Předchozí
1 z 2
Další

Otec Jan byl v letech 1946 až 1948 poslancem za národní socialisty. Martin Jan Stránský se narodil v New Yorku, kam jeho rodina emigrovala. Po listopadu 1989 se ale vrátil do vlasti a obnovil například časopis Přítomnost. Deník s ním ve dnech, kdy si připomínáme 80. výročí mnichovské dohody, hovořil o české národní identitě. 

Letos slavíme 100. výročí založení Československa, 25. narozeniny České republiky, ale také si připomínáme 50 let od sovětské okupace a 80 od mnichovského diktátu. Jakou příležitost k zamyšlení to představuje pro vás jako člověka, jehož rodina to všechno s republikou prožívala?
Dívám se na to právě tak, jak jste uvedla. Co já vím, jsem možná jediným členem rodiny, která po čtyři generace sloužila svobodnému českému lidu. Genetická čarodějnice je tedy ve mně silně zakořeněná. Mám tu čest říct, že můj pradědeček založením Lidových novin a dědeček vydáváním časopisu Přítomnost skutečně ovlivnili nejen zrod státu, ale i jeho vývoj a svým způsobem i to, o čem také budou oslavy 100. výročí republiky, tedy hledáním odpovědi na otázku, co to znamená být Čechem. 

Jak si na tuto otázku odpovídali vaši významní předci?
Nejen oni, ale všichni, kdo stáli u vzniku Československa, byli formováni jednak standardními politickými a ekonomickými zájmy, jednak zrozeným mýtem Hradu a TGM. Masaryk měl své slabé stránky, ale všichni k němu měli silnou citovou vazbu a přes jeho osobnost také tu méně, tu více jasnou představu o rozvoji naší země. Všechny zakladatele státu spojoval patriotismus. Ten dneska necítím v takové míře, v jaké bych si přál.

Je zvláštní, že to říkáte zrovna v době, kdy se doslova každý ohání českými národními zájmy, ochranou hranic a tradic, odporem vůči čemukoli cizímu, dokonce i Bruselu.
To není patriotismus, ale nacionalismus. A mezi tím je velký a důležitý rozdíl. Nacionalismus je slepé bránění našich zájmů, těžko ovšem říct jakých. Byl bych hrozně rád, kdyby mi někdo vysvětlil, jaké jsou české národní zájmy. Já to nevím. V čem se liší oproti zájmům Poláků? V zachování kultury a řeči? Dobře, ale je za tím něco víc? Zajímá mě, co nás dělá unikátními v tom smyslu, který se nedotýká zlatých medailí z olympijských her nebo Antonína Dvořáka. Nebo to má být všechno? Pro mne to jsou zásadní otázky, které vznikají z toho, že jako Čech pocházející z rodiny právníků, politiků a novinářů a zároveň jako lékař pozoruji, jak je naše společnost nervózní. Na jedné straně se Češi navzájem nemají zase až tak rádi a dokážou si neuvěřitelně škodit, na straně druhé to lze chápat jako důsledek minulých dějů. Od Bílé hory jsme vlastně nikdy neměli dostatek času a klidu k tomu, aby se u nás dostatečně vyvinuly identiční rysy. Masaryk řekl, že to chce 50 let. Ta jsme nedostali. Navíc jsme v naší nedávné minulosti zažili několik fatálních chyb, například Benešovo rozhodnutí, že v září 1938 nebudeme bojovat. 

Přijetí mnichovského diktátu Pražským hradem má dodnes mnoho výkladů. Od obrany Benešova rozhodnutí, které zabránilo fatálním obětem na životech, až po jeho odsudek jako gesta poníženosti a zbabělosti. Jak poznamenal fakt, že jsme nebojovali, český národ, vnímání sebe sama?
Jsem hluboce přesvědčen, že negativně. Tehdy a vlastně i teď. Nebylo to samozřejmě lehké rozhodnutí, ale je pravda, že drtivá většina ministrů, celá armáda a česká veřejnost byly připraveny bojovat. Zní to ošklivě, ale charakter se nejvíc zoceluje přes krveprolití. Když o něco přijdete, víte přesně, proč to chcete napravit, získat zpět nebo pomstít. To, že se z Mnichova vytvořila možnost pro kolaboraci, ale také pro další dělení společnosti, není dobře. Bohužel to zapadá do našich dějin. Je docela zajímavé, že nedávno se generál Petr Pavel vyjádřil, že jsme měli bezesporu bojovat.

