Cítila jste někdy křivdu nebo nespravedlnost od vašich rodičů?
Tak asi velkou nespravedlnost jsem cítila, když jsem chtěla jít studovat psychologii a můj tatínek byl proti. Tatínek mě hodně přihlašoval do sportovních kroužků, to se mi líbilo moc, protože jsem byla dítě se sportovní duší, ale maminka ze mě chtěla mít holčičku s mašlemi a plisovanými sukněmi s kranflíčkama. Vzhledem k její představě jsem od dvou let absolvovala gymnastiku, rytmiku, moderní gymnastiku, pak sportovní gymnastiku, balet. Pak jsem (teď se nechci rouhat) ale naštěstí spadla z kladiny a naštípla si krční obratel, což mě zachránilo od další kariéry, protože maminka ze mě chtěla mít na poli sportovním Nadiu Comaneciovou. Později jí byla vzorem Madeleine Albrightová, takže jsem absolvovala obrovské množství jazykových kurzů, od ruštiny přes angličtinu, němčinu, španělštinu a japonštinu až po esperanto. Dnes se pořádně ani jedním jazykem nedomluvím, protože jich bylo příliš mnoho, a tenkrát jsem si opravdu řekla, že tímto směrem nepůjdu.

A nešla? Neopakovala jste stejné chyby?
Myslím si, že chyby svých rodičů jsem neopakovala, ale zcela určitě jsem udělala jiné, vlastní chyby a jenom doufám, že v rámci toho svého rodičovského vývoje jsem si ty chyby i uvědomila.

Vychovávám svoje děti dobře?
PODCAST: Vychovávám svoje děti dobře?

Byla výchova v minulosti náročnější a účinnější, než je dnes?
Snad se nedotknutu rodičů starší generace, ale nebyla náročnější. A přestože tehdejší rodiče neměli řadu moderních vymožeností, které mají současní rodiče, naopak bych řekla, že jim to usnadnilo život v mnoha směrech, protože nebyla taková ta lákadla. Nebyla televize, nebyly počítače, nebyly mobily. Lidé se chovali daleko přirozeněji, museli spolu mnohem více intenzivně komunikovat. Z tohoto hlediska to měli naši rodiče jednodušší. Kde to jednodušší nebylo, byla třeba péče s plínkami, praní spousty prádla nebo v sehnání zdravého ovoce. Měli jsme jenom jablka. Ale možná i to vedlo k tomu, že si děti neměly možnost vybírat, a tím i odpadla řada výchovných obtíží, které dneska kvůli všem vymoženostem rodičům nastávají.

Rozdělené rodiny

Seriál Deníku o rodinách, které se trvale rozdělily nebo na čas kvůli neshodám přerušily vzájemné pouto. Psycholožka Markéta Švamberk Šauerová radí, jak najít cestu ke smíření. A pokud ji také hledáte nebo jste už našli, budeme rádi, když se s námi o tuto zkušenost podělíte. Váš příběh totiž může být důležitým poselstvím pro druhé. V případě zájmu pište na bohumila.cihakova@denik.cz.

Občas mi přijde, že se z výchovy našich dětí dělá věda. Je výchova věda?
Máte pravdu, že se z toho věda dělá. Líbí se mi, že v dnešní době si můžeme přečíst spoustu informaci. Nakonec i náš rozhovor je o něčem, co by mohlo rodiče někam posunout. Mně by se víc líbilo, kdybychom to vnímali jako určitou názorovou pestrost, nabídku, z které si mohu vybrat, ale mám pocit, že rodiče to opravdu pojímají dogmaticky. Každé dítě je jiné a na každé dítě bude platit něco jiného. Když se maminek zeptáte, ony vám odpoví, kdy to dítě má co umět, ale neřeknou vám, jak to jejich dítě voní.

Dneska se rodiny často dohadují, že dřívější výchova byla nesprávná. Většina rodin fungovala na principu cukr a bič. Dnes je nastavený opačný extrém, kdy rodiče upustili od trestu a aplikují benevolentní výchovu. Rodiny se sejdou třeba na oslavě narozenin, kde jedno dítko sedí jak zařazené a druhé mu lopatkou sype písek na hlavu, a hádka na sebe nenechá dlouho čekat.
Je to o nastavení hranic. Je velmi složité říct, co je benevolentní výchova a co je ta přísná výchova, protože každý to bude vnímat jinak.

