Co pro vás znamenají peníze?
Určitě znamenají svobodu a možná i hrdost na to, že je člověk umí vydělat.

Dostávala jste jako malá kapesné, nebo jste si je musela vydělat? Bavili se s vámi rodiče o penězích?
To je taková humorná část mého dětství. Já jsem měla strašně hodnou babičku, ale zároveň velmi přísnou. Tenkrát v dobách mého dětství se nosil papír do sběru, ale ty peníze za něj jsem musela odevzdávat do takové kovové krabičky, ze které se nesměly brát peníze, a když, tak jenom ve výjimečných příležitostech. Mě to samozřejmě strašně štvalo, takže chodit s tím papírem do sběru pro mě bylo výchovně velmi demotivační. Toto jsou moje úplně nejranější vzpomínky na to, jak jsem přišla, nebo spíš nepřišla k penězům.

Vysvětlila vám někdy babička, proč se z té kasičky nesmí peníze brát? A zhřešila jste někdy?
Zhřešila. (smích) Ale nepamatuji si, že bych si kdy něco z těch peněz koupila. Babička si prošla velmi těžké životní období. Zažila válku, potravinové lístky a podobně. K těm penězům měla úplně jiný vztah a tak to dnes chápu, ale tenkrát mi to přišlo nepochopitelné a musela jsem si ten vztah k penězům trošku poopravit, abych nezůstala zacyklená v této finanční výchově.

Vedení dětí ke správným finančním návykům může pomoci rodičům s dětmi rozumně zvládnout vánoční svátky v době inflace:

Dítě, matka, školák, prvňák, psaní, písanka - Ilustrační foto
Zájem o finanční gramotnost roste ve školách i rodinách. Může za to zdražování

Často slyším od rodičů v obchodech, jak dětem zakazují to nebo ono si koupit, protože to je drahé. „Úsměvné“ mi přijde i to, že bankomat děti vnímají jako tiskárnu na peníze.
Já si myslím, že pořád ještě v řadě rodin platí to, že o penězích se nemluví. Nevím, z čeho to vychází. Asi je to nějaké nastavení české společnosti. Dětem by se mělo dát místo u stolu, kde se o penězích mluví i v případě, že se třeba zrovna finančně nedaří, protože je něco jiného říct 'prostě tohle ti nekoupím', nebo 'tohle ti teď nekoupím, protože teď máme peněz míň, protože nechodíme do práce'. Dělat z peněz tabu je špatné v tom dobrým i v tom horším slova smyslu. Takže já osobně si myslím, že by se s dětma od penězích mělo mluvit, aby od začátku dokázaly vnímat, že peníze mají nějakou hodnotu, taky o tom, kde se ty peníze berou, protože řada dětí si myslí 'jdeme si vzít peníze do bankomatu, to je ta krabice, která vydává peníze' a nechápou, že nejdřív si tam ty peníze musíte dát.

Dceři se to pokouším vysvětlit při hře na prodavačku a nákupčího, když mi dá svoji hrací platební kartu, se kterou prý můžu zaplatit cokoliv. Taky dává ráda věci zadarmo.
To je právě to, proč s dětmi mluvit o financích už od mala i v rámci edukace toho, proč tohle dneska nekoupím nebo nemůžu koupit. Protože ty dnešní děti žijí v úplně jiné době a myslím si, že dokážou ty informace vnímat mnohem líp, a je nutné jim to neustále opakovat a vysvětlovat.

To mi připomnělo chlapečka z druhé třídy, který u nás byl na návštěvě a když přišla řeč na peníze, osočil se, že o penězích se nemluví, protože to není slušné.
Když se podíváte na české podnikatele, ty úspěšné lidi, kteří se skutečně domohli majetku a peněz vlastní pílí, nápadem a podnikavostí, tak to se tady úplně moc nenosí a řada těch lidí vám řekne 'já radši o penězích nebo o tom, co mám, kam jezdím, co vlastním, vůbec nemluvím', protože prostě česká společnost nerada odpouští nejenom úspěch, ale s tím související finanční majetek.

Umíme s dětmi mluvit o penězích? A proč je to důležité? Pusťte si podcast, kde na tyto a další otázky odpovídá Margareta Křížová:

Zdroj: Deník/Bohumila Čiháková

Využila jste někdy své zkušenosti z byznysu u svých dětí, a kdy jste jim začala dávat kapesné?
Naše děti velmi brzo pracovaly ve firmě, kterou jsem vlastnila.