Zdroj: DENÍK/ Martin Divíšek

Naši historii silně ovlivnilo přesvědčení, že tehdejší spojenci, Francie a Velká Británie, nás zradili. Možná i náš současný skeptický vztah k Evropské unii, tedy Bruselu, má kořeny někde v roce 1938. 
Ano, to narážíte na druhou stranu mince, která je také pro nás typická, a to jsou ti velcí vladaři. Nejdříve jsme byli katolíci, pak protestanti a zase katolíci, poté jsme nesměli věřit ničemu. Mimochodem, nejdelší dobu jsme nad sebou měli vlajku Habsburků, takže pokud je nějaká skutečná konti-nuita, tak tam. Po Benešovi k nám vtrhli Němci a my se stali většími Němci než Němci sami. Přišli Rusové a my byli nejúspěšnější komunistický satelit, v roce 1988 jsme měli největší počet nových členů Komunistické strany Československa. No a teď zase vedeme Evropu v rekonvalescenci. V Bruselu spatřujeme vladaře, na kterého si můžeme zanadávat, aniž by hrozilo, že nás zabije nebo bude mučit, na-opak nás nechává do značné míry hrát si na vlastním písečku. Perfektně tak navazujeme na svou dosavadní historii. Otázka, která mě zajímá, zní, jestli nám to stačí? Myslím, že ne. Všichni podle mě hledáme ten den a možnost, kdy se naše úžasné české srdce otevře a nebude se bát.

Teď jste promluvil tak, že by bývalý prezident Václav Klaus možná udělal víc, než pozvedl obočí. Ostře totiž odsuzuje to, čemu Václav Havel říkal čecháčkovství, zápecnictví. V rozhovoru mi řekl, že se kvůli tomu strašně vztekal, protože to považoval „za posměšný výrok, který si tento národ po půl století komunismu prostě nezasloužil“. Klaus má za to, že jde o povýšené hodnocení národa, který podle vašeho výkladu uměl s každým vyjít a nešel do přímého střetu. Jsme tedy Čecháčky, nebo Čechy?

Odpovím vám jinak. Právě proto asi máme letiště, které nese jméno Václava Havla, nikoli Václava Klause. Václav Klaus nejen při tomto hodnocení, ale obecně, jednal z pozice umělé sebejistoty, která měla nemalý nádech arogance. Václav Havel vystupoval opačně, přičemž v jeho klidu byla síla potenciálu. Je důležité chovat se tak, abyste mířil nahoru, ne uzurpovat si vrchní pozici, aniž byste věděl, co to vlastně znamená. V rámci naší povahy a schopností je důležité dbát na to, že naším cílem je stoupat, byť s určitou pokorou. Měli bychom si uvědomit svoji současnou i budoucí identitu národa na křižovatce Evropy, přes niž jedou dějiny. Máme mít ambici je ovlivňovat, není důvod se toho bát. 

Možná i proto jste se zapojil do zajímavého projektu, který by mohl napomoci zodpovězení mnoha otázek o naší národní identitě prostřednictvím rodinných historií. O co v něm přesně půjde?
Kdykoliv někdo mluví o tom, co to znamená být Čechem, vytahuje škatulky jako první republika, 2. světová válka, komunismus, postkomunismus. Nikdo se ale neptá, jak to prožívaly jednotlivé rodiny. To mě jako jednoho z posledních rodových mohykánů velmi zajímá. Vymyslel jsem proto projekt, v němž pozveme pět rodin, které budou zastoupeny minimálně třemi generacemi, a budeme se jich ptát na jejich vnitřní poměry. Rád bych se třeba zeptal dcery, jaký význam pro ni má, že její tatínek byl, nebo je, členem komunistické strany, stejnou otázku bych položil její babičce, budu se ptát, co to pro ně znamená být Čechem, kde se vidí v roce 2020, jestli je něco, čeho litují, a co si přejí pro vlastní děti. Bude to naprosto apolitický pořad, bez předsudků a odsudků. Vidím ho jako otevřený veřejný vědecký experiment. Co já vím, nikdo se na naše dějiny takto ještě nepodíval. Pracovní titul toho pořadu v Českém rozhlase zní Tři generace, jeden národ?, což podle mého názoru nabízí zajímavý pohled a může přinést velmi pozoruhodné závěry. 

