Indická řeholnice, původem z Albánie, zakladatelka a představená kongregace Misionářek lásky přicestovala na pozvání kardinála Františka Tomáška v doprovodu sestry Marie Moniky Gomes, řeholnice stejné kongregace, která je ve zprávě Státní bezpečnosti označena krycím názvem „Eva“.

Zpráva StB z Archivu bezpečnostních složek dále obsahovala hlášení o jejím příletu: „V 13.05 byla zachycena při příchodu do tranzitu. Byla oblečena v bílý indický oděv, přes který měla oblečený modrý svetr, na novou měla hnědé sandály. Přes rameno nesla zelenou plátěnou tašku.“

Ačkoli nebyla návštěva Matky Terezy nijak hlášena, věřící zaplnili do posledního místa kostel sv. Ignáce na Karlově náměstí, kde se zúčastnila bohoslužby. Jednou z nich byla farářka Církve československé husitské Světluše Košíčková, která se o návštěvě dozvěděla ten den a do Prahy dorazila z Prostějova se svým manželem a tříměsíční dcerou.

„Kolem kostela hrozen lidí. Dostali jsme se tam i s kočárkem zadním vchodem, stáli jsme vedle oltáře. Když jsem dávala malé pít, tak ke mně Matka Tereza přišla. Máme z toho setkání i fotografie,“ vzpomínala Světluše Košíčková.

Otec Jiří Skoblík, který mši celebroval, pozval věřící na ranní mši následujícího dne, po níž Matka Tereza odcestovala do Brna, kde zavítala do jezuitského chrámu Nanebevzetí Panny Marie.

Režim návštěvu sice povolil, věřící i duchovní však i v 80. letech čelili šikaně Státní bezpečnosti, jak dokládá příběh sestry Milady Anny Kopecké, členky Kongregace Školských sester sv. Františka, která čelila od roku 1950 do sametové revoluce pronásledování ze strany komunistického režimu.

Láskyplná péče o umírající 

V době uvolnění v roce 1968 se mohly řádové sestry vrátit do Prahy a začít pracovat jako zdravotní sestry v Domově důchodců v Šolínově a Thákurově ulici v Praze 6 – Dejvicích. Sestra Milada vzpomínala, že v domově při jejich příchodu panovaly strašné hygienické podmínky. Stala se staniční sestrou a pustila se do nápravy. Sestry začaly o umírající pečovat s křesťanskou láskou, místo proměnily v důstojné místo pro poslední chvíle života. „Podmínkou bylo, abychom tam chodily v civilu. Biskup Tomášek s tím souhlasil a pak tam za námi chodil a doprovázel staroušky při umírání.“

Areál Domova důchodců tvořily tři domy plné ležících starých lidí. „Na našem oddělení jsme měly osmdesát pacientů a za rok se to celé vždy vyměnilo. Za dvacet let, co jsem tam působila, tam zemřelo 1 600 staroušků,“ vzpomínala.

Často se v té době setkávala s prosbou nemocných starých lidí, aby nebyli z domova důchodců odváženi do nemocnice. Přáli si zemřít tam, v péči řádových sester. Domov důchodců také začal přitahovat děvčata toužící sloužit bližním, a studenty se zájmem o náboženství z okolních kolejí. Sestry vyšly zájemcům o duchovní osvětu vstříc a začaly organizovat biblické kroužky a výuku teologie, což byly v době socialismu zakázané aktivity.

„Chodili sklepem nebo jsme jim my sestry dávaly navštívenky od pacientů, aby se mohli prokazovat, že jdou za někým ze staroušků. Také za námi chodily dívky. Dělaly uklízečky a přitom se s námi modlily. Pak si často dělaly zdravotnické školy a sestěhovávaly se do malých domků. Tak vznikaly malé komunity. Vše bylo samozřejmě velmi tajné,“ vypráví Milada Anna Kopecká. Říká, že během normalizace její řád přijal šestnáct nových sester.

Na Květnou neděli 27. března 1983 Státní bezpečnost provedla v těchto malých komunitách razii. „Začala přesně v sedm ráno, kdy vstoupila policie. Pobrali všechno náboženské a šestnáct sester a bratří šlo do vazby. Byli tam i staří a nemocní otcové, kteří potřebovali léky. Tak jsme po nocích sháněly právníky, kteří by zařídili, abychom za nimi mohly jít a léky jim přinést,“ vypráví sestra Milada.

