Proč jste farářka, kdy jste ucítila, že chcete být posel boží?
Velkou část mého života to nevypadalo na to, že bych měla skončit jako farář, nebo začít jako farář. Studovala jsem gymnázium, vůbec jsem neměla představu o své budoucnosti. A pokud, viděla jsem se jako umělkyně, která bude obrábět kov nebo tvořit sochy. Celé to způsobila praxe, kterou jsme museli na teologické fakultě vykonat. Byla to povinnost, na kterou jsem se vůbec netěšila. Nedávalo mi smysl, proč bych měla zrovna já jít na nějaké praktické vyzkoušení z toho, jaké to je být farář, když farář být nechci. Ale nakonec mě okouzlilo to prostředí, atmosféra, a docela brzo potom jsem si uvědomila, že tohle by mohla být moje cesta. Začala jsem jako pastorační asistentka, pokračovala jako jáhenka, a nějakým přirozeným pokračováním bylo to, že jsem přijala kněžské svěcení.

Kněžství je stále vnímáno spíše jako mužská profese. Ještě než jste se stala známou tváří, jak reagovalo okolí, když jste řekla, že jste farářka?
Nastalo ticho, někteří nevěřili a kladli ověřující dotazy. Někteří začali mít strach se mnou mluvit normálně a začali být někým jiným. Třeba na svatbách se mi stává, že buď chtějí lidé, abych seděla u jejich stolu a chtějí mi klást dotazy, nebo se naopak bojí, že budu sedět u jejich stolu, a ptát se budu já, zdali znají Bibli a jak to mají s křesťanstvím. Také se stává, že lidé přestávají mluvit sprostě. Třeba zrovna ve Star Dance to tak bylo. Můj tanečník Marek Dědík měl problém občas slovně ventilovat od srdce.

Rebelka nebo ta s rudou rtěnkou. Nesnáším nálepky, říká farářka Martina Viktorie Kopecká:

Zdroj: Deník/Bohumila Čiháková

A jak na rozhodnutí stát se farářkou reagovala rodina?
Moji rodiče oba celý život strávili jako záchranáři. Takže náš život se vždycky řídil rozpisem služeb. Nefungovala sobota, Vánoce, narozeniny, prostě do služby se jede ve chvíli, kdy jsme do ní zavoláni. Takže z tohoto pohledu se setkávám s velkým pochopením. Moji rodiče si pro mě ale představovali budoucnost trošku jinou. Chtěli ze mě mít právničku nebo ekonomku. V tom jsem se jim trošku „pomstila“, když jsem si vybrala obor, který by oni určitě nepojmenovali jako dobrou cestu. Ale to, že jsem se v tom oboru našla, si myslím, že dneska rozeznávají, i že to chápou. Párkrát byli na mých bohoslužbách.

Měla jste trému, když jste měla v kostele rodiče?
Ano vždycky. Kdekoliv jsou rodiče, je pro mě ta tréma větší. Neumím si představit, že by třeba přijeli na moji talk show, kterou mám buď sama, kam vozím knížky Deník farářky a Zpověď farářky, nebo na tu s farářem Zbigniewem Czendlikem, kdy objíždíme místa s talk show V rytmu tance. V ní se někdy dotýkáme i toho, z jakých rodin pocházíme.

Z čeho se lidé nejvíce zpovídají, co je tíží?
Nejčastějším tématem ve zpovědnicích je pocit vlastního selhání a ten se většinou týká vztahů. Skoro nikdo se nezodpovídá z toho, že by měl pocit, že nepodává dobrý výkon v práci.

Častokrát lidé hodně mluví o tom, že nemají dost času na svoje blízké, že nemají čas na sebe. Většinou jsou to lidé, kteří jsou nám nejblíž a někdy mluví o nevěře, o bolesti, kterou způsobili druhému člověku. Jsou to tajemství, která vyplavou po patnácti, dvaceti nebo i více letech. Nesou v sobě traumatizaci nejenom u lidí, kterých se událost dotkla, ale také u těch, kteří se z toho provinění Pánu Bohu doznávají. A to jsou pro mě chvíle, kdy opravdu mlčím a čekám, co ten člověk všechno bude chtít říct. A také se stane, že se to nikdy nepodaří úplně napoprvé. Kdybych tedy měla dát nějakou nálepku těm rozhovorům, jsou to většinou vztahy.