Zdroj: Deník/Bohumila Čiháková

Tak nám vysvětlete, jak je mezi tím je rozdíl?
Napadá mě příklad výchovy Sáry Saudkové. Ona často v médiích říká, že vychovává děti naprosto liberálně. Říká, že doma mohou její děti malovat na stěny cokoliv chtějí, ale zároveň je učí, že když přijdou k někomu jinému na návštěvu, že tam na stěny malovat nesmí. A tady bych právě polemizovala s tím slovem benevolentní nebo liberální. Mě to vůbec liberální nepřijde. Jde o jasně strukturované hranice: doma si dělej, co chceš, protože tam nikoho neomezuješ, ale když přijdeš někam jinam, tam se to prostě dělat nebude. A to je právě o těch hranicích.

Coby psycholog bych podobnou výchovu pojmenovala jako demokratickou. Možná stačí vzájemně jasná pravidla, nastavená vzájemně. Pojďme si říct, jak výchova v konkrétní rodině vypadá a jestli dítě z toho konkrétního způsobu výchovy se dokáže přizpůsobit pravidlům, aby bylo nějaké bezpečno ve školách, ve školkách, a nakolik zároveň umí obhájit svůj názor oproti třeba většině.

Proč politika rozděluje rodiny?
PODCAST: Proč politika rozděluje rodiny?

Od našich rodičů nebo prarodičů také slýcháme, že z benevolentní výchovy nerostou sebevědomí lidé, ale spratci, co nemají žádné hodnoty. Co si o tom myslíte? Může přílišná benevolence odsunout dítěti do pozadí tolik důležité a potřebné hodnoty?
Benevolentní výchova rozhodně ne tolik jako třeba perfekcionistická anebo hodně přísná. Tam se to sebevědomí a hodnoty mohou utlumit a mnohé psychologické výzkumy ukazují, že liberální nebo benevolentní výchova vede k výchově hodně tvořivých lidí, protože nejsou vůbec ničím omezováni. Na druhou stranu i pan profesor Knížák často říká, že potom někdy ti lidé mohou mít problém přizpůsobit se většinovému konsensu, protože nejsou dostatečně vedeni k těm hranicím.

Po několikáté opakujete slovo hranice. No jo, ale kde jsou ty správné hranice? Každý je může mít úplně někde jinde. Z vlastní zkušenosti vím, že aplikovat metodu počítám do tří, jinak bude sekec mazec, vždycky nefunguje a dát dítěti pohlavek, jak to bývávalo dříve zvykem, je dneska skoro hazard se zákonem.
Já bych řekla, že je to hlavně hazard s důvěrou toho dítěte. Vybavuji si situaci své dcery, která je umělecky nadaná, a někdy od 4. třídy začala nosit každou ponožku jinou. Dneska je to v podstatě moderní trend. Tehdy mi psali ze školy, že dítě špatně vychovávám, protože nechodí do školy se stejnými ponožkami, a já jsem tehdy vyfotila šuplík, ve kterém měla dcera složené ponožky podle systému. Vždy ta ponožka musela nějakým způsobem ladit s tou jinou ponožkou. A tehdy jsem si ověřila, jak důležité jsou hranice a také vnímání toho důležitého. Pro mě bylo důležité, aby měla na nohou ponožky. Pro paní učitelku bylo důležité, aby byly ponožky obě stejné. Otázkou je, kdo z nás dvou měl pravdu.

Já bych řekla, že vy. 
Dcera respektovala moje pravidlo. Zároveň jsem cítila, že je pro ni důležité, že umím obhájit její systém a že to vlastně není nevýchova. Kdyby to bylo ještě o dvacet let zpátky, tak by to možná řešila výchovná komise anebo sociálka.

„Důležité je si uvědomit, že dítě bychom nikdy neměli plácnout, když máme vztek, ale jen když se lekneme, máme strach.„“

Naplácala jste někdy svým dětem na zadek, paní docentko?
Přiznám se, že naplácala, a zároveň jsem přesvědčená, že jsem to mohla udělat jinak. Zároveň bych veřejně souhlasila s názorem pana profesora Cyrila Höschla, který často říká, že jeho psychiatrickou ambulancí prošlo mnoho pacientů a hodně jich bylo těch, kteří byli tretáni psychicky, ale v podstatě žádný, kdo byl jenom naplácaný. Samozřejmě jde o míru fyzického násilí. Každé fyzické násilí souvisí s ponížením dítěte. Důležité je si uvědomit, že dítě bychom nikdy neměli plácnout, když máme vztek, ale jen když se lekneme, máme strach. Ideální je volba metody přirozených následků. Třeba když moje děti něco rozlily, tak to musely utřít.

