Michal Bláha: V minulosti jsme měli strach z komunistů, dnes se bojíme hypoték

Pustil jste se do poměrně háklivé činnosti, tj. do hlídání firem a organizací, které jsou příjemci státních peněz, tudíž vlastně hospodaří s penězi nás všech. Jaké máte ohlasy?

Pro mě to není činnost háklivá, ale přirozená. Slovo háklivé tomu dodává podtext, který nemám rád.

Je to ale podtext, který se v Česku nabízí.

Málokdo si uvědomuje, že úřady jsou servisní organizace pro občany, my jsme jejich zákazníci. Ve všeobecném povědomí je bohužel zakořeněno, že my jsme nevolníci úředníků či státu a nevolníkovi je kritika jeho pána zapovězena. Naopak, my jsme klienti, kteří mohou kritizovat toho, kdo jim má dodávat nějakou službu. To je moje mentální nastavení, které se snažím šířit dál. Není to snadné, protože od 50. let minulého století se to tady vnímalo jinak. Bude trvat pár generací, než se vše vrátí do normálu.

Takže než bojovat s úřady je podle vás těžší bojovat s myšlenkovými bariérami?

Jasně. Kdyby všichni byli nastaveni jako já, registr smluv vlastně nepotřebujeme, protože všichni by se proti věcem, které se jim nelíbí, automaticky bránili. Takhle to všichni přecházejí a je jim to jedno.

Proč to dělají, když tady už žádná vedoucí úloha komunistické strany neexistuje?

Protože to mají v sobě, bojí se, nejsou dostatečně sebevědomí. Pochopitelně i proto jsem přivítal zákon o registru smluv, který vnímám jako politické minimum. Uvědomil jsem si, že je v něm spousta cenných informací, které by stálo za to propojit s dalšími rejstříky a soubory dat, aby to začalo plnit kontrolní funkci. Impulzem k tomu, abych se do toho naplno pustil, bylo prohlášení ministra vnitra Chovance. Loni v srpnu šli novináři do registru nemovitostí spravovaných státem CRAB a vyhledali si, kolik peněz vydává stát za pronájmy. Přišli na to, že nejvíc na osobu a rok platí některé policejní služebny. Reakcí ministra Chovance nebyla věcná argumentace kolem čísel, která neseděla, ale sdělení, že takové informace v CRABu být nesmí, neboť je to bezpečnostní riziko. Den na to jsem sednul a vymyslel Hlídače smluv.

close info Zdroj: Deník/Martin Divíšek zoom_in

Změnilo se od té doby něco v přístupu dotčených organizací?

To za půl roku nepoznáte. Největším přínosem registru smluv je, že úřady vnímají existenci dohledu. Díky tomu budou měnit své chování. Dozor existoval i předtím, ale moc lidí se neptalo nebo nevědělo, po čem se pídit. Teď je k dispozici široká kontrola, neboť díky povinnému internetovému zveřejňování smluv je vše snadno dohledatelné. S tímto vědomím se úředníci začnou chovat mnohem efektivněji.

Co konkrétně se mohou občané díky Hlídači smluv dovědět?

Jaké služby či zboží si úřad objednal a kolik za to zaplatil. To jsou základní informace, které jsou v registru v metadatech. Navíc je tam i text příslušné smlouvy. Přidaná hodnota Hlídače smluv je v tom, že uvedené informace od úřadů známkuje podle toho, jestli v nich něco důležitého nechybí. Dále propojuje informace o dodavatelích podle obchodního rejstříku, takže je vidět, s kým který úřad obchoduje nejvíc. A do třetice sledujeme, zda tam nedochází ke konfliktnímu vztahu s politiky. Pokud totiž mají nějaký podíl ve firmách, je otázka, jestli nejsou při zakázkách nějak upřednostňovány.

Kolik lidí tohoto typu vám z Hlídače vypadlo?

Naše definice osob, které evidujeme, jsou aktivní i neaktivní politici a osoby, které jsou s politikou nějak spojeny, například sponzoři stran, lobbisté, šéfové velkých zájmových organizací. Momentálně tam tedy máme přes deset tisíc takových lidí.