CO NEPŘEHLÉDNOUT: Farářka Kopecká se předtavila i ve StarDance. Jak na soutěž vzpomíná?

Farářka Martina Viktorie Kopecká s tanečním mistrem Markem Dědíkem
Farářka a Dědík o StarDance: Tanec je vášnivá droga. Porota nemá ubližovat

Teď mě napadá výrok z biblického příběhu o Máří Magdaléně: kdo je bez viny, ať hodí kamenem. Vy jste nedávno také učinila pokání, jen jste místo zpovědnice volila diktafon, papír a herce Tomáše Novotného. Z čeho jste se potřebovala vy(z)povídat?
Primárně z farářských pocitů nedostačivosti z toho, že mám někdy dojem, že ta služba pohlcuje můj život a že já se v ní někdy ztrácím a nevyznám, že hlavně sloužím a zapomínám žít. Vyznávala jsem se z toho, že jsem lhala. Častokrát jsem byla velmi kreativní v otázkách na můj partnerský a osobní život, protože jsem nechtěla určitým způsobem zklamat toho tázajícího se.

Totiž tuhle otázku mi nepokládají zdaleka jenom novináři, ale ptají se mě i moji farníci, kteří nežádají a nečekají žádné bulvární příběhy, ale chtějí se zeptat, jestli jsem šťastná, když přijdu domů. V těchto případech mi trošku docházela slova, protože jsem jim chtěla říct, že jsem šťastná, ale ještě nějak nenazrál čas na to, abych řekla, s kým jsem šťastná. Ve chvíli, kdy byla kniha ve fázi finálních korektur, se mě zmocnil opravdu velký strach, úzkost a panika, která vystihovala dojem toho, že je to trošku bláznovský čin vyznat se z takto osobní věci, která je nanejvýš a ryze intimní součástí mého života a domněle do toho vlastně nikomu nic není. Ale říkala jsem si, že by byla nějaká zrada toho vztahu, kdybych o něm nemluvila upřímně.

Bylo by smutné, kdybych lhala do očí svým nejbližším sestrám a bratřím a tato panika a strach mi nakonec dodaly poslední dávku energie, kterou jsem potřebovala k tomu, abych řekla: ano, toto je nedílná součást zpovědi farářky.

NEPŘEHLÉDNĚTE: Česká farářka Martina Viktorie Kopecká ve své knize promlouvá o nečekaných tématech:

Zpověď farářky
Knižní tipy: Příběhy Elona Muska, Bohumila Hrabala i zpověď farářky Kopecké

V knize tématu věnujete jen krátkou pasáž, ale téma jako takové vzbuzuje stále velké emoce, dělí společnost. Už v dětství vznikají kvůli odlišnosti psychické potíže. Často děti, ale i dospělí lidé nejsou přijatí vlastní rodinou, čelí šikaně, odsudkům a opovrhování. Bojí se o tom mluvit. Musela jste se s těmito aspekty nejdříve vyrovnat vy sama a pak o nich veřejně mluvit?
Myslím, že tak to má každý člověk, který se vydá cestou pátrání po své identitě. Ono se to zdaleka netýká jenom vztahové sexuální orientace. My si přeci jako dospívající klademe otázku, kým jsme, co tady na světě děláme. Později se ta otázka pořád opakuje a vynořuje se s jakoukoliv životní etapou nebo změnou: jdeme správně, jsme opravdu tím, kým jsme, nenosíme zbytečně moc masek?

A já jsem žila s pocitem, že jsem autentický člověk, ale ve Star Dance jsem si uvědomila, že se beru příliš vážně, že mi hodně záleží na tom, jak budu vypadat navenek, co lidi řeknou, jestli budu odpovídat dost chytře, jestli nakonec ten pohyb bude takový, jaký si ho představuju a nakonec v tom stresu a shonu ve Star Dance nic není tak, jak si člověk naplánuje. Tu otázku o vztazích jsem si kladla odedávna. Pro mě jsou vztahy nesmírně důležité. Hledala jsem pravou lásku, hledala jsem souznění. Doufala jsem, že Pán Bůh připravil někde někoho, kdo mi bude blízký a komu já budu blízká, stejně tak, jako je ta osoba blízká mě a potkalo mě to v ten pravý čas. O to víc jsem za to dneska vděčná. Moje maminka vždycky říkala: poznáš, kdy je to to pravé. A je to pravda.