Nepřekvapuje mě to.
Chodily pomáhat a dostávaly plat. Navíc to bylo docela fajn v tom, že viděly, co máma dělá, že to je docela náročné, že jsem tam mnohdy byla dlouhé hodiny, a tak se naučili vážit si těch peněz a své hodnoty. Byly pyšné na to, že chodí do práce a za to dostávají odměnu, se kterou si můžou dělat, co chtějí. To byly jejich peníze a my jsme neřešili v rámci nějakých výchovných limitů, jestli to utratí hned, jestli si za to koupí něco začátkem měsíce, koncem měsíce, jestli si budou šetřit, nebo to prostě utratí za kino s kamarády. Takže jo, řekla bych, že tohle jsem využila, ale myslím si, že důležitá byla ta svoboda. To jsou tvoje peníze a ty si s nimi nalož, jak chceš.

Opravdu? Nikdy jste neměla tendence svým dětem mluvit do toho, za co by je měly utratit?
Přiznám se, že to je tak dlouho, že nevím, jestli si to ještě pamatuji, ale vzhledem k tomu, že se znám, tak bych si dovedla představit, že jsem jim do toho určitě občas mluvila, ale na druhou stranu znám svoje děti, a ty by mi určitě řekly 'my si za to koupíme, co budeme chtít'.

Česká školní inspekce ukázala, že pětina středoškoláků z prvních ročníků je finančně negramotná:

Inspekce ukázala, že pětina středoškoláků z prvních ročníků je finančně negramotná.
Hrozivé zjištění inspekce: Pětina čerstvých středoškoláků je finančně negramotná

Otázkou je, jestli je vůbec dobré, abychom dětem jako rodiče do toho, kam kapesné investují, mluvili. Nebereme jim právě tu svobodu a zodpovědnost?
Určitě. Jenže jako rodiče máme pocit, že dětem bychom měli poradit. A jak jste řekla, je rozdíl mezi diktátem 'tady máš kapesný, ale tohle si nesmíš koupit' a mezi 'tady máš kapesný, nebo tady je odměna za nějakou práci, kterou jsi udělal či udělala, a mohla by sis koupit tohle'. Nutnost vidím v tom dítě respektovat, když řekne 'jo, ale já si za to chci koupit naopak něco jiného'.

Kolik jim bylo roků, a jak vysoká výplata to byla?
To záleželo na tom, jak pracovaly. Šlo o hodinovou sazbu. Třeba dělaly kopie a pochůzky. Já myslím, že synovi bylo nějakých dvanáct a dceři bylo zhruba čtrnáct. A vznikaly s nimi fajn debaty o tom byznysu, protože najednou viděli, kde se ten byznys dělá, jak vzniká a co to obnáší. A možná to bylo i nakopnutí k podnikavosti, protože obě moje děti podnikají, takže jsem zabila dvě mouchy jednou ranou.

V jaké periodicitě peníze dětem dávat? Týdně, nebo měsíčně, jako se dostává výplata, aby si zvykly a naučily se peníze na celou tu dobu rozložit?
No, já jsem v tomhle možná takový brutálnější rodič, ale přesně jak jste řekla, plat taky dostanete většinou jednou za měsíc. Nežijeme v Americe, kde je týdenní výplata, takže si myslím, že od začátku je to dobrý i pro nějaké plánování. Musím ještě doplnit, že kromě té odměny za práci měly moje děti i kapesné, takže šlo o dvousložkový příjem.

Dáváte dětem kapesné? Zapojte se do ankety Deníku:


Nahrává se anketa ...

Jak by mělo kapesné vnímat dítě? Na nutnou potřebu, tzn.: obědy, lítačka, mobil, nebo na takové ty věci jako kino, kavárna, občas pomůcky do školy?
To záleží na věku. Pokud je dítě v páté třídě, tak bych ho nezatěžovala tím, že si bude platit lítačku a obědy a opravdu bych to brala na ty radosti, ale pokud je už třeba na střední škole, tam si dovedu představit, že ten obnos je větší a musí si prostě zaplatit obědy, lítačku, nějaké školní potřeby a podle toho tu částku upravit. Je to výchovná věc, že to není jenom ta radost, ale že už musí plánovat a dělat si rozpočet. Uvědomit si, že když si zaplatím tohle, tak mi možná nezbude na obědy. Samozřejmě je pak otázka, když to dítě přijde a řekne 'utratila jsem všechno a nemám už na obědy', jestli říct 'to je mi moc líto, ale dokonce měsíce nechodíš na obědy', nebo mu přidat. To už je samozřejmě na každým, ale myslím si, že čím starší dítě, tím víc se má podporovat plánování a disciplína.