Budiž vám země lehká, lhala jste 

U výslechu se ocitla i ona, příslušníci StB ji přišli zatknout do Domova důchodců. „Hledali mě, zrovna když jsme připravovali biblickou hodinu pro vysokoškoláky. Odvezli mě někam na Červený vrch. Chtěli vědět za každou cenu, kdo z vysokoškoláků k nám chodí. Nejdřív se ptali pěkně, pak ohavně. Když už jsem nevěděla, jak dál, tak protože jsem byla v uniformě sestry, řekla jsem, že se musím okamžitě vrátit ke svým pacientům: ‘Buď mě pusťte, nebo zařiďte za mě službu.’ Pustili mě a přitom mi řekli: ‘Budiž vám země lehká, lhala jste,’ popsala průběh výslechu.

O umírající pečovala sestra Milada do roku 1989. Sametovou revoluci považovala za neuvěřitelnou. Po ní Školské sestry svatého Františka dostaly v rámci restitucí církevního majetku dům v Lublaňské ulici v Praze 2. Usídlily se tam a postupně objekt opravovaly. V roce 1992 byla zvolena představenou Konference vyšších řeholních řádů a tuto práci vykonávala šestnáct let.  Řešila spoustu problémů souvisejících s navrácením dalších nemovitostí, které byly po letech chátrání v dezolátním stavu.

Oběť akce Ř

Toho, že se v těžké době nástupu komunistů k moci rozhodla zasvětit svůj život Bohu a práci pro nemocné a umírající, nikdy nelitovala. V roce 1950 byla jednou ze čtyř tisíc obětí obrovské razie proti řeholnicím, kterou komunisté zahájili 26. července 1950. Druhá vlna Akce Ř, jak StB likvidaci ženských řádů nazvala, se udála v noci z 27. na 28. září 1950. Miladě Anně bylo osmnáct let a na násilné přemístění Školských sester sv. Františka z Prahy-Břevnova do Krnova vzpomínala takto: „Nesměly si nic vzít. Šofér nevěřil, že má sestry odvézt do takové zříceniny.“

Řádovou sestrou se rozhodla stát v roce 1947. Bylo jí patnáct let a rodiče s jejím vstupem do řádu nesouhlasili. Do kláštera i přesto vstoupila 29. ledna 1949. „Ještě jsem nebyla plnoletá. Byla jsem ráda, že mě přijaly, protože jsem tušila, že pak už to nepůjde. A opravdu, dalších čtyřicet let nové sestry přicházely už jenom tajně.“

Jako novicka byla při Akci Ř poslána domů k rodičům, kteří ji chtěli rychle provdat. Následoval další útěk, tentokrát do Prahy k boromejkám. Po čase dostala od Školských sester sv. Františka zprávu, že může přijet do Krnova složit tajný řeholní slib o silvestrovské noci. Sestry správně předpokládaly, že dozorci budou opilí.

V roce 1951 nastoupila se Školskými sestrami sv. Františka do nemocnice ve Vysokém Mýtě, kde tamní primář prosadil, aby mohly zde pracovat řádové sestry. V roce 1959 však přišlo nařízení, že sestry už v nemocnicích působit nesmějí. Díky jejich představené mohly poté pracovat v ústavu pro mentálně postižené děti. Při práci v Domově důchodců v Šolínově ulici se jí i přes řadu ústrků ze strany státních orgánů podařilo vystudovat obor speciální pedagogika na Univerzitě Palackého v Olomouci.

Studium na začátku normalizace, kdy komunisté po okupaci Československa sovětskou armádou znovu posílili svou moc, nebylo pro sestru Miladu jednoduché. Na přednáškách nevydržela poslouchat výklad komunistických ideologů: „Ten soudruh říkal, že až budeme v komunismu, budeme mít všechno společné. Že se napeče sto řízků a každý si vezme jen jeden. Že taková bude společnost. Já jsem to nevydržela. Řekla jsem, že taková společnost tady už byla. Ať si přečte skutky apoštolské, ať čte o prvotní církvi. Plná aula posluchačů mi začala tleskat.“

Řádové sestry si dovolily projevit svůj názor vícekrát a vedení školy došla trpělivost. Vyzvalo je, aby ukončily studium a odevzdaly indexy, což byly studentské průkazy. Jejich představená, sestra Eliška, se přijela pohádat na studijní oddělení a nakonec Milada Anna Kopecká a další sestry mohly studium dokončit.

Sestra Milada je hrdá, že je součástí společenství, které pomáhá v různých zemích světa. „Po roce 1989 nás je v české provincii přes dvě stě sester. Mezitím se ale školské sestry rozšířily v zahraničí. Působí v Indii, v Chile, v Americe, v Kazachstánu. Jsem šťastná, že patřím mezi ně. Děkuji Bohu za všechno, za svobodu, kterou už máme. Teď je důležité, abychom i v této době dokázaly reagovat na znamení doby a na potřeby společnosti,“ uzavřela své vyprávění pro Paměť národa.

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum. Podpořit ji můžete i vy. Více na www.pametnaroda.cz.