Teď jste promluvil tak, že by bývalý prezident Václav Klaus možná udělal víc, než pozvedl obočí. Ostře totiž odsuzuje to, čemu Václav Havel říkal čecháčkovství, zápecnictví. V rozhovoru mi řekl, že se kvůli tomu strašně vztekal, protože to považoval „za posměšný výrok, který si tento národ po půl století komunismu prostě nezasloužil“. Klaus má za to, že jde o povýšené hodnocení národa, který podle vašeho výkladu uměl s každým vyjít a nešel do přímého střetu. Jsme tedy Čecháčky, nebo Čechy?
Odpovím vám jinak. Právě proto asi máme letiště, které nese jméno Václava Havla, nikoli Václava Klause. Václav Klaus nejen při tomto hodnocení, ale obecně, jednal z pozice umělé sebejistoty, která měla nemalý nádech arogance. Václav Havel vystupoval opačně, přičemž v jeho klidu byla síla potenciálu. Je důležité chovat se tak, abyste mířil nahoru, ne uzurpovat si vrchní pozici, aniž byste věděl, co to vlastně znamená. V rámci naší povahy a schopností je důležité dbát na to, že naším cílem je stoupat, byť s určitou pokorou. Měli bychom si uvědomit svoji současnou i budoucí identitu národa na křižovatce Evropy, přes niž jedou dějiny. Máme mít ambici je ovlivňovat, není důvod se toho bát.
Možná i proto jste se zapojil do zajímavého projektu, který by mohl napomoci zodpovězení mnoha otázek o naší národní identitě prostřednictvím rodinných historií. O co v něm přesně půjde?
Kdykoliv někdo mluví o tom, co to znamená být Čechem, vytahuje škatulky jako první republika, 2. světová válka, komunismus, postkomunismus. Nikdo se ale neptá, jak to prožívaly jednotlivé rodiny. To mě jako jednoho z posledních rodových mohykánů velmi zajímá. Vymyslel jsem proto projekt, v němž pozveme pět rodin, které budou zastoupeny minimálně třemi generacemi, a budeme se jich ptát na jejich vnitřní poměry. Rád bych se třeba zeptal dcery, jaký význam pro ni má, že její tatínek byl, nebo je, členem komunistické strany, stejnou otázku bych položil její babičce, budu se ptát, co to pro ně znamená být Čechem, kde se vidí v roce 2020, jestli je něco, čeho litují, a co si přejí pro vlastní děti. Bude to naprosto apolitický pořad, bez předsudků a odsudků. Vidím ho jako otevřený veřejný vědecký experiment. Co já vím, nikdo se na naše dějiny takto ještě nepodíval. Pracovní titul toho pořadu v Českém rozhlase zní Tři generace, jeden národ?, což podle mého názoru nabízí zajímavý pohled a může přinést velmi pozoruhodné závěry.
Česko si připomíná svatého Václava, patrona země
Nebojíte se, že to může být velmi drásavá sonda nejen do rodinných kronik, ale také do duše národa? Stačí si připomenout dokumentární cyklus ČT k devadesátinám Pavla Kohouta, který plasticky ukázal vývoj od nadšeného poválečného mládežníka a komunisty až po kritického exulanta a skeptického polistopadového navrátilce.
Nevím, jestli to budou drásavá nebo tvrdá odhalení, ale určitě jsou nezbytná. Tato zkušenost je totiž v postkomunistických zemích unikátní, francouzská rodina tím prostě neprošla, ta to má jasné. Němci to zažili, ale díky denacifikaci se odrazili ode dna a přijali roli učitelů. My svoji cestu pořád hledáme. Z osobní, ale i lékařské zkušenosti vím, že podobná zpověď velice dobře funguje už jen tím, že se téma otevře. V Jižní Africe Nelson Mandela zavedl jako nejúspěšnější modus vivendi Truth and Reconciliation Commission, tedy jakousi komisi pro pravdu a smíření. Probíhalo to tak, že ve frontě stálo několik tisíc lidí, kteří vstupovali do místnosti, kde seděli politici a policisté. Ukazovali na ně a sdělovali jim, vy jste zabili moje dítě nebo matku, spálili dům, zpustošili pole. Jedna strana národa řekla to, co té druhé říct potřebovala. Fungovalo to jako úžasný očistec a katalyzátor pro to, aby do budoucna obě strany mohly vzájemně komunikovat.