Moje tchyně dává svým vnoučatům padesátikorunu za to, že jdou na brambory sesbírat mandelinky. Pak jdou nadšeně tu padesátku utratit do hračkárny.
To je fajn. Je totiž velký rozdíl, když peníze dostanu a když peníze získám na základě práce nebo toho, že něco umím.
To jsou věci, které zvyšují pocit vlastní hodnoty, a to je strašně důležité.

Vzpomínám si, že jsem dostávala takzvané bonusy třeba za vysvědčení. Otázkou je, jestli to bylo dobře, podmiňovat jednak kapesné, druhak přístup ke vzdělávání.
Tohle téma rozděluje lidi na dva tábory. Já jsem taky dostávala za vysvědčení nějaký peníze. Nemyslím si, že mě to osobnostně rozložilo. To je výsada hlavně babiček. Nespojovala bych si to s tím, že doma třeba pak stačí vynést koš a dostanu peníze. Co pak ta manželka, bude platit za to, že manžel vynese smetí? Co se týče toho vysvědčení, já bych to možná formulovala jinak. Řekla bych, že mám radost z toho, že v té škole to jde takhle fajn a že to je cesta k té hodnotě a znalostem a k tomu, aby si šel nebo šla do světa z té školy připravený/připravená. Takže ne ve smyslu máš samý jedničky, máme taxu takovou, máš pět dvojek, taxa je taková.

Zlepšit finanční gramotnost dětí. Takový cíl si dal před lety podnikatel z Českých Budějovic, jemuž loni vyšla kniha Už umím šetřit:

Napsat knihu pro děti napadlo Petra Hommera při tvorbě pořadače osobních a finančních dokumentů pro dospělé. Dnes existuje i varianta pro děti
Co jsou peníze a jak je ušetřit: Kniha Petra Hommera učí děti, jak hospodařit

V kolika letech je dobré začít dětem dávat kapesné?
To je docela ošemetná otázka. Já jsem dokonce na tohle téma už jednu debatu vedla a dozvěděla se od psychologa, že lze dávat miniaturní obnos už i pětiletému dítěti. Třeba na malou zmrzlinu nebo lízátko. Nebo ho naučit šetřit a pak si může koupit autíčko nebo panenku. Myslím si, že záleží hlavně na té rodině. Jak to cítí, jak taky ta rodina sama s penězi hospodaří, jaké téma jsou peníze pro tu rodinu

Já jsem začala poměrně brzy chodit na brigády, které byly za komunistů i povinné, a ty vydělané peníze jsem dávala rodičům nebo si je šetřila. Možná proto, z jakých jsem pocházela poměrů, jsem ani netušila, za co je utratit.
Taky jsem samozřejmě zažila brigády jak bramborové, tak chmelové. A byl to tak příšerný zážitek, že bych tam znovu nejela, ani kdyby mi za to někdo dal já nevím kolik peněz. Bylo to velmi demotivační. V podstatě to bylo vykořisťování, ačkoliv to nebyl ještě kapitalismus.

Vzpomínám si na zprávu, která proletěla celým světem, když mladší dcera bývalého amerického prezidenta Baracka Obamy Sasha se rozhodla načas vyměnit pohodlné dospívání v Bílém domě za práci servírky. Jsou podle vás užitečné podobné brigády?
Brigády jsou určitě fajn. Sama jsem na ně chodila od patnácti let. Možná že dneska díky situaci na trhu práce je jednodušší je sehnat. A teď se ozývá moje byznysová stránka, když šla Saša pracovat jako servírka, takže ta restaurace, kam šla pracovat, musela zažít raketový růst tržeb a zajímalo by mě, jestli se tam přes ty bodyguardy, kteří tam stáli před tou restaurací, vůbec hosté dostali. Ale jinak brigády určitě ano. A nakonec i ta radost, že jsem si prostě dokázala peníze vydělat já sama.

