Lze popsat, jak vyloučená lokalita vznikne?
Máme zmapované sociálně vyloučené lokality z roku 2006 a potom z roku 2015. Jsou definované nějakou prostorovou segregací. Jedná se o jednotlivé budovy, jednotlivé vchody budov nebo některé ubytovny, které jsou obydleny chudými lidmi, nejčastěji Romy. Tak se přibližně definuje vyloučená lokalita. Jenomže pak máte také různé chudinské čtvrti, ve kterých jsou lidé namixováni. A kdy o tom místě můžete říct, že se stává vyloučenou lokalitou? Prostě identifikovat vyloučenou lokalitu je složité. Koncept sociálně vyloučených lokalit se vlastně překonává.

Nicméně kdy jsme se začali s vyloučenými lokalitami setkávat?
Vznikaly hlavně v 90. letech privatizací bytového fondu a vytlačováním nízkopříjmových lidí, hlavně Romů, do odloučených sídlišť. Tehdy došlo k poměrně masivnímu přesídlování, častokrát z velkých měst směrem do pohraničí. To je jedna mechanika vzniku vyloučených lokalit. Druhá je potom sekundárně skrze nedostupnost bytového fondu nebo diskriminaci na bytovém trhu a nebo nedostatku kapacit obecního bydlení. To otevřelo prostor pro takzvané obchodníky s chudobou. Vznikly chudinské ubytovny v budovách, které původně vůbec nesloužily k bydlení. Vytvořily se tak náhradní prostory pro ubytování lidí, kteří neměli kam jinam jít. Vyloučené lokality vyrostly i proto, že český dávkový systém skrze doplatek na bydlení umožňuje, byť ne zcela, hradit toto ubytování z dávek. Takže se z toho vlastně vytvořil byznys.

Kolik vyloučených lokalit v současné době v Česku je?
Podle mapy z roku 2015 jich evidujeme kolem šesti set. Leží hlavně v pohraničních oblastech Karlovarska, Ústecka, Moravskoslezského kraje, částečně v Olomouckém kraji a částečně v Libereckém kraji. Na ostatních územích krajů už méně. Od roku 2016 jsme jako Agentura pro sociální začleňování nahradili tento přehled vyloučených lokalit takzvaným indexem sociálního vyloučení. Ten na pěti indikátorech ukazuje míru sociální deprivace v obci. Sledujeme dlouhodobou nezaměstnanost, výplatu příspěvku na živobytí, příspěvku na bydlení, předčasné odchody dětí ze základní školy dřív než v devátém ročníku a míru exekucí. A když si tyto indikátory poskládáme, vyjde nám index sociálního vyloučení na hodnotě 0 až 30. Když obec přesahuje hodnotu osm, už to považujeme za zátěž. Když přesahuje hodnotu 12, je to extrémní zátěž. Obcí, které mají index více než 12, bylo v roce 2022 191. V roce 2023 jsme kvůli covidu a vysoké inflaci zaznamenali nárůst na více než dvě stě obcí.

Takže míst se sociálním vyloučením přibývá. Lze jejich vzniku zabránit?
Bezpochyby lze. V roce 2015 bylo v těchto lokalitách 115 tisíc lidí, nyní je to pravděpodobně o něco víc. A jak tomu zabránit? Muselo by přestat vytlačování těchto lidí z trhu s bydlením. Takže úplně první věcí je, že se musí vybudovat nebo musí existovat náhradní možnosti bydlení. Nemohou se totiž dostat ze začarovaného kruhu neustálé migrace a bydlení na ubytovnách. Nejde to udělat tak, že jen seberete dávky, protože ti lidé se nemají kam přesunout, neexistuje pro ně jiná možnost. Jestli si vzpomenete na bezdoplatkové zóny, do kterých úřad práce přestal vyplácet dávky, nevedlo to k vystěhování lidí z těchto lokalit, ale k jejich dalšímu sociálnímu a ekonomickému propadu. Lidé museli ještě víc pracovat načerno, museli případně páchat nějakou kriminální činnost, aby si zabezpečili prostředky, aby tam mohli zůstat bydlet. To znamená, že škrtnutím dávek to nevyřešíte. Vyřešíte to tím, že těmto lidem nabídnete alternativu pro bydlení. Je potřeba obcím vytvářet podmínky pro to, aby si budovaly bytový fond, který by mohly využívat pro řešení situace těchto lidí. K tomu potřebujete lidi dostat z extrémní dluhové zátěže a dostat je zpátky na legální trh práce s příjmy, který pro ně bude dostatečný. Ale klíčová věc je, že Česko má v Evropské unii druhou největší reprodukci sociálního statusu. To znamená, když jsou rodiče chudí, velmi pravděpodobně budou chudé také jejich děti. Když rodiče žijí ve vyloučených lokalitách, velmi pravděpodobně tam zůstanou i jejich děti. To se musí řešit jak na úrovni vzdělávání, tak na úrovni nějakých programů prevence, které dětem nabídnou nějaké alternativy k tomu, jakým způsobem tráví čas.

