Jste jeden z mála manažerů příspěvkových organizací kulturní branže, který si navzdory rozmarnosti ministrů drží svůj post už patnáct let. Jestli dobře počítám. Jak to děláte?
Jsem tu skoro šestnáct let. Prostě jen dělám svou práci. To je všechno.

Nejste zbytečně skromný? Začínal jste jako šestadvacetiletý a dosud jste v čele Národního muzea. To je slušná diplomacie.
I tak to asi lze říct. Osobně to vidím tak, že od chvíle, kdy mě ministr kultury Pavel Dostál jmenoval, snažím se práci dělat co nejlépe. Ministři se mění, ale vždycky je to můj šéf. S žádným jsem neměl výrazný problém. Zažil jsem muže i ženy, choleriky, flegmatiky. Každý z ředitelů ostatních příspěvkových organizací to má stejné, buď můžeš šéfa respektovat, ať je to kdokoli, nebo odejít. Jako v jakékoliv práci.

Tuším správně, že Pavel Dostál patřil mezi choleriky?
Ano. Nahrával si třeba televizní noviny a po návratu domů si je o půlnoci pustil, naštval se a už volal. V jednu ráno mi kvůli něčemu klidně vynadal. Já celou noc nespal, on do rána vychladl a zas bylo všechno v pohodě.

Současný ministr kultury Ilja Šmíd je asi klidnější nátura?
Ano. Znám ho už z dřívějška, protože se pohyboval v kulturní branži. Komunikuje se mi s ním dobře. Je přemýšlivý a rozumný. A je fajn, že o resortu něco ví.

Když se podíváte zpět, co se vám za dobu vašeho působení v muzeu podařilo a co stojí za to zdůraznit, když jsme u toho výročí?
Za velký kus práce považuji fakt, že se nám podařilo z různých zbořených objektů Národního muzea vybudovat moderní budovy. A to jsem jako mladý v začátcích rozhodně nepočítal s tím, že se stanu investičním manažerem. Rekonstrukce Českého muzea hudby, zámek ve Vrchotových Janovicích, Národopisné muzeum, Národní památník na Vítkově, nová budova na Václavském náměstí a teď jsme ve finiši projektu největšího – historické budovy. Také některé zdánlivě neviditelné věci jsou úspěch. Třeba vybudování depozitárních komplexů v Terezíně, Horních Počernicích nebo v Litoměřicích.

Rekonstrukce Národního muzea

Což asi běžný návštěvník nezaregistruje…
Ne. Proto to říkám. Ono to působí jako nudná věc, ale jsou to miliony předmětů a sbírek, které se před tím povalovaly v rozpadlých místnostech historické budovy nebo v bednách na farách a školách. Teď tvoří ucelené kolekce, přehledně v moderních laboratořích a kurátorských dílnách. Můžeme je kontrolovat a odborně s nimi pracovat.

Jakým způsobem na to návštěvníky upozorňujete?
To je právě to dobrodružství, že si člověk může vymýšlet různé výstavy, edukativní a interaktivní programy a komunikovat takto s lidmi. Bez nich to nejde.

Když byla řeč o roztroušených bednách… Už jste uzavřel kauzu padělků drahých kamenů ve vaší sbírce, která rozvířila před časem vody? Skleněný diamant a umělý safír? Kde se stala chyba?
Nechci to ještě komentovat. Věc není uzavřená, pátráme dál, ověřujeme informace a stopy v různých archivech, vracíme se desítky let zpátky. Jediné, co mohu říct, je, že to vypadá na pěknou detektivku.