Nedávná volba prezidenta vyvolala v rodinách doslova politickou válku. Ilustrační foto
Šauerová: Dezinformační platformy bych zakázala, pro řadu lidí jsou nebezpečné

Někteří rodiče trestají děti zákazy, berou jim jejich oblíbené hračky, mobily, zakazují počítač a nutí je třeba k úklidu, čtení nebo k jiným neoblíbeným činnostem. Je tato autoritativní výchova v souladu s dnešní generací?
V souladu určitě není. A není v souladu ani s těmi psychologickými aspekty dětí, které třeba mám já v péči. Rodiče jim zakazují oblíbené kroužky, kam chodí rády, nebo nesmí ven. Je to proti logice věci - my potřebujeme, aby dítě mělo volnočasové aktivity, aby se mohlo protáhnout, a pak to dítě potrestám tím, že mu zakážu něco, co je pro jeho rozvoj důležité. Pak to dítě bojkotuje, revoltuje a nechce se té činnosti věnovat.

Co byste poradila rodičům, když dítě opravdu zlobí nebo porušilo nějakou dohodu?
Autoritativní výchova nebo vzájemná autoritativní výchova je nejideálnější úplně v tom útlém věku, kdy to dítě je hodně malé. Kdy jsou hranice vymezené hodně úzce, protože tří- nebo čtyřleté děti nevidí na ty široké hranice, ale postupem doby, jak to dítě stárne, bychom měli rozvolňovat. Ale my to děláme obráceně. Těm malým dětem dáme široké hranice, kterým nerozumí, nevidí na ně. To znamená, že se v nich nenaučí pohybovat, a jak dítě stárne, je větší a začíná nám přerůstat přes hlavu, tak nepochopitelně a úplně obráceně rodiče hranice zužují. 

Mám velmi dobrou zkušenost s tím, že si vyžádáme radu od toho dítěte: Dobře toto ti vadí, tohle se ti nelíbí. Navrhni, jak bys to chtěl udělat ty sám. Rodiče se někdy smějí, nebo se jim to zdá divné, že se mají puberťáka doptávat, jak se to má udělat, ale ono to má svoji logiku, ty děti chtějí být dospělé, tak ať si určí, jak se to dá dělat. Ale zároveň je k tomu nutné doplnit: Sám sis to vybral. Ale když v tomhle selžeš, co můžeme my rodiče podle tebe teda udělat? Můžeme ti připomenout, že máš ten úkol, nebo udělit nějaký trest?

Podcast O životě zblízka

Nový díl si můžete poslechnout nebo přečíst vždy od pátku na www.denik.cz. Vaše příběhy, náměty, o čem byste chtěli poslouchat, můžete posílat na adresu bohumila.cihakova@denik.cz.

K rozkolům dochází často mezi matkou a dcerou nebo tchyní a snachou. Uvedu příklad. Dítě nedostává sušenky, protože má náběh na cukrovku nebo má bezlepkovou dietu. A jen co jeho rodiče odejdou z dohledu, babička mu je podstrčí ještě s dovětkem, maminka ti taky nic nedopřeje. Proč to ty babičky dělají? Proč nerespektují, nedodržují ty hranice, které nastavily rodiče?
Možná bagatelizují nebo nerozumí závažnosti tohoto onemocnění dítěte a může to souviset vlastně s obranným mechanismem. Takové to popření: To přece není možné, aby můj vnuk nebo moje vnučka měla podobnou nemoc.
Setkávám se v praxi, že i u dyslexie se některé maminky rozpláčou, co strašného jejich dítě potkalo. Takže i babička může podcenit tu závažnost a zároveň má syndrom pečovatelského rodiče nebo jedince, kdy chce tomu dítěti dopřát něco, co nemá, a tak má pocit, že zdravotně nezpůsobí závažný konflikt. Ale ani si neuvědomí, že velmi výrazně poničí budovaný výchovný režim. Dítě je zmatené a nechápe, proč maminka mu to nedá a babička ano. A pak jsou prarodiče, kteří to udělají natruc jako pomstu v případě, kdy jejich dítě si vybralo partnera, se kterým oni nesouhlasí.
Ten nesouhlas s volbou partnera následně promítají do bojkotování výchovných pravidel, které ty rodiče mají.

