Žižkovské gymnázium Na Pražačce nesloužilo v květnu 1945 studentům, protože se již před časem proměnilo v kasárna, v nichž našli ubytování mladí fanatičtí "esamani" z 5. praporu pluku SA "Feldherrnhalle" pod velením Adolfa Franze Zimmermanna.

Tato početná a silně vyzbrojená výcviková jednotka, složená ze sedmnáctiletých až osmnáctiletých mladíků, odmítla složit zbraně a okamžitě po vypuknutí povstání začala terorizovat okolí. Z kulometných hnízd na budově školy ostřelovala okolní ulice a prováděla do nich surové výpady.

Jak zastavit teror

Pražští povstalci se proto ještě v sobotu 5. května pokusili opevněnou budovu několikrát dobýt, ale bezúspěšně - Němci slabě vyzbrojené útočníky poměrně snadno odrazili a v odvetě provedli zuřivý protiútok, při němž obsadili blízký policejní revír a do budovy školy zavlekli na osm desítek rukojmí.

Zajaté lidi pak začali na dvoře školy mučit a vraždit. Asi prvními zabitými se stali dva mladíci ve věku kolem devatenácti až dvaceti let, které podobně staří esamani zavlekli do školy kolem třetí odpoledne. Na strážnici je zmlátili a na druhém školním dvoře zastřelili. Vraždu po válce dosvědčila Drahomíra Matoušková, která od září 1944 pracovala ve školní kuchyni a viděla ji z okna.

V dalších dvou dnech masakr pokračoval. Šestého května vtrhli Němci do nedalekého domu v Koněvově ulici, vytáhli z něj namátkou pět mužů a na ulici je postříleli. O den později kolem půl desáté dopoledne zabili také školníka Bohumila Cimona, v jehož bytě našli zbraň, a ještě několik dalších mužů. Další lidé padali pod palbou z kulometů.

V této situaci zamířil ke škole strážmistr Václav Bečvář. Věděl, že riskuje život, ale ze své předchozí služby uměl německy a doufal, že jeho uniforma přiměje Němce, aby se s ním alespoň začali bavit. Věřil, že vraždění zastaví.

Kolem dvanácté vstoupil s bílým praporem v pravé ruce brankou od Libně do školní budovy. Dál se bohužel nedostal. "Když udělal asi tři kroky od branky, byl stráží, která střežila vchod, zákeřně zezadu zastřelen," vypověděla 16. června 1945 při vyšetřování masakru Drahomíra Matoušková. 

Tělo mrtvého policisty nacisté pohodili a zahrabali do cvičného zákopu za budovou školy. Skončil život muže, který po celý krátký čas, jenž mu byl vyměřen, usiloval o to sloužit dobře své zemi a nezpronevěřit se přitom svému svědomí.

Dvanáct let policistou

Václav Bečvář se narodil 29. července 1913 v Žižicích-Luníkově na Kladensku a původně se vyučil strojním zámečníkem. Do řad policie ho přivedla hospodářská krize, která zasáhla prvorepublikové Československo s určitým zpožděním oproti zbytku světa, tedy zhruba až v roce 1931, ale s neztenčenou intenzitou a s dlouhodobými dopady. Po návratu z vojny, již si odsloužil v letech 1933 až 1935, hledal mladý muž jen těžko práci, proto si 19. října 1935 podal žádost o přijetí do Sboru stráže bezpečnosti, tedy k tehdejší policii, a byl zařazen k automobilní rotě policejního ředitelství v pražské Bartolomějské ulici.

Po nástupu nacistů k moci v Německu se začali radikalizovat i sudetoněmečtí nacisté v Československu, což zvláště v pohraničí vedlo k řadě nepokojů. V roce 1936 proto vznikla "Stráž obrany státu" (SOS), tvořená dobrovolníky z řad policie, četnictva a finanční stráže, která si dala za cíl nesnadný úkol udržet v pohraničí pořádek a uhájit státní hranice.

Bečvář patřil k těm policistům, kteří do SOS vstoupili a od srpna 1936 začal působit v Liberci. O rok později se oženil, jeho paní se stala Jiřina Koubková, s níž přivedl na svět dva syny, Jiřího a Zdeňka. Bratr jeho ženy Jaroslav Koubek se dal také k policii a sloužil se svým švagrem v Liberci. V té době oba ještě nemohli tušit, že o osm let později spolu budou sdílet i tragický osud.

Po Mnichovu byli oba přeloženi do Prahy a po nacistické okupaci zůstali ve službách protektorátní policie. Bečvář působil nejdříve ve Vršovicích, později u motorizovaného dopravního oddělení v Bartolomějské pod pražským policejním ředitelstvím, jehož nemalá část se zapojila do odbojové činnosti.

Když 5. května začal volat o pomoc Československý rozhlas, vyjel právě odsud ikonický policejní vůz doslova obsypaný šestnácti uniformovanými strážníky, kteří jako první bojovníci na straně povstalců vběhli do budovy, aby z ní vytlačili esesáky rozhodnuté rozhlas obsadit a aby zajistili vysílání pro potřeby povstání. 

"Boj o rozhlas je dodnes vnímán jako faktický začátek bojových akcí Pražského povstání, do nichž se na mnoha místech zapojili i četníci a policisté, včetně Václava Bečváře," připomíná Muzeum policie.

Poslední služba

Úlohu parlamentáře, jenž se pokusí přesvědčit zfanatizované mladíky z kasáren v gymnáziu Na Pražačce, vzal na sebe Bečvář poté, co veškeré předchozí vyjednávání ztroskotalo. Věděl, že riskuje, ale také věděl, že ve škole umírají lidé. Němčinu, kterou ovládal, bohužel ani nestačil použít. Jeho smrtí však tragédie jeho rodiny ještě neskončila, protože týž den padl na Žižkově i jeho švagr Jaroslav Koubek, který bojoval ve Svatoplukově ulici.

Neskončilo ani bezhlavé vraždění. Odpoledne 7. května pronikla k Pražačce za těžkých bojů s povstalci bojová skupina protiletecké obrany německé Luftwaffe "Reimann", která před sebou hnala na barikády zajaté lidi jako živé štíty.

"Václav Bečvář nebyl jediným policistou, který zde padl. Své životy obětovali Václav Fábera, Josef Pašek, Jiří Krenk, Stanislav Klápště," připomíná Muzeum policie. Ve škole a v jejím okolí bylo povražděno nejméně 30 povstalců i civilistů…

Řádění skončilo až osmého května večer, kdy německé jednotky začaly v koloně ustupovat ke kasárnám v Karlíně a odtud pak pryč z Prahy směrem k americkým liniím. Jako rukojmí s sebou vzali i Drahomíru Matouškovou, kterou propustili až na demarkační linii v Ejpovicích u Plzně.

Bečvářovo tělo identifikoval 9. května 1945 jeho další švagr Josef Kostka a osobně je převezl do žižkovského kostela svatého Prokopa na Olšanském náměstí, kde již předtím našel uloženo tělo Jaroslava Koubka. Oba švagři pak byli pohřbeni na hřbitově v obci Koleč u Kladna. Aby i po smrti byli spolu…