Předchozí
1 z 3
Další

Jste jeden z mála manažerů příspěvkových organizací kulturní branže, který si navzdory rozmarnosti ministrů drží svůj post už patnáct let. Jestli dobře počítám. Jak to děláte?
Jsem tu skoro šestnáct let. Prostě jen dělám svou práci. To je všechno.

Národní Muzeum.
Národní muzeum slaví 200 let. Plánuje výstavu egyptských nálezů či mamutů

Nejste zbytečně skromný? Začínal jste jako šestadvacetiletý a dosud jste v čele Národního muzea. To je slušná diplomacie.
I tak to asi lze říct. Osobně to vidím tak, že od chvíle, kdy mě ministr kultury Pavel Dostál jmenoval, snažím se práci dělat co nejlépe. Ministři se mění, ale vždycky je to můj šéf. S žádným jsem neměl výrazný problém. Zažil jsem muže i ženy, choleriky, flegmatiky. Každý z ředitelů ostatních příspěvkových organizací to má stejné, buď můžeš šéfa respektovat, ať je to kdokoli, nebo odejít. Jako v jakékoliv práci.

Tuším správně, že Pavel Dostál patřil mezi choleriky?
Ano. Nahrával si třeba televizní noviny a po návratu domů si je o půlnoci pustil, naštval se a už volal. V jednu ráno mi kvůli něčemu klidně vynadal. Já celou noc nespal, on do rána vychladl a zas bylo všechno v pohodě.

Zdroj: DENÍK/ Martin Divíšek

Současný ministr kultury Ilja Šmíd je asi klidnější nátura?
Ano. Znám ho už z dřívějška, protože se pohyboval v kulturní branži. Komunikuje se mi s ním dobře. Je přemýšlivý a rozumný. A je fajn, že o resortu něco ví.

Když se podíváte zpět, co se vám za dobu vašeho působení v muzeu podařilo a co stojí za to zdůraznit, když jsme u toho výročí?
Za velký kus práce považuji fakt, že se nám podařilo z různých zbořených objektů Národního muzea vybudovat moderní budovy. A to jsem jako mladý v začátcích rozhodně nepočítal s tím, že se stanu investičním manažerem. Rekonstrukce Českého muzea hudby, zámek ve Vrchotových Janovicích, Národopisné muzeum, Národní památník na Vítkově, nová budova na Václavském náměstí a teď jsme ve finiši projektu největšího – historické budovy. Také některé zdánlivě neviditelné věci jsou úspěch. Třeba vybudování depozitárních komplexů v Terezíně, Horních Počernicích nebo v Litoměřicích.

Rekonstrukce Národního muzea

Což asi běžný návštěvník nezaregistruje…
Ne. Proto to říkám. Ono to působí jako nudná věc, ale jsou to miliony předmětů a sbírek, které se před tím povalovaly v rozpadlých místnostech historické budovy nebo v bednách na farách a školách. Teď tvoří ucelené kolekce, přehledně v moderních laboratořích a kurátorských dílnách. Můžeme je kontrolovat a odborně s nimi pracovat.

Jakým způsobem na to návštěvníky upozorňujete?
To je právě to dobrodružství, že si člověk může vymýšlet různé výstavy, edukativní a interaktivní programy a komunikovat takto s lidmi. Bez nich to nejde.

Režisér Miloš Forman na 44. Mezinárodním filmovém festivalu.
Ohlédnutí za Milošem Formanem: Bylo štěstí s ním sedět v jedné hospodě

Když byla řeč o roztroušených bednách… Už jste uzavřel kauzu padělků drahých kamenů ve vaší sbírce, která rozvířila před časem vody? Skleněný diamant a umělý safír? Kde se stala chyba?
Nechci to ještě komentovat. Věc není uzavřená, pátráme dál, ověřujeme informace a stopy v různých archivech, vracíme se desítky let zpátky. Jediné, co mohu říct, je, že to vypadá na pěknou detektivku.

Kdy se dočkáme rozuzlení?
Myslím, že během jara, zkraje léta.

Tak držím palce. Hodně se mluvilo také o Pantheonu, kolekci bust významných osobností, jež jste měnili. Už je definitivní?
Ano. Vím, že se o tom hodně spekulovalo. Kdo tam má být, a kdo ne. Nevadilo nám, že proběhla tahle mediální smršť. Pantheon nemusí být pro budoucí generace uzavřenou záležitostí. Z technického hlediska není co řešit – jde o místnost, kam se vejde řekněme padesát pět bust a soch. Jinak by to bylo už skladiště, kde se nedá procházet.