Bála jste se, že budete muset opustit post farářky kvůli věřícím? Že tento fakt nepřijmou?
Bála jsem se různých věcí. Bála jsem se tu informaci říct některým autoritativním osobnostem, lidem, které jsem považovala za konzervativní, lidem, kteří jsou ve službě desítky let a jsou mi vzory.

Když to nakonec vyplavalo a oni se to dozvěděli, téměř do jednoho mi vyjádřili velkou podporu. Když knížka vyšla, byla jsem připravená opustit službu, pokud bych věděla, že moje pravda zraňuje nebo poškozuje moje společenství, ve kterém sloužím. Skoro do poslední chvíle jsem odkládala sdílení té své osobní radosti se svými farníky. Nakonec jsem všem poslala dlouhou esemesku, abych jim to řekla alespoň písemně a nedozvěděli se to z novin. Reakce byla velmi povzbudivá a krásná, ale netrvalo to dlouho a začaly mi chodit tak nenávistné zprávy, až mě to polekalo. Můžete s někým nesouhlasit. Můžete druhému nerozumět a mít úplně jiné postoje a hodnoty, ale asi bych nikdy nikomu nevyhrožovala peklem, smrtí, fyzickým násilím a útrapami. Ve všech ohledech mě to opravdu šokovalo. Lidé, kteří mě pravděpodobně nikdy nepotkali, možná, že ani nikdy nebyli u nás v kostele ani na žádné bohoslužbě, mě osočovali a vytýkali mi i věci, které vůbec nesouvisely s tím, co jsem v té knížce řekla. Byla to pro mě jasná zpráva, že je to opravdu téma, které jitří nějaké rány, jež ve společnosti jsou. Možná že nejde až tak o vztahovou a sexuální orientaci lidí, ale jen o velkou frustraci. Projevuje se agresivitou, hlasitým pokřikováním lidí, kteří prostě jinak nejsou slyšet. A tak si prostě vyberou témata a osoby, do kterých se dá trefit.

To, že jsem nemusela odevzdat klíče a talár, je pro mě radostná událost, které si vážím a zároveň vím, že je to všechno křehký a tenký led. Že to není bitva, která se dá vyhrát nebo prohrát, že je to důležité z hlediska sdělení pravdy, která se světem něco udělá. Když řeknete pravdu, vrátí se nějaké odpovědi a mnohé z nich jsou docela zajímavé, takže je to pro mě i důležitý krok směrem k nějaké opravdovosti třeba i v té službě.

Farářka Martina Viktorie Kopecká.Farářka Martina Viktorie Kopecká.Zdroj: Deník

Jaký pocit měla vaše partnerka, když jste lidem neříkala pravdu v otázce vztahu?
Nevím, to byste se museli zeptat asi jí. Náš vztah je doprovázený vzájemným pochopením. Musela jsem se Andrey nejdřív zeptat, jestli s tím bude souhlasit. My nežijeme izolovaně, máme rodiče, máme přátele, máme nějaké okolí a ve chvíli, kdy jdete takhle s pravdou ven, se neohlížíte jenom na to, co to udělá s vaším osobním životem, s nějakou skořápkou nebo bublinou vztahu, ale také jak to ovlivní ty nejbližší. Takže jsme to spolu konzultovaly a bez Andreiny podpory bych to nemohla udělat.