Život v dětském domově
PODCAST: Ve dvanácti utekla z domu, otec ji bil. Dnes zpívá v opeře

Mně se prarodiče rádi motali do kojení. Věty „ta malá musí být ale hladová“ nebo „musí mít žízeň“ mi ani po těch letech nezmizely. Přitom byla zdravá a spokojená.
Já vám úplně rozumím a zažila jsem podobné diskuse. Přitom maminka ani jedno ze svých dětí nekojila. Já jsem kojila obě děti, minimálně do 6. měsíce a pak i déle s příkrmy. Snažila jsem se tu situaci vysvětlit jednak lékařskými názory, že je to dítě spokojené a že dítě přibývá na váze. Takže tam si myslím, že je zcela na mamince, aby si obhájila to svoje rozhodnutí. A v případě, že se setkává s těmi negativními názory, tak bych se snažila trpělivě ukazovat, vysvětlovat. U nás pomohlo, že jsem svojí maminku vzala i na pediatrickou prohlídku, kde od lékařky slyšela, že dítě je spokojené. Vysvětlila jsem jí rozdíl mezi předním a zadním mlékem, jaká je technika kojení, takže pak už to bylo v pořádku.

Markéta Švamberk ŠauerováMarkéta Švamberk ŠauerováZdroj: se svolením Markéty Švamberk ŠauerovéVzpomínám si taky, že velké téma bylo učení dítěte na nočník. Často jsem slýchala: Moje děti do jednoho roku neměly plíny. Chvílemi jsem tomu tlaku podléhala.
Ano tohle je zrovna právě ta situace, kdy si myslím, že to naši rodiče měli paradoxně jednodušší, protože neměli ty moderní vymoženosti. Jejich pohodlnost byla v tom, aby nemuseli prát plínky, bylo pro ně snazší naučit děti chodit na nočník. Nechat dnešní dítě čůrat do tří let do plínek je samozřejmě za hranicí toho, co je ideální, stejně tak jako vytvářet tlak na to, že podle kalendáře je mu už rok a to dítě má přesně udělat to či ono. Děti jsou dneska hodně individuálně odlišné od těch norem, takže doporučuji nestresovat maminky, ale zkoušet to postupně.

Přijde mi, jakoby dnešní matky dělaly všechno špatně a ty ostatní měly patent na rozum.
Máte pravdu, že se to tak někdy formuluje. Ale já bych se těch maminek zastala, ony nedělají špatně nic, ony to dělají jinak. A my tu jinakost možná neumíme dostatečně dobře tolerovat. My se vlastně bojíme o to vnouče. My se bojíme i o naše dcery nebo syny, aby ty děti vychovaly dobře, tu novou generaci. Dneska ty nastavené normy tolik nemáme, takže tohle všechno se samozřejmě do té výchovy promítat může, a nejenom do řeči, ale vidíme to i třeba na zručnosti dětí. Jak drží tužku, jak pracují, jak zapínají knoflíky, jak zavazují tkaničky. Málo rodičů chápe, jak je třeba důležité, aby dítě umělo zavazovat tkaničky, protože mají zase tu příšernou vymoženost boty na suchý zip. Takže by bylo dobré nevěnovat se prkotinám, ale snažit se děti do života vybavit důležitými dovednostmi.

Co rozděluje společnost?
PODCAST: V rodinách panuje nenávist. Neumíme naslouchat, říká psycholožka

Jenomže tímhle přístupem mezi sebou vykopávají rodiny jakousi válečnou sekeru.
To je pravda. Zároveň si myslím, že kdyby všechno v té rodině fungovalo, tak i tyto názorové odlišnosti k vykopání sekery nemůžou vést. Je to podle mě o tom, že je tam něco, co bují v tom podhoubí. A vlastně ta názorová neshoda jenom vytvoří to prostředí, že se najde důvod pro ventilaci té názorové neshody.