Margareta Křížová, vedoucí NEWTON Business AcceleratorMargareta Křížová, vedoucí NEWTON Business AcceleratorZdroj: Deník/Bohumila Čiháková

Před pár dny jsem se ptala ve fastfoodu, jestli mají dost brigádníků. A dozvěděla jsem se, že středoškoláci prodávat a balit hamburgery vnímají jako něco podřadného. Že prahnou hlavně po manažerských pozicích.
Já si myslím, že prodávat hamburgery na brigádě není vůbec nic nedůstojného a jako nemám pro tohle pochopení, protože může se stát, zvlášť v dnešní nejisté době, že člověk i z dobrého místa bude muset vzít práci, kterou si do té doby nedokázal představit. A já to mám postavené tak, že každá práce, která je poctivá, tak je prostě práce. A někdy je člověk v situaci, kdy je i za takovou práci vděčný. A opravdu nechápu, co je za problém, jít na brigádu do mekáče nebo vybalovat zboží do supermarketu nebo podobný věci. Prostě je to práce a v tu chvíli ji potřebuji, dostanu za ni peníze, takže není co řešit.

Nedávno mě starší dcera zaskočila otázkou, jak se má naučit vydělávat peníze a být bohatá. Máte pro ni nějakou radu?
To je dané tou mediální masáží. Teď se hodně mluví o milionářích a to samozřejmě působí i na děti a na mladé lidí, kteří chtějí být stejně bohatí. Nedávno jsem měla setkání s dětmi ze střední školy a padaly tam jména miliardářů. Já jsem říkala: 'Myslíte si, že miliardář má miliardu v bance na účtu, že přijde a řekne dobrý den, já si jdu vybrat svoji miliardu?' Lidi a natož děti si neuvědomují, že to bohatství, když se mluví o miliardáři, neznamená, že má miliardu v rukách.

Takže já bych na to odpověděla, že bohatství je relativní, ale to by ji asi taky neuspokojilo. Tak se vzdělávej a uč se a získávej vědomosti, znalosti, pozoruj svět tak, aby sis zvyšovala pořád to, co můžeš dělat, a pak čím širší záběr těch vědomostí a znalostí budeš mít, tak tím větší je buďto jeho hodnota na pracovním trhu čili možnost vydělat si dobrý peníze, anebo třeba spustit svůj vlastní byznys a zase se třeba dobrat nějakého skutečného bohatství. Nevím, jestli každý z nás musí být milionář nebo miliardář, ale mít peníze tak, abych mohla žít spokojený život, mi přijde fajn. Takže možná, že to není ani tak o bohatství, ale o spokojenosti. A i ta je relativní, někdo je spokojený, protože si může kupovat knížky, a někdo je spokojený, protože jezdí na jachtě.

Specializované organizace se teenagery z dětských domovů snaží připravit na samostatný život. Deník přináší další díl seriálu Nechtějí nás:

Klientky na tréninkovém pracovišti v Restart Fashion Shopu v Brně
Odchod z dětského domova? Naprostý kulturní šok. Mládež nezvládá práci ani život

V létě jsem si v letadle vyslechla, jak se asi patnáctiletá dcera ptá své matky, jestli jí dá otec platební kartu do města. Ten ji vytasil už v letadle a maminka jen tiše dodala: a kup si co chceš. Spadla mi brada, musím se přiznat.
To bych se asi neudržela, abych něco neutrousila. Ale bohužel, tak to v některých rodinách je. A může to směřovat k tomu zkaženému životu. Protože nejenom že se můžou změnit okolnosti a finanční situace v té rodině, ale ta dcera, když dospěje a nedostane nebo nezdědí miliony, tak může být velmi nepříjemně zaskočená, že život je i jinde a jinak. Totiž tomu, co dostanu úplně bez jakéhokoliv úsilí, nevěřím, že to dělá takovou radost. Rodiče ji připravují o ty malé radosti, o to, že se na něco těším, že se těším, až si to budu moct koupit, až si na to vydělám nebo zainvestuji a výnos z toho budu moci použít. Ale dostat jen tak peníze bez jakéhokoliv úsilí, jít si koupit co chci v patnácti? Asi bomba, ale co dál?

Souhlasím. Margareto, včera mi od vás přišla smska o tom, jak je důležité o financích mluvit i prostřednictvím technologií.
Je to kontroverzní téma a názory se různí. Nejde odhlédnout od toho, že žijeme ve světě, kde technologie ovládají téměř celý náš život. A jestliže to dneska není celý život, tak nás to jistě čeká v budoucnu. Technologie se rychle vyvíjí a jen ti, kteří s nimi budou umět zacházet, budou chtění a jejich hodnota se na trhu práce bude zvyšovat. Takže nejsem zastáncem zákazů, nesmíš být teď na počítači, nekoukej na tablet. Na tom počítači jsou různé hry, které rozvíjí různé schopnosti logického uvažování, patří sem třeba Minecraft. Takže si myslím, že je mnohdy lepší koupit dítěti počítač nebo tablet, zaplatit mu kroužek, kde se ty technologie učí využívat k vlastnímu prospěchu, ne střílet po někom, ale učit se, aby nebylo pozadu namísto značkového oblečení a bot.