Přemýšlím o tom, jak se vaše partnerka cítila, když slyšela, jak na otázku vztahu reagujete. Že, nejste upřímná a mlžíte, ať si každý myslí, co chce.
Já jsem hlavně mlžila. Nemluvila jsem o muži svých snů, ale o osobě, která ke mně bude patřit. Zároveň jsem chtěla tím svým příběhem otevřít téma bezpečí a přijetí v církvi. Já jsem nechtěla kohokoliv šokovat nebo komukoliv ublížit, dávat na odiv to, kým jsem. Knížka nakonec není přehlídkou toho, co já všechno dokážu a kde všude jsem byla dvakrát nebo třikrát, ale je to spíš sbírka otázek, které jsem si kladla a nebyly jednoduché, s touhou předkládat je i čtenářům, aby i oni hledali svoje odpovědi a ptali se, kým oni sami jsou, jestli nosí nějaké masky, které je třeba tíží, a zároveň s nějakým zjištěním, které jsem identifikovala jako úlevu. Že nejsem stejná farářka jako kamarádka nebo člověk, který jde někde na výlet nebo někam za zábavou. My opravdu máme různé tváře a je to v pořádku. Nemám moc ráda, když se tak vzájemně říká: no každý je nějaký, a ignorují se tím nějaké fatální lidské chyby a selhání. Když víme, že bychom sami na nich měli pracovat. Knížka nemává nad ničím rukou. Ona říká: snažme se o to být tou nejlepší variantou sebe samých, ale zároveň přijímejme to, jací jsme, jak jsme se narodili.

V církvi se mluví o hodnotách, rovnosti, dodržování práv člověka, ale Církev československá husitská stejnopohlavním párům nežehná, na rozdíl od českobratrské. Čím to je?
Otázka žehnání stejnopohlavním párům je v Církvi československé husitské položena na rovině svobody svědomí. Takže já jako farář, pokud přijdou dva lidé stejného pohlaví a chtějí prosit Pána Boha o požehnání, je na mém rozhodnutí zdali obřad proběhne, jak, kde a za jakých okolností. Nemám k tomu žádné podklady, nemám k tomu takovou náruč všech různých materiálů agend a obřadů a léta zkušeností. Takže když jsem vykonávala první obřad požehnání stejnopohlavnímu páru, vařila jsem z vody. Uvědomila jsem si také, jak těžké je napsat obřad, který se bude týkat lásky dvou lidí stejného pohlaví, že některé biblické texty jsou rovnou ze hry, protože jsou sice krásné, ale nelze je úplně použít. Ale v druhém plánu jsem zjistila, jak moc bohatý ten biblický materiál je, když chcete mluvit o lásce, když chcete mluvit o přijetí, když chcete mluvit o vzájemnosti, o bezpečí, o důvěře, o víře.

UPŘÍMNÝ ROZHOVOR: Veronika Arichteva vyrůstala v autoritativní rodině, ale svého syna Luku teď vychovává s respektem:

Herečka Veronika Arichteva (vlevo) s moderátorkou podcastu Bohumilou Čihákovou
Syna vychovávám s respektem. Říkat ne se učíme oba, vypráví herečka Arichteva

Je celibát přežitek?
Strašně snadno se to odsoudí, ale zároveň je to způsob života, který není jednoduchý. A pokud se člověk s celibátem dokáže vyrovnat důstojně s nějakou akceptací vztahové roviny v životě, která je nesexuálního charakteru, je takový život kolegů farářů opravdu obdivuhodný. Celibát vznikl za určitých okolností tak, aby se nejen netříštila farářská pozornost, ale také kvůli ochraně statusu faráře. Je to také ochrana majetků, který by se prostě štěpil ve chvíli, kdy by tady byly manželky nebo potomci. Lidé, kteří žijí v celibátu, vědí o lásce to, co někteří lidé ani nezaznamenají.

Ale je mezi námi nemálo farářů a kněží, kteří by uvítali, kdyby existovala možnost volby.
V některých církvích to jde, v některých církvích to nejde. Když byla zakládána Církev československá husitská, první naši faráři byli katoličtí kněží, kteří žili celý život v celibátu, a přestože dosáhli zdobrovolničení celibátu, mnozí se ho nevzdali a žili v něm dál. Nehledali si ženy. Nebyla to nějaká sexuální revoluce v církvi ve smyslu abychom mohli mít ženy, založíme si svoji církev. Bylo to vymožení nějaké možnosti a velkého privilegia farářům do budoucna. Stejně tak jako když se v roce 1947 začaly světit ženy, první farářky to neměly vůbec jednoduché. Šly cestou, která nebyla ani trochu prošlapaná, a tím zajistily až těm budoucím farářkám nějakou pohodlnou pozici přijetí v církvi dnes. Teď si myslím, že do budoucna v některých církvích dokonce možná i ženy přesáhnou počty mužů farářů, protože na teologických fakultách studují hodně dívky, obzvlášť kombinované obory se sociální prací nebo s pedagogikou.

