Do školky se Ryana nepodařilo umístit vůbec. V klasických to nešlo, speciálních je málo a nebylo v nich pro něj místo, v Montessori školce se jeho integrace nezdařila. Ke speciální škole V Zápolí přišla šťastnou náhodou. „Potkali jsme se na hřišti a nadchlo nás, jak paní učitelky s dětmi zacházejí,“ vzpomíná. Hned si proto na ně vzala kontakt a po špatných zkušenostech se školkou usilovala o místo pro syna už od zimy.

Po rekonstrukci nově otevřená Speciální základní a mateřská škola V Zápolí v pražské Michli.
Dětí s autismem strmě přibývá. Kapacity speciálních škol už nestačí

Ryan byl zvyklý na celodenní podporu matky, otce či rodinné kamarádky. Obávali se, jak zvládne nástup do nultého ročníku. „Od prvního dne neměl jediný problém, jedeme čtvrtý týden a stále pohoda,“ usmívá se spokojeně maminka a dodává: „Je to tím prostředím. Cítí, že je tu vítán a přijímán. Každý drobný úspěch se tu oslavuje a z toho, co se nepovede, nedělají vědu. S úsměvem ode mne ráno odchází a s úsměvem mi ho předávají. Úspěšně se učí nové věci. Jsme neuvěřitelně šťastní.“

Maminka doufá, že ho tu udrží celých deset let. „Uděláme pro to všechno,“ říká odhodlaně. Pro syna plánuje sportovní nebo hudební dráhu, protože je muzikální a umí lyžovat, plavat i bruslit.

Ryan si mezitím sám nerušeně hraje na hřišti. Když na něj maminka zavolá, přijde, na požádání ji obejme a políbí. Když se zeptáte na recept na sice náročné, ale spokojené soužití s autistickým dítětem, Martina Qureshi odpovídá: „Nebereme syna jako handicapovaného, nýbrž jako výjimečného. Odmítáme stereotypy, jako že autista nesnáší změnu. Máme rodinu po celém světě, stále s ním cestujeme a děláme aktivity jako s našimi dalšími dětmi. Přijde mi, že míru postižení do jisté míry určuje okolí svým přístupem, jak s dotyčným zachází.“