Vše je zaevidované, sochy a busty, které nebudou v Pantheonu, se uloží v depozitářích. A je možné je kdykoli zase použít. Tím chci říct, že když se někdo za patnáct dvacet let rozhodne, že si udělá jiný Pantheon, je otázka 48 hodin a silných stěhováků, než se busty obmění.

Předseda vlády v demisi Andrej Babiš se zúčastnil 12. března kontrolního dne v příspěvkových organizacích ministerstva kultury.
Národní muzeum bude podle plánu částečně otevřeno 28. října

Podle jakého klíče jste vybírali vy?
Hodně jsme o tom diskutovali. Nebyla to věc hodinky u kafe. Mluvili jsme s odborníky, lidmi u nás, s Radou Národního muzea. Vyšly nám z toho tři možnosti. Původní koncept, z něhož se vycházelo až do roku 1948, byl myšlenkou tvůrců muzejní budovy. Schvaloval se na sněmu země české a nikdo na něm léta nic neměnil. Poté začaly ideologické zásahy, o nichž lze říct – i když to s přesností nevíme, že byly návrhem Zdeňka Nejedlého. Bylo odstraněno asi 14 soch a bust, které nezapadaly do příslušného výkladu dějin. Vypadli tak třeba František Rieger nebo Petr Parléř. A doplňovali je novými, co byli takzvaně víc žádoucí. Posledními byly busty Julia Fučíka a Zdeňka Nejedlého.

A po revoluci?
Byli odstraněni dva posledně jmenovaní, jinak ovšem zůstala tahle sešlost v „komunistické“ podobě.

Takže jaké je vaše resumé?
Kromě zmíněné verze Zdeňka Nejedlého byla možnost celý Pantheon zrušit a poskládat znovu očima 21. století. To jsme zavrhli, neboť jsme toho názoru, že pantheony svým vznikem patří především do 19. století. Vrátili jsme se tedy k původní koncepci. Na ochozu muzea ji pak doplní interaktivní výstava, která doloží, jak šel s Pantheonem čas. Přišlo nám to jako nejvhodnější řešení. Pokud má někdo pocit, že by měl existovat i nový Pantheon 21. století, jistě ho lze vybudovat i mimo Národní muzeum.

Čili busty současných osobností, třeba Václava Havla, do budoucna neplánujete?
Ne. Pantheon je i věc estetická. Výtvarná tvorba 19. století má jednotný ráz, dnes se realistická figurální tvorba dělá jinak, jsme přesvědčeni, že by moderní díla nepůsobila společně s původními dobře.

Sklidili jste za to ale poměrně ostrou kritiku…
Nevadilo nám, že kolem toho proběhla mediální smršť. Ověřili jsme si naopak, že naše rozhodnutí bylo správné. Myslím, že bychom se v konceptu 21. století, o kterém mluvíte, neubránili politickým tlakům. Podle mého se dá debatovat o koncepci donekonečna.

Mluvili jsme o úspěších. Je něco, co se naopak v muzeu trvale nedaří?
Vázne digitální komunikace – ve vztahu k návštěvníkům. A problém je okolí budovy. Už před lety jsme tlačili na politiky, aby se při opravách historické budovy odstranila i magistrála a upravila zóna celého Václavského náměstí, protože má velký potenciál.

Ale nepodařilo se to dotáhnout do konce, promarnila se šance a zatím nevidím světlo na konci tunelu. Prahu by to posunulo někam jinam, pro turisty by to bylo další přitažlivé místo s odkazem na naši historii. Teď je to rajón nevěstinců a dealerů. Peníze navíc teď v městské kase jsou. Považuji to za obrovskou škodu.

Národní Muzeum.
Národní muzeum vydávalo umělé drahokamy za pravé. Místo diamantu má sklo

Víkendovou oslavu muzea odstartovalo představení Divadla Járy Cimrmana České nebe. Proč padla volba právě na něj? Protože vše kolem nás je fikce?
Byly i jiné alternativy. Ale hra s českými velikány se vyloženě nabízela, přišlo nám to úsměvné a pro hosty zábavné.

Prostě další Pantheon, ale vtipnější a na scéně.
Tak nějak. Navíc fikce největšího Čecha jako forma nadhledu nám k této příležitosti hezky sedí. Nechtěli jsme k výročí klást věnce našim velikánům, ale pojmout jeho oslavu velkoryse, s humorem, jako otevření dveří pro všechny, i rodiny s dětmi. Na celý víkend byl a  je v mnoha našich objektech připraven zajímavý program. Obdobné budou i další akce během roku: Měsíc hudby, historie, festivalů, muzejní noc. Tento víkend je záměrně v odlehčeném duchu, vyloženě důstojnou oslavu a otevření historické budovy plánujeme na 28. říjen k 100. výročí republiky.