Farářka Martina Viktorie Kopecká.Farářka Martina Viktorie Kopecká.Zdroj: Deník

Vy jste velmi aktivní na sociálních sítích. Čím je pro vás toto prostředí důležité? Snažíte se oslovit mladší generaci a dívky motivovat ke studiu teologie?
Na Facebooku jsem málo, otvírám ho jenom když vím, že je tam potřeba něco odkliknout, a rychle utíkám zase zpět, je to pro mě takové minové pole. Tak často jsem se spálila, když jsem si přečetla nějaký komentář, že už se do toho prostředí skoro neodvážím vydávat. Podobné je to se sítí X, dřívější Twitter. Tam se sice nepíše o mně, ale to, jakým způsobem se tam vedou rozhovory, jak probíhá diskuze, mě šokuje a nenaplňuje mě to vůbec optimismem. Takže i to jsem vzdala. Jestli jsem někde aktivní, je to Instagram, protože je to pro mě takové médium, kde se vždycky strhne nějaká lavina zpráv, která by se ke mně možná jinak nedostala. Od lidí, kteří mají cestu do kostela dlouhou. Většinou jsou to ženy, které jsou upracované a starají se třeba nejenom o svoje zaměstnání a svoje úkoly, ale taky ještě o rodinu. A jsou to lidé, zejména ženy, kteří mi svěřují to, že je něco trápí. A já mám šanci, je nějak oslovit v jiném kontextu, než když jsem na kazatelně, nebo když za mnou přijdou a mám na sobě talár.

Instagram je dobrý sluha, ale občas i špatný pán. Když jste se účastnila taneční soutěže Star Dance, kromě toho, že jste byla mojí favoritkou od samotného začátku, zajímalo mě také, jaké reakce přijdou. Co na vás budou říkat diváci, v jakém světle se ukáže náš národ a smýšlení. Mnohým jste byla trnem v oku. Umíte zpětně některou kritiku na vaši osobu a povolání vyhodnotit?
Všechny ty kritické hlasy jsem brala docela vážně, protože ono to bylo důležité. Je to, jako když člověk vydává knihu. Také řeší, co to způsobí. Když jdu tančit do televize, také zkoumám, jestli to náhodou nemůže ovlivnit církev. Protože sice tančím na svých nohách, s cedulkou se svým jménem, ale vždycky je to s přídomkem farářka Církve československé husitské. Tedy nebýt té církve, neměla bych možnost tančit v televizi. Některé tance jsou z podstaty takové… nechci říct úplně svádivé, nutně to tak nemusí být. Ale pohyby, které se při nich realizují, mohou připomínat to, co nám úplně nespadá do ranku toho, co by farář měl na veřejnosti dělat. Standardní tance, kdy stojíte nohama pevně na zemi a hlavu máte otočenou k nebesům, jsou ale vysloveně moment, který je skoro až zbožný. Když se vrátím k té kritice: asi po týdnu, co jsem byla ochotná číst všechny diskuze, jsem toho nechala.

RADA ODBORNÍKA: Jak zůstat duševně zdravý od dětství až do dospělosti a kdo a co ovlivňuje dětskou duši nejvíce? 

Bariéra mezi rodiči a dětmi? Komunikace
PODCAST: Zlobivé dítě bylo dříve spratek, dnes má ADHD, říká psychiatr Höschl

Spojila jsem se s několika lidmi, kteří mě kritizovali na základě tance z pohledu, jakou jsem farářkou, nebo jakou jsem duchovní a mě to tak moc zamrzelo, že jsem jim prostě napsala. Vstoupili jsme do konverzace, která nakonec moc hezky skončila. Rozloučili jsme se a popřáli jsme si vzájemně všechno dobré.

