„Co jsem se dal na včelařství a často ochutnávám med, v zimě takřka nestonám,“ pochvaluje si Tomáš, který chodí na Střední lesnickou školu Žlutice a věnuje se tam oboru včelařství. „Dostal jsem se k tomu náhodou. U mě v rodině nikdo nic takového nedělal. Nejsem příliš na techniku, spíš na přírodu. A hmyzu se nebojím, tak mě to chytlo. Cítím, že dělám obor, který má smysl. Protože kdyby nebyly včely, tak není nic. Je nás zhruba 50 tisíc, a jsme tak jednou ze zemí, kde je včelařů nejvíc.“

Tomáš se zájmem vypráví, jakou barvu by měl med podle druhu mít, že lesní bývá kvalitnější než květový, ten z řepky prý zase není nic moc, ale dobře poslouží v cukrářské výrobě. Až školu dokončí, chtěl by si založit svou farmu. Uvědomuje si, že o kvalitní med je velký zájem.

O včely se zajímají i dívky. „Některé děti se jich bojí, ale mamka vyprávěla, že mi nedělalo problém chytit včelu do ruky a pustit ji ven, když byla třeba za oknem. Je to asi láska k přírodě,“ řekla nám studentka Petra.

Boom zdravé stravy motivuje stavět úly

Včelařství je staré řemeslo, a jak už bylo zmíněno, má u nás dlouholetou tradici. V jaké je nyní kondici? Převážná většina aktivních včelařů je už v důchodovém věku, ale to se pomalu začíná měnit. Český statistický úřad loni v Česku evidoval 632 tisíc včelstev.

Podle předsedkyně Českého svazu včelařů Jarmily Machové se číslo v posledních letech zvyšuje, stejně tak i počet včelařů. Kolik jich je celkem, je ale složité zjistit, protože ne každý je evidován. Přibývá i takzvaných hobby včelařů, kteří mají třeba jen dva, tři úly pro vlastní potřebu a jsou spokojení.

Co se kontroluje?

Celosvětově se hlídá, zda med nepochází z ohniska výskytu včelího moru, velmi přísné požadavky jsou na obsah antibiotik. Provádí se rozbory na sulfonamidy, tetracykliny a streptomycin. V České republice se antibiotika k léčení včel používat nesmějí, náš med je proto v zahraničí vysoce ceněn a uznáván pro svoji kvalitu.

Hlavně ne neznámou směs!

V obchodech se často můžeme setkat s medy či směsí medů ze zahraničí. Tyto produkty někdy obsahují jen málo medu a jsou spíše směsicí kukuřičného škrobu, třtiny a různých sirupů. V těchto „medech“ se nezřídka objevuje velké procento hydroxymethylfurfuralu, což znamená, že tento výrobek byl prakticky uvařen, a tím pádem znehodnocen.

Připomeňme, že med je potravina vytvořená společenstvím včel ze sesbíraných sladkých šťáv rostlin – nektaru nebo medovice. Včely je přetvářejí, kombinují a obohacují svými specifickými látkami, ukládají a nechávají zrát v plástech. Je to mix cukrů, vody a dalších složek. Specifické složení medu závisí nejvíc na směsi květů navštívených včelami, které med produkovaly, a liší se podle lokality, sezony i jednotlivých včelstev. Obsahuje mnoho živin, vitaminů a stopové prvky.

I samotné včelstvo a jeho chování je unikátní a popsat ho by vystačilo na několik knih. To zdravé prý příjemně voní, má hezké plodové těleso, okolo něj má zásoby pylu a nad ním medu…

DRUHY MEDU

KVĚTOVÝ: Je velice ceněn v lidovém léčitelství. Jde o koncentrát nektaru z květů rostlin, v převážné většině z rostlin léčivých. Je zlatavé barvy, má sladší chuť než med lesní. Obsahuje pylová zrna různých rostlin, která obohacují med o významné přírodní látky s povzbuzujícími účinky. Obsahuje i více jednoduchých cukrů (glukóza, fruktóza), proto je vhodný pro okamžité dodání energie. Stáčí se převážně z jarních snůšek.

LESNÍ (MEDOVICOVÝ): Je zpravidla tmavší, což způsobují rostlinná barviva obsažená v míze dřevin. Včely ji sbírají na jehličí, listech a větvích rostlin, odkud ji následně přenášejí do úlů, kde ji zpracují na lesní med. Obsahuje zejména polysacharidy, má méně bílkovin, zato je však mnohem bohatší na minerální látky: velké množství draslíku, sodíku, železa i manganu, které prospívají lidskému organismu. Ceněný je také pro lahodnou chuť a vůni.

SMÍŠENÝ: Je směsí určitého podílu medů nektarových květových a medů medovicových lesních. Smíšené medy mají velmi rozdílné vlastnosti, stejně jako chuť i celkový vzhled.

Mistr včelař

Před dvěma lety narazil náš redakční kolega cestou do Českých Budějovic v obci Pištín na pozoruhodnou sbírku ručně zpracovaných úlů, roztodivného včelařského náčiní a archivních dokumentů. Zjistil, že se o ni zasadil včelař Jan Caletka. Profesí bývalý zedník prošel stovky starých dokumentů, knih i časopisů a nashromáždil na 200 rozličných předmětů, které mu lidé darovali. Ze setkání s panem Caletkou vznikl tento rozhovor.

