nápravě, věci se posunou vpřed. Velký pokrok bude i v tom, když začneme mezi sebou mluvit o tom, že na zeměkouli strádá třetina lidí. Měli bychom vědět, proč prchají, jaká je situace v jejich zemích, k čemu tam došlo. Magna má největší misi v Kongu, kde je jeden z největších konfliktů od druhé světové války. Miliony lidí tam zemřely buď v otevřených bojích nebo na následky podvýživy a různých chorob. Málokdo se zamýšlí nad tím, proč se to tam děje, jaká je historie té země. Je to zamrzlý konflikt, o němž se prakticky nemluví.

Pozornost je upřena hlavně na bezprostřední válečné události, daleko méně na to, co se s lidmi děje po nich, když se vracejí do rozbombardovaných měst. Totéž čeká Ukrajince. Jak dlouho se s tím budou vyrovnávat?
Trauma si člověk nese do konce života a jde o to, jak je schopen se s ním vypořádat, zpracovat ho za pomoci terapie. Musí se naučit i jistému typu odpuštění. Každý se s tím vyrovnává jinak. Vrátit se do vyhořelého zničeného města a ztratit tím v podstatě svoji identitu, je strašná zkušenost. Mezinárodní společenství v tom může sehrát velmi pozitivní roli. Jde o to, jak rychle se podaří zrekonstruovat zničená města a celou zemi. Například v Sýrii se ani po jedenácti letech od začátku války neděje nic. Na Ukrajině to snad bude trvat kratší dobu, ale zatím to bohužel nevypadá, že by konflikt měl brzy skončit.

Bývalá německá kancléřka Angela Merkelová se zapsala do dějin slavnou větou My to zvládneme, když otevřela dveře uprchlíkům z Blízkého východu. Někdo jí to měl za zlé, jiný tleskal. Teď totéž říkají polští či čeští politici. Čili zvládneme to?
Určitě ano. Evropské vlády prvních deset dní zažívaly šok a neměly připravené nějaké jasné strategie. Přijímání uprchlíků přitom vyžaduje promyšlený systém. Zpočátku to tedy bylo trochu živelné, ale brzy se všechny země dokázaly rychle zmobilizovat a solidarita lidí je úžasná. Zkusme to vnímat tak, že každý uprchlík je pro nás přínos, protože znamená obohacení, přináší nové znalosti, kulturní rozhled. Takže podle mě to nejenom zvládneme, ale máme být rádi, že k nám přichází spousta šikovných lidí, kterým se podařilo zachránit se před agresí. Určitě se dostaví i negativní reakce, protože budou stoupat ceny, bude nedostatek bytů, možná se objeví infekční nemoci, na něž ve střední Evropě nejsme zvyklí, ale právě proto je třeba občanům vysvětlovat, že převažovat má pocit humanity a vědomí, že pomáháme lidem, kteří prchají před válkou. A že to vše je následek Putinovy agrese, ne chyba lidí, kteří k nám přicházejí.

Kdo je Denisa Augustínová

• Narodila se v Bratislavě, kde vystudovala obor sociální terapeutické práce a psychologie. Má dvě dcery (na snímku s Ambrou).
• Roku 2001 založila spolu s Martinem Bandžákem humanitární organizaci MAGNA. Zakládala a osobně se zúčastnila většiny MAGNA misí ve světě včetně Haiti, Súdánu, Filipín, Nepálu, Libanonu, Iráku či Ukrajiny.
• Jako operační ředitelka koordinuje humanitární i dlouhodobé projekty na třech kontinentech s převážně medicínských personálem v terénu (více než 1200 lidí).
• V roce 2016 byla nominována na cenu Slovenka roku v kategorii Filantropie.
• Pravidelně vystupuje na odborných fórech a konferencích. 
• Příspěvky pro organizaci MAGNA můžete posílat na účet 2111717679/2700, IBAN CODE: CZ4627000000002111717679 BIC (SWIFT): BACX CZ PP