Otevřené návraty do minulosti se obecně ukazují jako užitečné, až nezbytné. Ve Španělsku například rozhodli o přenesení ostatků diktátora Franka z Údolí padlých, francouzský prezident Macron přiznal, že Francie mučila příznivce nezávislosti Alžírska a má na svědomí smrt mladého matematika a komunisty Maurice Audina. Budeme vnitřního úklidu schopni i my?
Musíme být. Nejde o nic víc než o neuropsychologii a neuroevoluci. Poprvé v našich dějinách žijí tři generace po sobě úplně blaze, nic nám nehrozí. Náš mozek ale potřebuje určité referenční body. V době globalizace, sociálních sítí a nucené rovnosti tyto body zmizely. Emočně se tím dá vysvětlit, proč se lidé dokážou rozčílit kvůli nezávislosti Katalánska nebo proto, že před nimi někdo na dálnici jede hrozně pomalu. To vášnivě řešíme dneska. Mí rodiče řešili, jestli půjdou do plynové komory. Neurologicky mozek potřebuje mít vnitřní napětí, a když ho nemá, sám ho hledá a vytváří. Proto musíme napětí zmírnit i tím, že budeme mít jasno ohledně své identity, čímž najdeme svůj referenční bod.
Ocenění za službu v zahraničí. Armáda rozdala medaile šedesáti vojákům
Koncem září budete pobývat mezi našimi krajany v Chicagu, s nimiž si připomenete 100. výročí vzniku Československa. Jakou zprávu o české současnosti jim podáte?
Rozhodně to bude optimistický pohled. Krajané v Americe mnohokrát bohužel nabrali nejhorší vlastnosti obou našich národů. Odešli do USA z ekonomických důvodů a naučili se, že všechno je možné, ono typické can do. Proto jsou strašně netrpěliví, mají dojem, že u nás se to strašně vleče a jak to, že tady ještě máme komunistickou stranu a jakého jsme si to proboha zvolili prezidenta. Na to druhé jim naštěstí mohu opáčit, že na totéž se mohu zeptat já jich. Řeknu jim, že dějiny chtějí svůj čas a minulost přepsat nemůžeme. Budu je nabádat, aby jejich role byla konstruktivní, a přesvědčovat je, že naše země je mnohem otevřenější, než byla po revoluci. Tady tradičně nevěřili lidem, kteří nejen emigrovali, ale dokonce se tady ani nenarodili. Když jsem sem poprvé přiletěl, bylo mi trochu odpuštěno díky mému rodinnému jménu, ale přece jen jsem to tady z pohledu mnohých „neodseděl“. Patřil jsem do druhé nebo třetí kategorie. Trvalo minimálně patnáct let, než to zmizelo.
Když už jsme u toho bilancování, jak si podle vás Česká republika stojí ve vědeckotechnické oblasti, která možná bude z hlediska příštích let určující?
Obecně lze říct, že jsme neuvěřitelně chytří a máme prakticky v každé oblasti někoho na světové úrovni. Většinou jsou to ale jednotlivci nebo menší pracoviště, málokdy lze říct, že celá nemocnice nebo ústav jsou špička. Zároveň se potýkáme s podceňovanou a finančně podhodnocenou vědou jako celkem. Vědci tak musejí agresivně bojovat o každičké možné uznání. Neuplyne tak týden, abychom se nedověděli, že někdo v Brně vynalezl lék proti všem rakovinám, a to na základě toho, že to vyzkoušeli na šesti lidech a třech tetách. To je taková přehnaná a nervózní snaha nejen excelovat, ale hlavně přežít. Na druhé straně v Brně sídlí mezinárodní centrum ICRC, které z větší části financuje Evropská unie, a jde o nejproduktivnější vědecké centrum ve střední Evropě, jež se dostává mezi výzkumné špičky v celém světě. Potenciál je obrovský.
Rozruch kvůli Matiční začal před dvaceti lety. Plot stál jen pár týdnů
V této souvislosti je asi namístě učit se od země, která je srovnatelně velká a patří k našim nejbližším spojencům, tedy Izraele. Jak to, že se právě tam ve vědě a technologickém vývoji tak daří?