Registr smluv má kromě upozorňování na různé nekalosti a případné střety zájmů i další poslání, totiž odhalovat zbytečné plýtvání penězi daňových poplatníků. Stačí srovnat si ceny třeba za dodávky energií, úklidové práce, telefonní tarify. Máte po ruce podobný příklad?

Jedna z věcí, která vypadla z registru brzy po jeho spuštění, bylo zjištění, že Nemocnice Tomáše Bati ve Zlíně nakupovala léky ve velkoobchodu a jeden z nich pořizovala asi o dvacet procent dráž, než ho objednávali lidé na Pilulka.cz. To je pěkný příklad odhalené dílčí ne-efektivity. Největší plýtvání je dnes asi v IT zakázkách, ve zdravotnictví a stavebnictví. Z mého pohledu je největší přidaná hodnota registru smluv v tom, že úředníci dopředu vědí, že jsou pod kontrolou.

Registr smluv byl vlajkovou lodí nyní vládnoucích stran, především hnutí ANO, přihlásilo se k němu přes 160 poslanců, jako jediná z devíti protikorupčních norem se dostala do vládního programového prohlášení. Jak vnímáte fakt, že ještě předtím, než v červenci začne fungovat sankce zneplatnění, chtějí někteří poslanci zákon znehodnotit výjimkami?

Na stránkách Hlídače smluv najdete i důvody, proč vznikl. V prvním odstavci uvádím, že mezi tři nejdůležitější porevoluční zákony počítám ústavu, předpis o právu na informace, tzv. stošestku, a právě registr smluv. To jsou ojedinělé normy, které dávají občanovi pravomoci vůči státu, drtivá většina zbývajících je v opačném gardu. Snahu poslanců, převážně ČSSD, KDU-ČSL a KSČM, okleštit registr, vnímám jako extrémně negativní, která vzkazuje občanům jedno jediné: my nechceme, abyste nám koukali pod prsty. A dopředu říkají, že mají co skrývat. O občanovi chce stát vědět všechno, za kolik pronajímá byt, jaké léky má předepsané, za kolik si koupil párky, ale když se zeptáte, co dělá úřad za vaše peníze, nechce to sdělovat, ačkoliv pracuje s penězi občanů. Sám jsem lidi na sociálních sítích vyzval, aby napsali svým poslancům, že s výjimkami nesouhlasí a ať navržené změny zákona o registru smluv nepřijímají. V každém případě doporučuji si zapamatovat jména poslanců, kteří budou hlasovat pro omezení tohoto zákona.

close info Zdroj: Deník/Martin Divíšek zoom_in

Podle vás by už neměli příště ve sněmovně zasednout?

Jednoznačně. Nechci mít v parlamentu zákonodárce, kteří nechtějí být kontrolováni. Měli by tam být ti, kteří říkají, že stát má být otevřený a ukazovat, za co utrácí peníze. Tady není co řešit.

Nemáte dojem, že se lidé stále méně zajímají o věci, které se jich bezprostředně nedotýkají, ačkoli časem mohou zcela zásadně ovlivnit podmínky, v jakých žijí?

Obecně platí, že lidé velmi neradi vystupují proti autoritám. Pocit podřízenosti vůči státu je tu neustále silně zastoupen. Mají pocit, že jsou ekonomicky vydíratelní, proto si nechají spoustu věcí líbit. Platí hypotéku, takže nechtějí přijít o práci a raději mlčí. Tuhle přetrvávající obavu měl pomoci zbořit zákon o státní službě. Jenže ač vlastně uzákoňuje neodvolatelnost úředníka z politických důvodů, umožňuje se ho zbavit, když se třeba znelíbí ministrovi.

Vy takový příklad znáte?

