Otec Jan byl v letech 1946 až 1948 poslancem za národní socialisty. Martin Jan Stránský se narodil v New Yorku, kam jeho rodina emigrovala. Po listopadu 1989 se ale vrátil do vlasti a obnovil například časopis Přítomnost. Deník s ním ve dnech, kdy si připomínáme 80. výročí mnichovské dohody, hovořil o české národní identitě. 

Letos slavíme 100. výročí založení Československa, 25. narozeniny České republiky, ale také si připomínáme 50 let od sovětské okupace a 80 od mnichovského diktátu. Jakou příležitost k zamyšlení to představuje pro vás jako člověka, jehož rodina to všechno s republikou prožívala?
Dívám se na to právě tak, jak jste uvedla. Co já vím, jsem možná jediným členem rodiny, která po čtyři generace sloužila svobodnému českému lidu. Genetická čarodějnice je tedy ve mně silně zakořeněná. Mám tu čest říct, že můj pradědeček založením Lidových novin a dědeček vydáváním časopisu Přítomnost skutečně ovlivnili nejen zrod státu, ale i jeho vývoj a svým způsobem i to, o čem také budou oslavy 100. výročí republiky, tedy hledáním odpovědi na otázku, co to znamená být Čechem. 

Jak si na tuto otázku odpovídali vaši významní předci?
Nejen oni, ale všichni, kdo stáli u vzniku Československa, byli formováni jednak standardními politickými a ekonomickými zájmy, jednak zrozeným mýtem Hradu a TGM. Masaryk měl své slabé stránky, ale všichni k němu měli silnou citovou vazbu a přes jeho osobnost také tu méně, tu více jasnou představu o rozvoji naší země. Všechny zakladatele státu spojoval patriotismus. Ten dneska necítím v takové míře, v jaké bych si přál.

Je zvláštní, že to říkáte zrovna v době, kdy se doslova každý ohání českými národními zájmy, ochranou hranic a tradic, odporem vůči čemukoli cizímu, dokonce i Bruselu.
To není patriotismus, ale nacionalismus. A mezi tím je velký a důležitý rozdíl. Nacionalismus je slepé bránění našich zájmů, těžko ovšem říct jakých. Byl bych hrozně rád, kdyby mi někdo vysvětlil, jaké jsou české národní zájmy. Já to nevím. V čem se liší oproti zájmům Poláků? V zachování kultury a řeči? Dobře, ale je za tím něco víc? Zajímá mě, co nás dělá unikátními v tom smyslu, který se nedotýká zlatých medailí z olympijských her nebo Antonína Dvořáka. Nebo to má být všechno? Pro mne to jsou zásadní otázky, které vznikají z toho, že jako Čech pocházející z rodiny právníků, politiků a novinářů a zároveň jako lékař pozoruji, jak je naše společnost nervózní. Na jedné straně se Češi navzájem nemají zase až tak rádi a dokážou si neuvěřitelně škodit, na straně druhé to lze chápat jako důsledek minulých dějů. Od Bílé hory jsme vlastně nikdy neměli dostatek času a klidu k tomu, aby se u nás dostatečně vyvinuly identiční rysy. Masaryk řekl, že to chce 50 let. Ta jsme nedostali. Navíc jsme v naší nedávné minulosti zažili několik fatálních chyb, například Benešovo rozhodnutí, že v září 1938 nebudeme bojovat. 

Přijetí mnichovského diktátu Pražským hradem má dodnes mnoho výkladů. Od obrany Benešova rozhodnutí, které zabránilo fatálním obětem na životech, až po jeho odsudek jako gesta poníženosti a zbabělosti. Jak poznamenal fakt, že jsme nebojovali, český národ, vnímání sebe sama?
Jsem hluboce přesvědčen, že negativně. Tehdy a vlastně i teď. Nebylo to samozřejmě lehké rozhodnutí, ale je pravda, že drtivá většina ministrů, celá armáda a česká veřejnost byly připraveny bojovat. Zní to ošklivě, ale charakter se nejvíc zoceluje přes krveprolití. Když o něco přijdete, víte přesně, proč to chcete napravit, získat zpět nebo pomstít. To, že se z Mnichova vytvořila možnost pro kolaboraci, ale také pro další dělení společnosti, není dobře. Bohužel to zapadá do našich dějin. Je docela zajímavé, že nedávno se generál Petr Pavel vyjádřil, že jsme měli bezesporu bojovat.

Naši historii silně ovlivnilo přesvědčení, že tehdejší spojenci, Francie a Velká Británie, nás zradili. Možná i náš současný skeptický vztah k Evropské unii, tedy Bruselu, má kořeny někde v roce 1938. 
Ano, to narážíte na druhou stranu mince, která je také pro nás typická, a to jsou ti velcí vladaři. Nejdříve jsme byli katolíci, pak protestanti a zase katolíci, poté jsme nesměli věřit ničemu. Mimochodem, nejdelší dobu jsme nad sebou měli vlajku Habsburků, takže pokud je nějaká skutečná konti-nuita, tak tam. Po Benešovi k nám vtrhli Němci a my se stali většími Němci než Němci sami. Přišli Rusové a my byli nejúspěšnější komunistický satelit, v roce 1988 jsme měli největší počet nových členů Komunistické strany Československa. No a teď zase vedeme Evropu v rekonvalescenci. V Bruselu spatřujeme vladaře, na kterého si můžeme zanadávat, aniž by hrozilo, že nás zabije nebo bude mučit, na-opak nás nechává do značné míry hrát si na vlastním písečku. Perfektně tak navazujeme na svou dosavadní historii. Otázka, která mě zajímá, zní, jestli nám to stačí? Myslím, že ne. Všichni podle mě hledáme ten den a možnost, kdy se naše úžasné české srdce otevře a nebude se bát.