V Izraeli se to daří proto, že mu Amerika dává nemalou část svého rozpočtu. Izrael je v lidských dějinách nejrozmazlenější zemí na zeměkouli. Hýčká ji politicko-ekonomická lobby Židů na celém světě – a to říkám jako čtvrtinový Žid – která ví, že Izrael nesmí zaniknout. Proto měl, má a bude mít úžasnou podporu ze všech stran. Pochopitelně kromě toho jsou Židé strašně pracovití a šikovní, proto se s nimi možná intuitivně identifikujeme. Jsme spjatí též kulturně, takže čím lepší bude úroveň naší spolupráce i na vědecké bázi, tím lépe. Měli bychom se jeden druhého držet. Je také žádoucí přemýšlet o tom, jestli má naše a evropská budoucnost záviset jen na zemích, jako jsou Německo, Francie a Velká Británie, nebo i na těch menších. Nedávno jsem hovořil s maďarským premiérem Viktorem Orbánem, o němž si můžeme myslet cokoliv, ale není důvod ho nevyslechnout. On míní, že naše obrovská výhoda oproti západní Evropě spočívá v mnohem víc garantovaném úspěchu. Velké státy už ho dosáhly a teď se s tím perou, zatímco v našem případě je zřejmé, že můžeme jen růst. Pokud to politici nezničí, za deset let se nám Čechům nebo Slovákům a Maďarům bude dařit jen líp.
Mluvila jsem o Izraeli i proto, že je to stát, jehož obyvatelé rozhodně nemají problém s identitou. Tu prožívá jaksi automaticky každý, kdo se tam narodí. Maďaři či Poláci se o cosi podobného nyní hodně snaží. Jakým směrem by mělo jít potvrzování české identity?
Jednoduše. Musíme všemi silami podporovat ekonomický rozvoj a veškeré zisky dávat do školství, neboť úroveň výuky od školek po postgraduální vzdělání je u nás fatálně zanedbaná. Je absolutně skandální, co chybí v učebnicích i jak se vyučuje. Vše je drasticky podfinancované. Vzhledem k tomu, že jsme národ, který má na to, aby produkoval lidi, kteří dostojí novým evropským výzvám, aby byl ještě chytřejší a vzdělanější, než je, musí to být vládní priorita. A kromě toho bychom měli otevřít dialog o sobě samých, právě přes rodiny. Musíme se přestat bát jeden druhého, zbavit se přehnané servility, kterou jsme historicky zdědili, nepřestat se mít rádi, mít úctu jeden k druhému a brát se trošku víc familiárně, protože nás přece jen není moc. Je nás méně, než kolik obyvatel má Londýn, tak si to nemusíme dělat ještě těžší.
Kdo je MUDr. M. J. Stránský
Narodil se 30. října 1956 v New Yorku v USA.
Bakalářský titul získal na Columbia University v New Yorku, na lékaře promoval na St. George´s University v Grenadě, zde působí jako profesor pro obor neurologie a klinické diagnostiky.
Je spoluzakladatelem a přednostou Polikliniky na Národní v Praze, vykonává funkci místopředsedy dozorčí rady Mezinárodního centra klinického výzkumu Fakultní nemocnice sv. Anny (FNUSA-ICRC), které těsně spolupracuje s Mayo Clinic.
Je vydavatelem obnovené verze časopisu Přítomnost, který založili Ferdinand Peroutka a T. G. Masaryk. Je zakladatelem Nadačního fondu M. J. Stránského a Prague Press Clubu. Je členem správní rady České obchodní a kulturní komory v Severní Americe, sloužící jednomu a půl milionu krajanů.
M. J. Stránský pochází z významné české rodiny, jeho praděd Adolf byl ministrem první československé vlády a založil Lidové noviny. Jeho děd Jaroslav byl místopředsedou vlády a ministrem spravedlnosti a školství. Otec Jan byl poslancem a po emigraci v roce 1948 založil s Pavlem Tigridem Československý stůl Rádia Svobodná Evropa.
M. J. Stránský před deseti lety kandidoval v Praze jako nezávislý s podporou Věcí veřejných do Senátu, ale nepostoupil do druhého kola.
6
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