Jaké jsou hlavní poklady vaší sbírky?
Máme tu pět medometů (mechanické zařízení pro vytáčení medu – pozn. red.). Jeden patří mezi vůbec nejstarší. Má pohyblivé koše a všelijaké roztodivné mechanismy. Nástroje jsou funkční, půjčujeme je na výstavy. Máme tu také třeba úl zvaný „dvoják“, kdy jsou dva včelíny jakoby srostlé. Včely tam nemrzly, vlastně se hřály, protože mezi nimi byla přepážka. A pak třeba úly „almárky“. Ty se používaly v meziválečném období. Pokud by v nich někdo dnes včelařil, šlo by už spíše o folklor. Dodnes jsou nepřekonané tzv. nástavkové úly. Skládají se z dílů, které se dají rovnat na sebe.

Pečetě jsou pravé?
Jistě, včelí vosk je velmi trvanlivý. Byl součástí středověkých listin českých králů. Některé jsou už ze 14. století.

Kde se vůbec vzal nápad vytvořit ve vaší malé obci expozici o včelařství?
Zdejší včelařský spolek potřeboval někde uložit knihovnu. Hledalo se místo, kam by se knihy svozily. Nakonec nám byl nabídnut celý půdní prostor. A protože místní lidé přinesli také dost různých historických předmětů, zaujalo mě to. Muzeum je tu od roku 2014.

Člověk se k včelaření nejspíš dostane díky tradici v rodině, že?
Ano, můj děda i otec včelařili. Byli jsme tři bráchové, ale vytáčení medu jsem se účastnil vždy hlavně já. Vzpomínám si přesně, jak jsem tehdy sbíral svůj první roj, který seděl na nízkém stromku. Zatřásl jsem jím nějak nešikovně, takže jsem do jedné ruky schytal nepočítaně žihadel. Oteklo to, svědilo a dodnes si pamatuju, jak mi to natírali blátem. Nicméně tento „vstupní rituál“ mě neodradil. O včely jsem měl přirozený zájem, i když jsem v 15 letech šel do učení na zedníka. A ono se to hodilo: někdy v roce 1965, kdy otec budoval nový včelín, jsem pod něj zhotovil betonovou desku a podílel se na výrobě dalších. Se včelami jsem byl tehdy v kontaktu prakticky každý den. Pak můj zájem na několik let opadl, taky kvůli vojně, ale když se otec dostal do důchodového věku, zase jsem se k tomuto koníčku vrátil a učil se, jak včely krmit (včelám se předloží nějaký ekvivalent květového nektaru, např. cukr s vodou, který nasají a odnosí do úlu, tam ho ukládají do plástů a odpařují tak, jak by to dělaly s normálním nektarem nebo medovicí; připravené zásoby poté mohou kdykoli pojídat – pozn. red.), jak je kontrolovat, aby nestrádaly, jak správně vytočit med.

Čím vás včely tak fascinují?
Pracovitostí, řádem… Nikdo jim neporoučí, co mají dělat, každá to přitom ví. Včelař přistupuje k úlu jako… Jako věřící k oltáři. Včelám věří. Někdo si s nimi popovídá a svěří se jim, co ho trápí. Ten vztah je skutečně silný.

Víte, že…

Chov včel se u nás vyvíjel hlavně od středověku? Divoké včely původně žily v dutinách stromů, takzvaných brtích. I proto se jejich chovatelům říkalo brtníci… Na našem území se tehdy vyskytovaly včely tmavé, které byly značně bodavější než současné kraňky (plemeno včel). Tehdy nebyly ručně zpracované úly, ale poblíž domků stály takzvané kláty, tedy duté špalky se včelstvy. Zajímavé je, že hlavní medobraní dříve probíhalo už brzy zjara. Ovšem výtěžnost byla menší, v porovnání s dneškem asi čtvrtinová.

V poslední době je zvýšený zájem o apiterapii – léčbu člověka s pomocí včel a jejich produktů? Je to zatím poměrně neprobádaná oblast, ale skutečně znám lidi, kteří se vyléčili ze smrtelné nemoci a přičítají to právě vlivu apiterapie. Má se totiž za to, že včelstvo vyzařuje pozitivní energii. „I já si nechávám vodu v PET láhvích takzvaně ozářit od včel – dávám ji do blízkosti úlu a pak ji vypiju. Věřím tomu, jsem zdravý,“ říká včelař Jan Caletka.

Budečák je zadem přístupný nedělitelný typ úlu s neměnnou velikostí? Rozšířený byl na přelomu 19. a 20. století. I dnes jej část českých včelařů používá.

Pokud včely někam zalétnou, mají dost medu a včelař jim ho nevezme, klidně přezimují? Dodnes nejsou poznamenány nějakou domestikací a fyzicky jsou stejné jako ty zalité v jantaru z dávných dob. Člověku se jejich vlastnosti nepodařilo příliš pozměnit.

Z historie včelařství

  • V zemích Blízkého východu je doložen chov včel v hliněných džbánech už v období 5 000 let před naším letopočtem.
  • U nás se včelařství zmiňuje v přemyslovské době. Olomoucký biskup Bruno už ve svých listinách rozlišoval včely v lese a při usedlostech a nechal zřídit zahrady pro včely ve Svitavách, Mohelnici a Kelči.
  • První patent, týkající se včelařství, vydal Karel IV. (platil pro norimberskou oblast, ale stal se vzorem pro podobné listiny i v českých zemích). Ve středověku si společnost včelařů velmi vážila, mohli nosit zbraň, měli vlastní cechy, zvláštní práva a vlastní, tzv. včelařský soud.
  • V 18. století se včelaření stalo součástí vzdělávání v kněžských seminářích, a průkopníky lidového včelaření se tak stávali především venkovští kněží.
  • V roce 1852 patentoval objev „včelí mezery“ americký včelař Lorenzo Langstroth. Ze „včelí mezery“ vychází konstrukce úlu, která nese jméno objevitele – Langstrothův úlový systém. Je dnes známý po celém světě.
  • Významnou postavou přelomu 19. a 20. století byl František Adamec, který se věnoval propagaci Langstrothova úlu.