Letošní ročník taneční soutěže se blíží do finále. Prozradíte nám, kdo je vaším favoritem?
Velmi jsem fandila Josefu Maršálkovi. Když bych se měla dívat ještě o kousek dál, než jsou jenom lidské sympatie, a doplnila k nim ještě naprosto skvělý um, mému oku lahodí to, jak tančí Iva Kubelková. Je to pro mě opravdu nádherná podívaná v tom smyslu, že vím, jak těžké je tančit před kamerami a zdaleka bych to nedokázala tak nádherně jako ona. A samozřejmě úžasně tančí i Eva Samková Adamczyková, která krásně používá paže.

Josef Maršálek žije s mužem. A také do něj se lidé na sociálních sítích nebo pod články v komentářích nehezky naváželi, ať už pro vzhled či sexuální orientaci. Dovolím si jeho citaci: Dvanáctá nebo další řada potřebuje, aby tam spolu tančili dva chlapi nebo dvě ženy, tohle to zaprděné Česko potřebuje jako sůl. Souhlasíte s ním?
Nevím, jestli je Česko zaprděné. Setkávám se spíš s tím pokrokovým a duchovním Českem.

A když opustíme od toho slova zaprděné?
Česko potřebuje nemluvit o nich, ale s nimi. Po mnoha zkušenostech ze zahraničí, kde tančí dva muži nebo dvě ženy, a vidíme, jak je to krásné, si troufám říct, že by to i český divák unesl a že to bude nechci říct zajímavé a senzační, ale může to být oči a srdce otevírající.

Zmínila jsem se o vás ve společnosti očního lékaře a ten řekl: Ta farářka rebelka? Jste rebelka?
Mnohem víc mi vadí nálepky: to je ta farářka s červenou rtěnkou. Nálepky jsou rizikové. Věřím, že máme nakročeno k době, kdy nebudeme o někom říkat, že je homosexuál, protože člověka prostě nepotřebujeme posuzovat podle toho, s kým žije. Doufám, že všechny tyhle ty škatulky brzy ztratí svoji důležitost. Ale farářka rebelka se mi docela líbí. Kdybych mohla mít nějakou vizitku, nechám si na ni napsat farářka rebelka. Proč ne?

Farářka Martina Viktorie Kopecká.Farářka Martina Viktorie Kopecká.Zdroj: Deník

Na pravém předloktí máte vytetované malé srdíčko, co to symbolizuje?
Jste první, kdo si toho srdíčka všiml. Dokonce ani moje maminka ho ještě neviděla. To srdíčko nakreslila moje milá Andrea rukou na papír a tatérka ho přenesla v červené barvě na mé předloktí. S nadsázkou říkám, že mám potetované celé předloktí, protože jestli zase na něco nevypadám, tak na to, že budu mít někde nějaké tetování. S přítelkyni Andreou jsme se vzájemně ozdobili srdcem tak, abychom na něj viděli vždycky, když na sebe pomyslíme.

Co pro vás znamenají Vánoce? Jaké je jejich poselství?
Předtím, než přijdou Vánoce, procházíme docela důležitým obdobím přípravy. Adventem, který je letos úplně nejkratší. Poslední adventní neděle bude dnem, kdy se v noci ze čtyřiadvacátého na pětadvacátého narodí Ježíšek. Kdyby měl nějakou občanku nebo rodný list, bylo by tam tohle datum.

Ta příprava je trošku jako v závěru těhotenství. Radostná, v očekávání, ale taky trochu nepohodlná, trochu v nervozitě, trochu v takovém strachu, jak to vlastně všechno dopadne. Vánoce i advent působí jako lupa. Dokážou zvětšit všechno, co prožíváme. Když jsme šťastní, jsme ještě šťastnější, protože se všechno třpytí a vedle sebe máme milovaného člověka. Když jsme nešťastní nebo sami, je ta samota ještě bolestnější a tíživější.

