V této atmosféře si připomínáme i 70. výročí únorového převratu a právě dnes též uplynulo 70 let od dosud neobjasněné smrti Jana Masaryka. Do jaké míry se můžeme poučit z minulosti a neopakovat chyby? O tom Deník hovořil s historikem Michalem Macháčkem, autorem obsáhlé a průkopnické monografie o posledním předlistopadovém prezidentovi Gustávu Husákovi.

Když vedle sebe postavíme 28. říjen 2018 a 25. únor 1948, prezidenty Tomáše Garrigua Masaryka a Gustáva Husáka, lze mezi jejich životy, byť se do českých dějin zapsali s opačnými znaménky, nějaké shodné rysy?

Každý z nich se narodil v jiné době, je mezi nimi rozdíl 63 let, ale přesto usuzuji, že jisté analogie v jejich životech lze najít. Oba jsou v našich myslích zapsáni především jako výrazní politici, kteří nechtěli být objekty, nýbrž subjekty dějin, a kolem kterých se rozvinul kult osobnosti. Spojuje je ale také to, jak si počínali předtím, než se stali mocnými politiky. Oba šli často  proti proudu a většinovým názorům. To byla období, za něž si je považuji nejvíc.

Při četbě vaší monografie mě napadlo, měl-li v Husák v sobě potenciál být velkým státníkem a jestli by se jím třeba stal, kdyby se narodil o těch 63 let dříve, nebo naopak později?

Podobné spekulace jsou zvláště pro historika tenký led. Vždy záleží na tom, do jaké doby se narodíte, v jakém sociálním prostředí vyrůstáte, ale také na momentální geopolitické situaci. Myslím, že TGM měl, na rozdíl od Edvarda Beneše nebo Gustáva Husáka, na své prezidentství štěstí, protože ho vykonával v poměrně klidné době 20. a 30. let, i když na obzoru se již objevovala mračna.

Kde vidíte příčinu toho, že politici jako Husák, Gottwald nebo Slánský, kteří prvotně toužili po sociálně spravedlivější společnosti a bojovali aktivně proti nacismu, se po únoru 48 stali nositeli nelidského režimu včetně obludných procesů 50. let nebo později normalizace?

Podle mého názoru v tom hrály velkou roli zážitky z 2. světové války, které přinesly do našeho prostoru taková zvěrstva, že se z lidí stávala zvířata. Nejen mnoho komunistických funkcionářů, kteří byli vězněni v nacistických koncentračních táborech, prošlo touto drsnou zkušeností. Je dobré si také uvědomit, že každý stát je organizovaným násilím, jde však o míru. Násilnosti se proto zdaleka netýkaly pouze sovětského bloku a u nás nenastaly až po Únoru. Nevyvaroval se jich ani Západ, za připomenutí stojí kupříkladu hrůzy kolonialismu. Neobešly se bez nich první tři poválečná léta v Československu, kdy nefungovaly svobody a pluralitní systém tak, jak je známe dnes.

Kdyby americký prezident Truman a britský premiér Churchill nenarýsovali mapu Evropy tak, že Československo spadalo pod Stalinův vliv, a proto například nepřijalo Marshallův plán, jak by se vyvíjely osudy komunistických vůdců?

Těžko soudit. Komunističtí vůdci by buď emigrovali do Sovětského svazu, nebo by zůstali opozičními politiky. Rozhodně by neměli takový vliv jako v socialistickém Československu. Jejich životy by ale možná byly šťastnější, Husák ani Gottwald v 50. letech nedopadli dobře. Husák byl uvězněn, Gottwald se permanentně bál, že může do politických procesů spadnout taky. Každopádně mezníkem nebyl jen Marshallův plán, rozhodnuto bylo už dříve. Málo se dnes akcentuje role českého uranu. Sověti ho potřebovali v souvislosti se studenou válkou a výrobou atomové zbraně. Tehdy nebylo známo mnoho ložisek, kde se dal uran hned těžit, takže Sověti měli enormní zájem na ovládnutí uranových dolů.

Navíc Československo bylo nejrozvinutější průmyslová země střední a východní Evropy, což se Sovětům také hodilo. Je ovšem dobré zdůraznit, že teze o importu komunistického režimu k nám zvenčí je zjednodušující. Byla tu silná vůle k překonání meziválečného systému spojeného se sociální nerovností a ke hledání nových cest. Strach z obnovy německé síly a mnichovský syndrom vedly k příklonu k Sovětskému svazu. Čeští komunisté získali ve volbách roku 1946 přes 40 procent hlasů.

Současné česká pravice zdůrazňuje, že komunistům nešlo věřit před 70 lety, stejně jako dnes. Její představitelé připomínají, že po válce Gottwald sliboval, že KSČ nesáhne na majetek živnostníků a rolníků, znárodňovat se měly jen velké továrny a statky. Měl zpočátku skutečně zájem na vlastní cestě k socialismu, nebo šlo od počátku jen o propagandu?

Obecně platí, že sliby politiků jsou od skutečnosti, natož budoucí reality, dost vzdáleny. Gottwald zpočátku hovořil o vlastní cestě k socialismu, o tom, že nemusíme všechno slepě kopírovat, za což byl později od dogmatičtějších komunistů kritizován. Husák byl velice zanícený pro komunistickou myšlenku sociálně spravedlivé společnosti, nahlížel to třídní optikou. Když ale čteme zprávy, které o něm chodily do Moskvy, tak z nich lze vyčíst jeho přesvědčení, že přechod k socialismu bude mírnější, že se odehraje pomocí dohod. Třeba církev chtěl využít ve prospěch nového režimu a o „kulacích“ nejednou mluvil jako o zkušených hospodářích, které by bylo dobré zapojit do budování zemědělských družstev. Poté však přišla teorie zostřování třídního boje, funkcionáři sami sebe přesvědčovali, že musejí být tvrdí a nesmějí kolísat. Začali ochotně provádět politiku, jejímž základem byly tvrdé represe.