Loni se stal na ministerstvu financí, kdy náměstek požádal nízko zařazenou úřednici, aby získala informace o šetření kolem Čapího hnízda v EU, což se jejím nadřízeným samozřejmě nelíbilo, protože to bylo v rozporu se všemi existujícími pravidly. Co se stalo? Během půl roku tato úřednice nahradila své nadřízené, kteří se proti jejímu konání ozvali. A ti z ministerstva odešli, se souhlasem ministra Babiše. V tomto případě stačilo, aby na danou pozici bylo vypsáno nové výběrové řízení. Je zvláštní, že ho vyhrála úřednice, která šla ministrovi na ruku. Nejsmutnější na tom je, že jsem neslyšel jediný hlas z ministerstva financí, který by se proti tomu bránil. Všichni to akceptovali jako věc, která je v pořádku. Pro mě je to nepřestavitelné.

Hypotékový strach stále funguje?

Samozřejmě. Lidé se bojí, že vrchnost najde fígl, jak se jich zbavit.

Zřejmě oprávněně.

Kdyby polovina ministerstva řekla, že to není v pořádku, že zneužili svoji pravomoc a ohnuli zákony, aby se zbavili nepohodlného člověka, tak to nikdy neprojde. Každému to ale bylo jedno, drželi hubu a krok.

Čím víc lidí se proti nespravedlnosti ozve, tím větší je šance jí zabránit?

Samozřejmě, existuje krásné rčení, že k vítězství zla postačí, když dobří lidé zůstanou sedět se založenýma rukama. To je přesně ono. Ti lidé viděli, že se děje něco špatného, ale dělali, že se jich to netýká. Akorát si neuvědomují, že příště se totéž může stát jim.

Vy vskutku nesedíte se založenýma rukama, a to nemusí jít ani o zlo či nespravedlnost. Dočetla jsem se, že se vám nelíbily maturitní otázky z IT, a tak jste navrhl vlastní verzi. Jak to bylo?

Strašně nerad kritizuji, aniž bych navrhl nějaké řešení. Rozumím IT, vždycky jsem to dělal a je mi to blízké. Po celou dobu, co mé dcery chodí na základní školu, jsem jako člen školské rady kritizoval, jak se tam IT učí, a měl jsem i nějaké návrhy, jak to dělat jinak. Až nakonec přišla paní ředitelka s tím, že vymyslela nový volitelný předmět, který se jmenuje robotika, a vyzvala mě, ať tedy všem ukážu, jak se to má dělat. A tak prvním rokem učím robotiku na základní škole. Pracuji s dětmi, snažím se je motivovat a zaujmout. Aktivně se pokouším věci měnit.

close info Zdroj: Deník/Martin Divíšek zoom_in

To jde za předpokladu, že máte dobré parťáky, jímž v tomto případě byla paní ředitelka.

Určitě, to byl základ. Ve školství to ale podle mě docela funguje, protože si vezměte, kolik soukromých základních a středních škol vzniká. Většinu z nich založili rodiče, protože se jim nelíbilo, jak vypadá běžná výuka. A to je ten nejlepší způsob, jak něco měnit. A s tou střední školou to bylo podobné. Viděl jsem seznam otázek z IT na jedné pražské střední škole, které vypadaly jako z roku 1998, absolutně nemoderní a pro praxi naprosto k ničemu. Vyfotil jsem je, hodil na Twitter a lidé bouřlivě reagovali, napůl se tomu vysmívali, napůl to bránili. Proto jsem sepsal svoji představu, co by se mělo učit a co je mnohem důležitější pro praktické využití. Ohlas byl veliký, ale třeba z ministerstva nereagoval nikdo. Neříkám, že by měli, ale bylo by super, kdyby to udělali. Mojí ambicí ovšem není měnit vzdělávací programy v celé republice, stačilo by, kdyby můj seznam byl inspirativní třeba pro deset škol.

To je cesta k průběžnému vylepšování?