Nedávno jsem byla na psychologické přednášce, kde paní psycholožka říkala, že je nutné vychovávat děti a sebe samé k toleranci, k odpovědnosti a sebeovládání. A jak je důležitá motivace. Ale když se podívám kolem sebe, mám pocit, že děti jsou čím dál tím více netolerantní, bez odpovědnosti. Neumí se ovládat a nejsou ani správně motivované. Čím to je?
Těch dětí bych se ráda zastala. Celá společnost je méně tolerantní. Méně se motivujeme, méně nasloucháme těm druhým a tady si musíme uvědomit, že jsme příkladem, vzorem právě pro ty mladší, že ty věci, o kterých tady mluvíme, se nepředají vysvětlením, i když si to můžeme myslet, to musí ty děti vidět, musí to zažít, musí mít tu příležitost k tomu si to ozkoušet. Takže tady budeme muset začít sami od sebe a ono potom uvidíme, že i ty naše děti se budou chovat tak, jak si přejeme.

Zdroj: Youtube

Myslíte si, že v posledních letech jsme ztratili jakousi přirozenou schopnost umění výchovy?
Myslím že ano. Chybí nám intuice. Možná proto, že se obáváme, co nám někdo řekne. Vybavuji si dotaz z internetové poradny. Maminka se ptala, kolik kilometrů může ujít se synem, kterému je patnáct a tomu mladšímu jen dva. Maminka ztratila intuici. Reagovala jsem, aby zvážila, jestli patnáctiletého bude bavit jít na výlet s dvouletým, jak to zařídí, v jakém půjdou počasí, jestli jsou zvyklí chodit, v jakém půjdou podloží. Maminka se ještě urazila, a napsala mi, že takovou odpověď jsem si teda mohla nechat pro sebe. Já jsem chodila s dětmi, když bylo Ondrovi šest a Kateřině dva roky třeba na desetikilometrový výlet, ale na celý den. Vybavená krosničkou, kočárem, malým stanem na odpočinek. My jsme to šli prostě celý den, ale museli jsme si u toho hrát hry. Takže o tom je vlastně ta intuice. 

Kromě kulturního obohacení má učení více než jednoho jazyka také kognitivní výhody
Bilingvní výchova? Vícejazyčné děti lépe myslí a jsou pozornější

A podle jaké intuice se řídit u prvního intimního vztahu našich dětí. Předpokládám, že mnohem více to budou řešit rodiče na vesnici či malém městě.
Budeme-li mluvit o první sexuální zkušenosti, jsme limitováni samozřejmě zákonem. A máte pravdu v tom, že se neustále setkáváme s hodnocením. Je hrozně důležité naučit se odfiltrovat to, co si o nás druzí myslí, protože úplně stejně se může stát, že v obchodě na malém městě budou sledovat, co dávám do nákupního košíku, jakým prostředkem jezdím. Brát na toto všechno ohled je k zbláznění. Co je podle mě nejhorší, že se setkávám s tím, že tímto pak rodiče argumentují, když zakazují dětem podobné chování. Řeknou 'přestaň to dělat, protože okolí to vadí'. Tady je strašně důležité, aby dokázal ten rodič říct 'nedělej to, protože to vadí mně'.

Může to hodnocení a vměšování vyplývat z toho, že v minulosti se cenila především striktní poslušnost? Doporučovalo se nevyčnívat z řady, neupozorňovat na sebe, chovat se stejně jako ostatní.
K tomu mě napadá termín jako falešná morálka. V té době se hodně nosilo, že tohle by se za nás nestalo a mimomanželské vztahy taky nebyly. Jenže byly. Řada těch věcí se totiž skrývá pod falešnou morálku.

Markéta Švamberk ŠauerováMarkéta Švamberk ŠauerováZdroj: Deník/Bohumila ČihákováDoc. Markéta Švamberk Šauerová vystudovala obor pedagogika-psychologie a obor psychologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Doktorská studia absolvovala na téže fakultě, v oboru pedagogika. Habilitovala se v roce 2014 v oboru Pedagogika na Trnavské univerzitě v Trnavě.

Již během studií se věnovala využití arteterapie a muzikoterapie při práci s klientem. Při studiu v zahraničí na Freie Universität Berlin se hlouběji zabývala oblastí rozvoje komunikačních dovedností. Dlouhodobě pracovala v Pedagogicko-psychologické poradně Praha 4 a v Pelhřimově. Působila na ZŠ a MŠ Angel na Praze 4 a krátce na GYOA Pelhřimov.

Od roku 2006 působí na Vysoké škole tělesné výchovy a sportu Palestra, od roku 2022 působí rovněž na katedře psychologie Pedagogické fakulty UK.