Nebojíte se, že to může být velmi drásavá sonda nejen do rodinných kronik, ale také do duše národa? Stačí si připomenout dokumentární cyklus ČT k devadesátinám Pavla Kohouta, který plasticky ukázal vývoj od nadšeného poválečného mládežníka a komunisty až po kritického exulanta a skeptického polistopadového navrátilce. 
Nevím, jestli to budou drásavá nebo tvrdá odhalení, ale určitě jsou nezbytná. Tato zkušenost je totiž v postkomunistických zemích unikátní, francouzská rodina tím prostě neprošla, ta to má jasné. Němci to zažili, ale díky denacifikaci se odrazili ode dna a přijali roli učitelů. My svoji cestu pořád hledáme. Z osobní, ale i lékařské zkušenosti vím, že podobná zpověď velice dobře funguje už jen tím, že se téma otevře. V Jižní Africe Nelson Mandela zavedl jako nejúspěšnější modus vivendi Truth and Reconciliation Commission, tedy jakousi komisi pro pravdu a smíření. Probíhalo to tak, že ve frontě stálo několik tisíc lidí, kteří vstupovali do místnosti, kde seděli politici a policisté. Ukazovali na ně a sdělovali jim, vy jste zabili moje dítě nebo matku, spálili dům, zpustošili pole. Jedna strana národa řekla to, co té druhé říct potřebovala. Fungovalo to jako úžasný očistec a katalyzátor pro to, aby do budoucna obě strany mohly vzájemně komunikovat. 

Otevřené návraty do minulosti se obecně ukazují jako užitečné, až nezbytné. Ve Španělsku například rozhodli o přenesení ostatků diktátora Franka z Údolí padlých, francouzský prezident Macron přiznal, že Francie mučila příznivce nezávislosti Alžírska a má na svědomí smrt mladého matematika a komunisty Maurice Audina. Budeme vnitřního úklidu schopni i my?
Musíme být. Nejde o nic víc než o neuropsychologii a neuroevoluci. Poprvé v našich dějinách žijí tři generace po sobě úplně blaze, nic nám nehrozí. Náš mozek ale potřebuje určité referenční body. V době globalizace, sociálních sítí a nucené rovnosti tyto body zmizely. Emočně se tím dá vysvětlit, proč se lidé dokážou rozčílit kvůli nezávislosti Katalánska nebo proto, že před nimi někdo na dálnici jede hrozně pomalu. To vášnivě řešíme dneska. Mí rodiče řešili, jestli půjdou do plynové komory. Neurologicky mozek potřebuje mít vnitřní napětí, a když ho nemá, sám ho hledá a vytváří. Proto musíme napětí zmírnit i tím, že budeme mít jasno ohledně své identity, čímž najdeme svůj referenční bod. 

Koncem září budete pobývat mezi našimi krajany v Chicagu, s nimiž si připomenete 100. výročí vzniku Československa. Jakou zprávu o české současnosti jim podáte?
Rozhodně to bude optimistický pohled. Krajané v Americe mnohokrát bohužel nabrali nejhorší vlastnosti obou našich národů. Odešli do USA z ekonomických důvodů a naučili se, že všechno je možné, ono typické can do. Proto jsou strašně netrpěliví, mají dojem, že u nás se to strašně vleče a jak to, že tady ještě máme komunistickou stranu a jakého jsme si to proboha zvolili prezidenta. Na to druhé jim naštěstí mohu opáčit, že na totéž se mohu zeptat já jich. Řeknu jim, že dějiny chtějí svůj čas a minulost přepsat nemůžeme. Budu je nabádat, aby jejich role byla konstruktivní, a přesvědčovat je, že naše země je mnohem otevřenější, než byla po revoluci. Tady tradičně nevěřili lidem, kteří nejen emigrovali, ale dokonce se tady ani nenarodili. Když jsem sem poprvé přiletěl, bylo mi trochu odpuštěno díky mému rodinnému jménu, ale přece jen jsem to tady z pohledu mnohých „neodseděl“. Patřil jsem do druhé nebo třetí kategorie. Trvalo minimálně patnáct let, než to zmizelo.

Když už jsme u toho bilancování, jak si podle vás Česká republika stojí ve vědeckotechnické oblasti, která možná bude z hlediska příštích let určující?
Obecně lze říct, že jsme neuvěřitelně chytří a máme prakticky v každé oblasti někoho na světové úrovni. Většinou jsou to ale jednotlivci nebo menší pracoviště, málokdy lze říct, že celá nemocnice nebo ústav jsou špička. Zároveň se potýkáme s podceňovanou a finančně podhodnocenou vědou jako celkem. Vědci tak musejí agresivně bojovat o každičké možné uznání. Neuplyne tak týden, abychom se nedověděli, že někdo v Brně vynalezl lék proti všem rakovinám, a to na základě toho, že to vyzkoušeli na šesti lidech a třech tetách. To je taková přehnaná a nervózní snaha nejen excelovat, ale hlavně přežít. Na druhé straně v Brně sídlí mezinárodní centrum ICRC, které z větší části financuje Evropská unie, a jde o nejproduktivnější vědecké centrum ve střední Evropě, jež se dostává mezi výzkumné špičky v celém světě. Potenciál je obrovský.