Mohla by to být jakási pojící linka. Chceš hrát, tak si to ale zaplať.
Jednak jestli to je potřeba, a jednak taky možné využití kapesného.

O financích spolu mluví i děti ve školách nebo spíš za ně mluví to, co mají na sobě a mnohdy se předhání v tom, kdo má lepší značku bot nebo jaký mobil či tablet. Děti ze sociálně slabších rodin nebo děti se stipendiem se tak mohou stát terčem šikany. Tady asi spíš poradit škole a rodinám.
Nebudu předstírat, že mám radu na všechno. Tohle se děje a je to škoda. Na řadě soukromých škol, kam dochází děti ze sociálně lépe vybavených rodin, je povinnost nosit stejnokroje nebo uniformy, což považuji za velmi dobrou věc. Takže vůbec nechápu, proč to není zavedené i na státních školách, kde ty sociální rozdíly dětí a rodin jsou mnohem větší. Pro mnohé děti by to byla dozajista velká úleva.

Nedávno jsem četla anonymní příspěvek na Instagramu pražského gymnázia, kde děti kritizovaly učitelku, že nosí svetr se žmolkami. A ve vláknu pod příspěvkem bylo poměrně hodně nehezkých komentářů, včetně že ji fotřík klidně koupí nový, když na to nemá.
Problém je ta rodina. Jestliže se doma baví o tom, že někdo nemá peníze, a proto je loser, no tak samozřejmě dítě to bere jako standard a automaticky to hodnotí stejně: kdo nemá peníze, tak je úplně vyřízený. Dovedu si představit, jak takový člověk vypadá.

Dám příklad: Představte si, když jedu malým autem, které mám velmi ráda, a vedle mě jede takový ten obří koráb, v něm sedí obří podnikatel a běda, když bych se chtěla zařadit před něj, tak mi dá jasně najevo, že protože mám malé auto, tak si na něj nemám vyskakovat. Takže si dovedu představit, jak podobný podnikatel doma pronese 'já mám peníze, a proto jsem king, a ten nemá peníze, a proto je loser'. A pokud má děti, tak ty děti pak přijdou do školy a samozřejmě hodnotí - všichni jsou loseři, protože nemají to, co máme doma my. Takže postavené je to hlavně na té výchově v rodině.

O tom, že život po padesátce nekončí, si Bohumila Čiháková povídala s Margaretou Křížovou:

Margareta Křížová (vlevo) s Bohumilou Čihákovou
Margareta Křížová: Neobětujte dětem život. Neocení to a vaše hodnota se sníží

Je ještě něco, nač by si měli dát rodiče a děti pozor?
Být na ty děti hodný, dát jim hezké dětství, aby byli ony hodné na nás. Mluvit otevřeně nejen o penězích. Nedělat z financí alfu a omegu, ale netvářit se, že nemít peníze je fajn. To je samozřejmě blbost. Ale mluvit s dětmi o tom, že když je nemám, tak si je nepůjdu půjčit od lichvářů. Nepůjdu hrát automaty s nadějí, že z těch automatů vypadne hromada peněz.

Takže je připravit na kulturu dluhů.
Přesně tak. Vysvětlit jim, že když nemám peníze, tak je potřeba zkusit vymyslet způsob, jak těch peněz získat víc. Najít si práci nebo i dvě. Nezapomenu, jak jsem před mnoha lety nakupovala v Makru a dala se do řeči s paní pokladní, která mi říkala: „Já už teď končím, tohle je moje druhá práce a teď jdu ještě do třetí, abych to všechno zvládla.“ Ta paní byla úžasná, optimistická. Hluboce jsem se poklonila a odešla. A to je přesně ono. Když nebudu mít peníze a budu naštvaná a naříkat, to není opravdu způsob, jak jich mít víc.

Myslíte, že peníze odkrývají charakter?
To je těžká otázka. Myslím si, že jsou lidi, kterým můžou peníze zničit charakter, a znám takové, kteří zbohatnutí neustáli, a naopak znám lidi, kteří jsou hodně bohatí a nikdy by to do nich nikdo neřekl. Takže tak asi.