close Martin Šimáček, ředitel Agentury pro sociální začleňování info Zdroj: se svolením Martina Šimáčka zoom_in Martin Šimáček, ředitel Agentury pro sociální začleňování

Vláda má na stole zákon o sociálním bydlení. Pomůže s řešením těchto problémů?
Považuji to za první relevantní pokus o vyřešení nedostupnosti bydlení v Česku. Zákon je napsaný velmi dobře. Vytváří podmínky pro vznik a fungování kontaktních míst pro bydlení a potom sociální asistenci při zabydlování. Jeho součástí jsou garance pro majitele, kteří budou ochotní svoje byty do systému dostupného bydlení vkládat. Je to balík měkkých nástrojů, který zpřístupní bydlení bez toho, aniž bychom museli čekat na to, až obce vykoupí nebo postaví chybějící bytový fond. A pak je tady obrovská reforma nepojistných sociálních dávek, kterou připravuje ministerstvo práce. Pokud to vláda schválí, dojde k redukci dostupnosti dávek do podstandardního bydlení. To může s trhem zahýbat.

Platforma pro sociální bydlení uvádí, že v nevyhovujícím bydlení žije v Česku 61 tisíc dětí. Jak těžké je pro lidi se z této situace dostat?
Nutno říct, že jsou lidé, kteří rezignovali na nějakou možnost změny, a není jich málo. Jsou to lidé, kteří se buď v minulosti snažili, opakovaně selhali a rezignovali, nebo jsou to lidé, kteří se propadli do závislostí. To je poměrně komplikovaný fenomén sociálního vyloučení. Pak jsou to lidé, kteří mají vícečetné exekuce, kdy dluží nějakým deseti patnácti věřitelům a dlužná částka přesahuje několik milionů korun a podobně. Vystoupení z této situace je velmi složité a vyžaduje extrémní úsilí. Známe konkrétní případy jednotlivých lidí, kterým se to podařilo, ale obvykle toho nejsou bez pomoci sociálního pracovníka schopni. Pak jsou lidé, kteří se do vyloučených lokalit narodili a jsou tam druhou nebo třetí generací už po rodičích a je to pro ně denní realita. To už představuje určitý společenský problém, protože tito lidé prostě nemají představu o tom, jak žít jinak. Jsem dlouhodobě přesvědčený, a proto dělám tuto práci, že to je zodpovědnost veřejné správy.

Co by se tedy mělo změnit?
Musejí být vyřešeny dluhové zátěže. Musí být vyřešena legalizace příjmu lidí a musí být vyřešena jejich neuspokojivá bytová situace. Nemá se to těm lidem rozdávat, protože to bychom se zase dostali do stejného problému, jako se řešil v hlubokých 60. letech 20. století, kdy se lidé přesídlili do uměle vytvořených sídlišť a rozdávaly se byty kvůli zaměstnání. Mám na mysli alternativy pro bydlení, příjmy, řešení dluhu a vzdělávání při aktivizaci vnitřních zdrojů těchto lidí. To znamená systematické doprovázení sociálním pracovníkem a systematická aktivizace pro vstup na trh práce. Třeba proto existuje Agentura pro sociální začleňování. Kdyby to bylo jednoduché, tak by to už bylo vyřešené. Ale protože je to komplikovaný proces a je v tom hodně populismu a hodně neochoty to řešit, tak to vyřešené není.