Když jsme u toho výročí, co považujete za národní rysy? Dal byste tam i humor?
Určitě. I černý. Pak pozitivismus. A úspěch. Jsme úspěšný národ.

Vážně?
Ano, vidím to optimisticky. Nejsem sebemrskač, co se bičuje za to, že je Čech. Někdo má tendenci mluvit o švejkování, jiný o vyvyšování, ale podle mě jsou naše státní útvary historicky úspěšným projektem, žijeme a udrželi jsme se na luxusní křižovatce států, vklíněni ve výspě německého obyvatelstva. Jiné národy musely křižovat celou Evropou, než někam došly, my si hovíme v jejím krásném a bezpečném srdci.

Co národní hrdost a odvaha?
Podle mě na tom nejsme tak špatně. Ano, semleli nás nacisté a komunisté. Ale upřímně – nikdo nám odvahu nebral, to my jsme si za to mohli. A teď, skoro třicet let po revoluci, si žijeme vcelku úspěšně a slušně, začleněni do evropských struktur. Pravda, poslední roky asi nad národní odvahou nemáme potřebu moc uvažovat. Ona je to ostatně věc každého jednotlivce. Někdo je víc, jiný méně odvážný. Nelze paušalizovat. Koneckonců, národní odvahu obvykle prověří až zásadní krize. Pak se láme chleba. A to doufám, zatím nenastane…

Národní technické muzeum. Ilustrační foto.
Rozdělování peněz na národní kulturní poklad se zpožďuje, tvrdí NKÚ

Na co jste hrdý vy sám?
Na to, co jsem řekl – že jsme prokazatelně úspěšný národ žijící přese všechny politické žabomyší problémy v demokracii, což je podle mě nejlepší společenský systém, jaký znám.  

Může tahle pozitiva tlumočit i Národní muzeum? Dříve tak činilo řekněme v obrozeneckém duchu. Co dnes?
Muzeum přežilo všechny zvraty, bylo vnímáno pozitivně a vlastenecky. Dokud bude fungovat i dál a přesvědčí lidi, že to, co pro ně děláme, je dobré, bude stálým středobodem připomínajícím jejich tradice a vlastenectví. Nikoli nacionalismus. Jsme databankou událostí národních dějin. Na první pohled můžeme vyhlížet jako nudná instituce, ale je tu uložena historická kontinuita, fakta o našich dějinách v průřezu času.

V době sociálních sítí, youtuberů a chytrých telefonů je ale čím dál těžší oslovit potenciální návštěvníky. Nebo se pletu?
Ano, společnost se mění. I způsob komunikace. To je pro muzeum výzva k digitální revoluci. K tomu, že nesmí pouze shromaždovat předměty, ale přemýšlet, jak s lidmi komunikovat. Jak jim historická fakta interaktivně zprostředkovat, bavit je, poučovat. Jádro ale zůstává stejné – sbíráme, uchováváme, popisujeme, uvádíme do kontextů.

Miloš Forman
Zemřel Miloš Forman, oscarovému režisérovi bylo 86 let

Kdybyste měl uvést pár jmen, která jsou pro vás osobně stálou národní elitou, kdo by to byl?
Z moderních dějin T. G. Masaryk. Nejen protože založil naši republiku. Ale na danou dobu to byl mimořádně výjimečný člověk. Přerostl svou dobu, měl pevné názory na humanismus, byl velkou autoritou. Z jeho ideálů stále žijeme a fungujeme. Maďaři a Rakušané z něj nadšení nejsou, řeknou, že jim rozbil monarchii. Ale i pro ně byl fenomén. Lidi jako on potřebujeme stále. Takové, kteří se dokážou postavit za své názory. A kteří prokazují odvahu i v nenápadných věcech. Kdo by si třeba dal v 19. století jako prostřední jméno příjmení své manželky? Říká se, že dokonce myl nádobí. V jeho době něco nemyslitelného.

Není to někdy divný pocit prezentovat dětem Masaryka dnes, v absurdních kulisách, které se odehrávají na současné politické scéně?
Neidealizujme si to. První republika byla také plná korupce, špinavých politických bojů a obviňování, třeba taková aféra Jiřího Stříbrného. Nešlo zdaleka o retro à la Oldřich Nový. Středověk též nebyl tak romantický. Nepodléhal bych trudnomyslnosti, že náš čas je špatný. Chce to nadhled a neutopit se v depresích.

Čapkova díla odcestovala na výstavy do Japonska
Díla bratří Čapků budou obdivovat v Japonsku. Propůjčila je Praha 10