Existuje část učitelů, kteří nemají interní motivaci k jakékoli změně. Moje dcera měla například loni jako povinnou četbu Babičku. Když jsem přišel za češtinářkou a ptal se, co je to za nesmysl, přičemž jsem jí dal seznam asi třiceti jiných knížek, které by mohly být v povinné četbě, odmítla to s tím, že ona to tak učí a hotovo. To je typická ukázka kantora, který je pohodlný a nemá chuť nic měnit. Myslím ale, že většina učitelů tu ambici má. Osobně si myslím, že ministerstvo by mělo mít výrazně menší kontrolu nad tím, co se ve školách učí, a rozhodně by kupříkladu nemělo říkat, která by měla končit maturitou z matematiky a která ne. To by si měla škola rozhodovat sama. Pokud uzná, že pro kvalitu vzdělávání a budoucí uplatnění absolventů je maturita z matematiky užitečná, nechť tam je. Od středních škol nahoru bych většinu iniciativy nechal na školách, ministerstvo by do toho centrálně mělo zasahovat co nejméně. Jinak se neposuneme dál a budeme učit pořád stejně jako v roce 1930, vždyť je to směšné.

Jste především ajťák. Jak se díváte na možnost obrany proti šíření různých fám na sociálních sítích? Pomůže centrálně zřízený úřad na ministerstvu vnitra?

Myslím, že je správné, když stát vnímá informační hrozbu a snaží se proti ní nějak bojovat, je-li to formou tohoto centra, budiž. Když jdu hlouběji a rozebírám způsoby práce centra, tak je shledávám nemoderními, neboť nezasáhnou tu cílovou skupinu, o níž jde především. Dezinformace se totiž primárně šíří na sociálních sítích, kde centrum příliš zasahovat nechce. To je ale provozní detail, obecně s tím úřadem nemám dramatický problém. Naopak jako směšné vnímám vyjádření politiků, jako je prezident Zeman, kteří tvrdí, že tento úřad není potřeba, protože občan je dostatečně inteligentní na to, aby sám posoudil, co je pravda a co ne.

A není snad?

Když se podívám na zaměstnance prezidentské kanceláře, konkrétně mluvčího Ovčáčka, jak sdílejí zprávu z fiktivního facebookového profilu, posílají ji dál a trvají na její platnosti, ačkoli je to jasně falešná stránka pořízená z hecu, tak nevím. Totéž platí o poslancích, kteří šíří tisíckrát vyvrácené lži ze serveru, jako je AC24, třeba fotku, u níž je komentář, že jde o americké tanky jedoucí na Ukrajinu, které vyfotil slovenský občan. Přitom je to snímek deset let starý, což zjistíte jednoduchým dotazem, stačí tomu věnovat minutu času, ale naši zástupci v parlamentu toho nejsou schopni. A titíž lidé pak kritizují vzniklé centrum s tím, že občané jsou sami schopni rozeznat, co je a co není pravda. Já jsem pro absolutní svobodu slova, proto bych rozhodně nikomu nezakazoval šířit dezinformace, ale nevidím důvod, proč bych nemohl říct, že je hloupý ten, kdo to dělá nebo tomu věří. Oni se bojí úřadu na ministerstvu vnitra proto, že jako určitá autorita bude poukazovat na to, že je někdo hlupák, když šíří prokazatelné dezinformace. To je podle mě primární důvod, proč proti centru bojují.

Takže běžný občan, který až tak politiku nesleduje, nemá šanci zjistit, co je záměrně šířená dezinformace, i když se to tváří jako pravda?

Šanci má, ale je to někdy pracné. Občas dokonce nemožné, pokud jde o sofistikovanou dezinformaci. Většina lidí po tom navíc nepátrá, protože je snazší uvěřit něčemu, co potvrzuje jejich názor. Je ale v každém případě dobré, když dostanou od svých přátel nebo třeba ministerstva vnitra zpětnou vazbu, že ta informace není správná.

Čeká nás devět předvolebních měsíců. Myslíte, že v nich půjde o argumentačně podložené výměny názorů, nebo o kotel, kde se budou vařit nejrůznější polopravdy, osočování, pomluvy?

To nebude kotel, to bude dezinformační žumpa, kde každý bude svou polopravdu prezentovat tak, jak se mu hodí.