Je to období, kdy máme možná provádět víc než kdy jindy nějakou osobní inventuru. Máme čistit okna toho svého vlastního srdce a vymetat pavučiny v rozích své duše. A pokud je to jenom trochu možné, sestoupit do nějakého pomyslného sklepa a tam se zkusit nebát vlastních stínů. Doba adventu je spojená se tmou. Je to doba, kdy v lidové tradici prožíváme takzvaně černou zimu. Je to chvíle, kdy lidé zapalovali svíčky. Pokud to bylo možné, topili a jídlo střádali na slavnostní chvíle Vánoc. Takže v moderním pojetí by to mohla být taková cholesterolová dieta. Ale dost možná to taky může být dieta od nadbytku sociálních sítí nebo čtení některých věcí, které vlastně ani číst nechceme. Je to taková doba, kdy možná potřebujeme získat prostor na věci, na které jindy nemáme čas. Ať už je to modlitba nebo prohlížení starých fotek, které jsou ještě na papíře, ne v mobilu. Je to doba, kdy můžeme hodnotit to, co se nám daří, nebo nedaří. Co bychom se chtěli naučit. V čem bychom se chtěli nějak posunout. A taky je to doba, kdy chystáme dárky. Ve chvíli, kdy je jdeme kupovat, prosím, nehleďme na množství a na kvantitu, ale zkusme v sobě mít pocit toho, že dáváme lásku, dáváme naději a radost, dáváme to dobré ze sebe.

NEPŘEHLÉDNĚTE: Otec Zuzanu začal zneužívat, když jí bylo pět. V devíti letech ji brutálně znásilnil ve sklepě:

Zuzana S. (vlevo) s Bohumilou Čihákovou
Matka prodávala dceru, otčím ji znásilňoval. Soud přesto potrestal oběť za lhaní

A jaký bude Štědrý den u vás doma?
Bude to velká divočina. Já budu sloužit v deset hodin dopolední bohoslužbu. Následně budu mít asi chvíli na to, abych zajela k rodičům a prožila tam Štědrý večer z pozice dítěte.

A bude i bramborový salát a kapr?
Na severu Čech je to spíš řízek a vinná klobása, ale hodně se to bude řídit tím, jak bude můj tatínek ve službě, jestli náhodou nebude jezdit v sanitce. Potom se budu vracet zpátky do Prahy, kde budeme sloužit půlnoční bohoslužbu, která sice začíná o hodinu dříve, ale ona většinou hodinu a čtvrt trvá, takže se přes tu půlnoc jistě přehoupneme. Pak by farář mohl pomyslně spát skoro ve farní kanceláři, protože pětadvacátého ráno ho čeká opět ranní bohoslužba a šestadvacátého též. Na Silvestra znova a Nový rok budu také v kostele. Takže je to takový farářský maraton, který je ale nakonec doprovázen tím, že vás farníci pozvou na svařené víno nebo vám přinesou vaječný koňak, nebo v termosce heřmánkový čaj na unavené hlasivky. Je to doba mimořádné blízkosti i v kostele.

V Novém roce si mnozí lidé dávají předsevzetí. Máte už nějaká připravena?
Nový rok v církvi začíná první adventní nedělí. Chtěla bych mít trošku víc času na čtení a na studium. Jestli bych si něco mohla přát, chtěla bych se posunout v doktorském studiu. To je taková moje, když to řeknu ošklivě, zapomenutá hračka v koutě.

Kdyby se mě teď kdokoliv zeptal, jaká farářka byla, řekla bych jedním slovem křehká. Váš hlas, pohyb těla, gesta, úsměv, hloubka myšlení a vy celá působíte jemně a křehce, ale přitom velmi silně. Cítím to správně? Je v křehkosti síla?
Jestli bych měla být nějakým předmětem, byla bych porcelánovým hrnkem. Je přes něj skoro vidět a někdy bývá krásně malovaný. Dokáže být naštípnutý, ale je ohromně silný a pevný. A nakonec, i když spadne někam na zem a zašlape se do hlíny, vydrží stovky, možná i tisíc let. Nevím, jestli to není moc taková krášlivá představa o mém ztělesnění nebo zhmotnění ve věc, ale ony ty křehkost a síla v sobě nenesou úplně rozpor. Říká se, co je křehké, zároveň může být skrz to chvění určitým způsobem pevné. Co je křehké, nemusí být nerozbitné, a přesto je to silné svým významem. Věci, které máme nakonec nejradši nemusí, být ty nejkrásnější.

Ale mají v sobě nějaký význam, který nás oslovuje mnohem víc než nějaká estetika nebo materiální hodnota nebo soudržnost molekul dané věci.