První řada koprodukční televizní minisérie Marie Terezie vrcholila scénou, při níž mladičká rakouská arcivévodkyně promlouvá k uherskému sněmu a s malým nemluvnětem na rukách (svým prvorozeným synem, z nějž se později stal jeden z nejznámějších habsburských panovníků Josef II.) prosí se slzami v očích uherské velmože o podporu.

Přitom jim vysvětluje, k jaké situaci v habsburské monarchii došlo: Bavoři a Sasové zpochybnili po smrti jejího otce, habsburského císaře Karla VI., tzv. pragmatickou sankci, jež měla Marii Terezii zajistit nástupnictví na trůnu, a pruský král Fridrich II. napadl vojensky Slezsko, jež bylo součástí monarchie. Ve vzniklé válce o rakouské dědictví zůstane mladá panovnice sama, pokud ji nepodpoří právě „hrdý a odvážný uherský lid“.

Breč, ať je dojmeš

K tomuto proslovu skutečně došlo a Marie Terezie k němu s sebou skutečně vzala i svého novorozeného syna coby dědice koruny, aby na uherskou šlechtu co nejvíce zapůsobila. Dokonce ho prý schválně štípala, aby plakal, a dojal tak přítomné velmože.

Tato ženská lest skutečně zapůsobila (dlužno ovšem dodat, že až spolu se slibem zachování všech uherských privilegií a osvobození uherské šlechty od daní) a Uhři se rozhodli nejenom pragmatickou sankci respektovat, ale také podpořit novou panovnici v nastalé válce 60 tisíci vojáky.

(Pragmatická sankce byl dokument, který nechal císař Karel VI. vypracovat již v roce 1713. Tato listina potvrzovala nástupnictví a dědická práva jeho dětem včetně dcery a v následujících letech ji schválily sněmy všech zemí habsburské monarchie i evropské velmoci Rusko, Prusko, Anglie, Francie i Nizozemsko. Její zpochybnění a vojenské napadení Slezska tak bylo otevřenou zradou, jež mohla vést až k úplnému rozpadu monarchie.)

Těžká koruna, oddaný vyslanec, bujný kůň

Po zasedání sněmu následovala slavnostní korunovace nové uherské královny, při níž musela Marie Terezie osvědčit i nemalou fyzickou zdatnost. Svatoštěpánská koruna byla zhotovena na mužskou, nikoli ženskou hlavu, takže byla pro ni velká a těžká. Velikost se podařilo ještě před obřadem vyřešit zesílenou vystýlkou nitra koruny, aby ji nová panovnice vůbec udržela na hlavě, s hmotností se ale nedalo udělat nic. Marii Terezii tak silně tlačila na hlavě, takže ji nakonec při slavnostní korunovační hostině sundala a položila před svůj talíř na stůl.

Slavnostní dojem ze samotné korunovace to zřejmě nijak nepoškodilo, o čemž svědčila slova anglického vyslance ve Vídni Thomase Robinsona, jenž se obřadu v Dómu svatého Martina osobně zúčastnil: „Korunovace byla skvělá, královna ztělesněný půvab, starobylá koruna získala na její hlavě novou krásu a staré roucho svatého Štěpána na ní vyhlíželo stejně dobře jako její vlastní bohaté šaty z diamantů, perel a různých cenných drahokamů.“ Opět je ale třeba dodat, že Robinson mladou a krásnou arcivévodkyni zbožňoval, takže jeho svědectví možná nebylo úplně objektivní.

Po korunovaci čekala novou uherskou královnu ještě řada dalších rituálů, z nichž zvlášť obtížný byl ten, kdy musela nasednout na slavnostně ozdobeného vraníka a sedíc bokem v ženském sedle, vyjet s mečem v ruce na korunovační vršek, kde tímto mečem mávla do všech světových stran na znamení, že bude Uhry bránit proti všem nepřátelům země, ať přijdou odkudkoli.

„Tato scéna, která byla znázorněna na mnohých vyobrazeních, se odehrála před městskými hradbami v místech, kde dnes stojí pomník slovenského buditele Štúra,“ napsal v knize Ženy z rodu Habsburků spisovatel Jan Bauer.

Války skončily nakonec patem

Vyslanec Robinson po korunovaci nelenil a pokusil se sjednat mezi habsburskou panovnicí a pruským králem příměří, což se mu ale vůbec nepodařilo. Ještě při hostině na Marii Terezii apeloval, aby přijala radu jeho krále, anglického panovníka a hannoverského kurfiřta Jiřího II. a postoupila Fridrichu II. Dolní Slezsko.

„To tedy ne! Za žádnou cenu,“ osopila se na něj mladá královna.

Robinson pak zamířil za Fridrichem do jeho hlavního válečného stanu, aby mu tlumočil pro změnu její návrh: pokud Fridrich přestane Slezsko okupovat, přizná jí právo kurfiřtského hlasu coby české královny a podpoří volbu jejího manžela římskoněmeckým císařem, byla ochotna zaplatit mu dva miliony zlatých a netrvat na úhradě škod způsobených vojenským vpádem. Opět nepochodil.

„Já i moji vojáci raději zahyneme pod troskami Slezska, než abychom se takto zostudili,“ zahulákal na něj i Fridrich a bez pozdravu zmizel v soukromé části svého stanu.

Války o rakouské dědictví (nejenom s Pruskem, ale i s dalšími velmocemi) pak trvaly až do roku 1748 a skončily v podstatě patem. Marie Terezie v nich sice Slezsko nakonec ztratila, šlo ale o jediné větší území, o které přišla, a naopak uhájila Rakouské Nizozemí a Milán. A co víc, v roce 1745 se jí skutečně podařilo prosadit přes francouzský odpor zvolení svého manžela Františka Štěpána Lotrinského římskoněmeckým císařem.