V této souvislosti je asi namístě učit se od země, která je srovnatelně velká a patří k našim nejbližším spojencům, tedy Izraele. Jak to, že se právě tam ve vědě a technologickém vývoji tak daří?
V Izraeli se to daří proto, že mu Amerika dává nemalou část svého rozpočtu. Izrael je v lidských dějinách nejrozmazlenější zemí na zeměkouli. Hýčká ji politicko-ekonomická lobby Židů na celém světě – a to říkám jako čtvrtinový Žid – která ví, že Izrael nesmí zaniknout. Proto měl, má a bude mít úžasnou podporu ze všech stran. Pochopitelně kromě toho jsou Židé strašně pracovití a šikovní, proto se s nimi možná intuitivně identifikujeme. Jsme spjatí též kulturně, takže čím lepší bude úroveň naší spolupráce i na vědecké bázi, tím lépe. Měli bychom se jeden druhého držet. Je také žádoucí přemýšlet o tom, jestli má naše a evropská budoucnost záviset jen na zemích, jako jsou Německo, Francie a Velká Británie, nebo i na těch menších. Nedávno jsem hovořil s maďarským premiérem Viktorem Orbánem, o němž si můžeme myslet cokoliv, ale není důvod ho nevyslechnout. On míní, že naše obrovská výhoda oproti západní Evropě spočívá v mnohem víc garantovaném úspěchu. Velké státy už ho dosáhly a teď se s tím perou, zatímco v našem případě je zřejmé, že můžeme jen růst. Pokud to politici nezničí, za deset let se nám Čechům nebo Slovákům a Maďarům bude dařit jen líp. 

Mluvila jsem o Izraeli i proto, že je to stát, jehož obyvatelé rozhodně nemají problém s identitou. Tu prožívá jaksi automaticky každý, kdo se tam narodí. Maďaři či Poláci se o cosi podobného nyní hodně snaží. Jakým směrem by mělo jít potvrzování české identity?
Jednoduše. Musíme všemi silami podporovat ekonomický rozvoj a veškeré zisky dávat do školství, neboť úroveň výuky od školek po postgraduální vzdělání je u nás fatálně zanedbaná. Je absolutně skandální, co chybí v učebnicích i jak se vyučuje. Vše je drasticky podfinancované. Vzhledem k tomu, že jsme národ, který má na to, aby produkoval lidi, kteří dostojí novým evropským výzvám, aby byl ještě chytřejší a vzdělanější, než je, musí to být vládní priorita. A kromě toho bychom měli otevřít dialog o sobě samých, právě přes rodiny. Musíme se přestat bát jeden druhého, zbavit se přehnané servility, kterou jsme historicky zdědili, nepřestat se mít rádi, mít úctu jeden k druhému a brát se trošku víc familiárně, protože nás přece jen není moc. Je nás méně, než kolik obyvatel má Londýn, tak si to nemusíme dělat ještě těžší.

Kdo je MUDr. M. J. Stránský
Narodil se 30. října 1956 v New Yorku v USA.

Bakalářský titul získal na Columbia University v New Yorku, na lékaře promoval na St. George´s University v Grenadě, zde působí jako profesor pro obor neurologie a klinické diagnostiky.

Je spoluzakladatelem a přednostou Polikliniky na Národní v Praze, vykonává funkci místopředsedy dozorčí rady Mezinárodního centra klinického výzkumu Fakultní nemocnice sv. Anny (FNUSA-ICRC), které těsně spolupracuje s Mayo Clinic.

Je vydavatelem obnovené verze časopisu Přítomnost, který založili Ferdinand Peroutka a T. G. Masaryk. Je zakladatelem Nadačního fondu M. J. Stránského a Prague Press Clubu. Je členem správní rady České obchodní a kulturní komory v Severní Americe, sloužící jednomu a půl milionu krajanů.

M. J. Stránský pochází z významné české rodiny, jeho praděd Adolf byl ministrem první československé vlády a založil Lidové noviny. Jeho děd Jaroslav byl místopředsedou vlády a ministrem spravedlnosti a školství. Otec Jan byl poslancem a po emigraci v roce 1948 založil s Pavlem Tigridem Československý stůl Rádia Svobodná Evropa.

M. J. Stránský před deseti lety kandidoval v Praze jako nezávislý s podporou Věcí veřejných do Senátu, ale nepostoupil do druhého kola.