Když jako lektor kurzu Výchova bez násilí slýcháte argument „Někdy holt nic jiného než plácnout nepomůže“, jak ho vyvracíte?
Dávám lidem za pravdu, že tělesné tresty do jisté míry fungují. Ve výsledku ale napáchají mnohem více škod než užitku. Někdo třeba zmlátí dítě, protože jedlo zakázanou sladkost. V osmdesáti procentech případů to pak skutečně děti dělat nebudou. Ale proto, že se budou bát, jejich motivací bude strach. Ptám se tedy klientů, zda chtějí mít s dětmi vztah založený na strachu, nebo chtějí, aby rozuměly, proč něco nesmí.

K čemu vede tělesné trestání a vztah založený na strachu?
Dítě se neučí nic o světě, pouze jednu zásadní informaci: ten, kdo má moc a sílu, rozhoduje. Klienti přijdou za pár let s tím, že jejich dítě je šikanované. Diví se, proč jim nic neřeklo, proč se ve třídě neozvalo. Jenže dítě je kvůli bití naučené, že se poslouchá ten, kdo má moc a sílu. Když od nás dítě dostane na zadek, dáváme mu i další zprávu: o tvém těle může rozhodovat někdo jiný. Pak se stane, že třeba dívky nenahlásí, když je někdo osahává. A rodiče ke mně přicházejí a nechápou: proč ta holka nic neřekla?

Domácí násilí zažívají v Česku tisíce dětí.
Češi jsou k tělesným trestům tolerantní. Odborníci vítají změnu zákoníku

Co doporučujete rodičům, kteří dají pohlavek v afektu? Mohou se to nějak odnaučit?
Rodiče za mnou často chodí a uznávají, že tělesné tresty nemají výchovný smysl, ale zkrátka nevědí, co dělat. Učím je, aby poznali své stupně vzteku. Narůstající vztek si musíme uvědomit, ještě když máme na výběr víc variant a můžeme řešit situaci jinak. Aspoň předposlední variantou – že odejdeme. Jinak se už ocitneme ve stadiu, kdy jednáme instinktivně a dáme ránu.

Přijde mi, že mnozí Češi vidí jen dva póly výchovy: tělesné tresty, nebo liberální výchovu, tedy ponechat dítě, ať si dělá, co chce. Jak byste popsal to, co je mezi těmito dvěma protipóly?
K tělesným trestům není alternativa výchova bez hranic. Dítě samozřejmě potřebuje hranice, protože ho zároveň chrání a dávají mu pocit bezpečí. Akorát ty hranice neprosazujeme silou. Není to o tom, že bych dítěti všechno dovolil. Studie však ukazují, že dítě, jehož trestání se blíží až týrání, bývá pak agresivní a má problémy s hranicemi.

Někteří rodiče obhajují facku nebo naplácání tím, že je to rychlejší než diskutovat, takže třeba na úřadě nebo v obchodě rychle utnou zlobení.
Ano, to skutečně funguje. Dítě se chová v nějakém prostředí nepřiměřeně, oni ho profackují a dítě se zarazí. Takových lidí se ale ptám, zda tento krátkodobý zisk převáží ten zbytek. Třeba že si s ním poškodíme vztah nebo narušíme jeho důvěru k nám. Navíc když je dítě mlácené, tedy v ohrožení, mozek spustí program k přežití a nic se nenaučí. Nepochopí, že se příště má na úřadě chovat slušně.

Co lidem doporučujete místo fyzických trestů?
Důslednost. Když dítěti řeknu, aby se uklidilo, musím na tom trvat. Když mu dvakrát projde, že si neuklidí, a potřetí najednou dostane vynadáno nebo na zadek, má v tom jen zmatek. Pro jeho vývoj je důležité, aby začalo světu rozumět a dávalo si věci do souvislostí. Po chování dítěte musí přijít logické následky, ne tresty. Když dostane pětku, logický následek je, že se bude muset více učit, a tudíž pak bude mít méně času na počítač. Trest je, že dostane zákaz počítače.

Zdroj: Youtube

Co vlastně děti motivuje k poslouchání?
Buď vás mají rády, nebo se vás bojí, nebo z toho něco mají a nebo jde o zažitý stereotyp. Poslouchání by nemělo fungovat na základě strachu, pokud možno ani zisku. Nejlepší je, když něco dělají proto, že mají ty druhé rády. A stereotyp v podobě nějakých pravidel je také důležitý – pohádka, vyčistit zuby, vyčůrat a spát. Ony sice odporují, ale ve skutečnosti to mají rády, protože tomu rozumí, vědí, že takto svět funguje a znamená to pro ně bezpečí.

Český občanský zákoník hovoří pouze o použití výchovných prostředků, které jsou přiměřené okolnostem
Bití dětí? Tělesné tresty z Česka stále nevymizely, v Evropě se jedná o unikát

Co říkáte na častý argument: taky mě doma řezali a podívejte, kam jsem to dotáhl?
Je to pochopitelné. Protože kdyby to začali vidět jinak, museli by přehodnotit vztah se svými rodiči, kteří je takto vychovávali. A není snadné říct: oni to ti rodiče nedělali úplně dobře. Proto často raději jedou stereotyp: táta mě mlátil a vyrostl ze mě dobrý člověk, tak to synovi taky neublíží.

Může současný náhled společnosti na tělesné tresty někam posunout zvažované uzákonění jejich nepřípustnosti?
Myslím, že ano, ostatně jsme to jako Liga otevřených mužů i do občanského zákoníku prosazovali. Konečně nějaká autorita dá jasnou informaci, o kterou se mohou všichni opřít: hele, ale tady v zákoně se píše, že to není dobré. Vím, že tuto autoritu nebudou mnozí poslouchat a že to potrvá ještě několik generací, ale považuji to za dobrý začátek.