„Můj otec měl velkoobchod, maminka pochopitelně byla v domácnosti, za první republiky nebylo zvykem, že by manželky pracovaly. Otec uměl vydělat peníze, takže jsem nikdy nezažila v dětství bídu,“ vzpomínala paní Pešková. V ulici U Studánky chodila do obecné a měšťanské dívčí školy ve škole postavené na začátku 20. století. „Moje mládí bylo krásný, to se všichni radovali, lidi se měli vzájemně rádi, ale za války se všechno změnilo.“

Začátek německé okupace v březnu 1939 zažila jako sedmnáctiletá studentka posledního ročníku rodinné školy na Alšově nábřeží. Němci ji obsadili a okupace znemožnila její odjezd do penzionátu ve Švýcarsku, kam měla odjet po ukončení školy. Zůstala v Praze a starala se o děti svého bratra, kterého nacisté za odbojovou činnost uvěznili v koncentračním táboře a jeho manželka se po výsleších na gestapu zhroutila. Vzpomínala na dobu heydrichiády, kdy každý den v novinách četla sloupce jmen popravených, na potravinové lístky a nedostatek jídla.

Manekýnou z legrace

V květnu 1945 se stejně jako celý národ radovala z osvobození. Protože uměla šít, chtěla otevřít vlastní módní salón. K získání živnostenského listu ale potřebovala rok praxe, a proto nastoupila v Dejvicích do krejčovského salónu. Po půl roce si ji vybrala vedoucí, aby převáděla modely salónu na přehlídce. „Nechtělo se mi, ale děvčata mě přemluvila. Říkala jsem si, že to pro ně a pro legraci udělám, ale moc mi to nešlo. Nevěděla jsem, co s rukama, jak se otočit,“ popsala svou první přehlídku. Práce manekýnky se jí ale i tak zalíbila.

Na radu kamarádky se ucházela se o místo u prestižního salónu Rosenbaum, který v roce 1907 založila Eliška Rosenbaumová. Její syn Oldřich se vyučil krejčím a v roce 1924 salón převzal a přestěhoval ze Štěpánské ulice na Národní třídu č. 17. Brzy z něj vybudoval nejluxusnější salón v Československu, který úspěšně konkuroval Haně Podolské.

„K Podolské chodily manželky bohatých a k Rosenbaumovi ještě bohatší, diplomaté a šlechta,“ vyprávěla Milada Pešková. Salón Rosenbaum byl za války arizován a Oldřich Rosenbaum přežil válku v New Yorku, kde vybudoval pod jménem Ulric Royce nový krejčovský salón. Milada Pešková pro jeho pražský salón začala pracovat v září 1946.

S Martou Gottwaldovou elegance skončila

„Šla jsem tam nijak zvlášť oblečená. Dali mi předvádět večerní šaty, do kterých jsem se sotva vešla, i když jsem měla 55 kilo. Nakonec mi řekli, že mohu za 14 dní nastoupit. Řekla jsem jim, že nemohu, že nastoupím až od září. A oni, že tedy počkají,“ popsala s tím, že návrhář se tomu smál, protože ostatní kandidátky chtěly nastoupit co nejdříve.

Pro Miladu nastalo hektické období. „Předváděly jsem pořád, každou sobotu i neděli, jezdily jsme po lázních a veletrzích. Pak přišel rok 1948 a Gottwald přehlídky zakázal, že je buržoazní přežitek.“ Salón Rosenbaum byl znárodněn, ale jméno zakladatelů figurovalo v jeho názvu ještě do poloviny padesátých let, kdy došlo ke změně názvu na Styl a zařazení do národního podniku Módní závody Praha, později Oděvní služba.

Když do salónu vešla první dáma Marta Gottwaldová, bylo jasné, že doba elegance první republiky skončila. Paní Milada mohla srovnávat, protože se setkala i s manželkou prezidenta Edvarda Beneše: „Paní Benešová k nám chodila na zkoušky. Když v salonu zjistili, že jsem stejně velká jako ona, tak aby nemusela tak často docházet na zkoušky, zkoušeli to na mně.” Když do salónu přišel prezident Beneš, překvapilo ji, že byl menší než jeho žena. „Ona měla 175 centimetrů jako já a on byl menší, ale na fotkách vypadal vždycky vyšší.”

Hanu Benešovou si pamatuje jako na velmi elegantní ženu, která nosila střízlivé oblečení anglického stylu. Milada Pešková vzpomínala, jak se smáli Martě Gottwaldové. „Ta ze sebe okamžitě začala dělat první dámu nikoliv Československa, ale celého světa.“ Nakonec byli všichni v salónu rádi, když se při jedné zkoušce šatů urazila a odešla ke konkurenčnímu salónu Podolská přejmenovaném na Oděvní službu Eva.

Bratr bojoval proti oběma režimům

Její bratr se nechtěl se změnou režimu smířit a zapojil do protikomunistické odbojové skupiny. „Jednoho bratra zavřeli nacisti, druhého komunisti – na 12 let,“ povzdychla si paní Milada s tím, že zakusil nelidské podmínky jáchymovských uranových dolů.

Milada zůstala v salónu až do roku 1965. Poznala proto i první dámu Marii Zápotockou, která na ni udělala dobrý dojem, stejně jako manželka prezidenta Antonína Novotného. „Božena Novotná byla skromná česká ženská, nedělala ze sebe vznešenou dámu.“ Poté pracovala až do odchodu do důchodu v roce 1982 v obchodním domě Bílá labuť v oddělení vlněných látek. „Tam to byl fajn život, byl tam fofr, asi já jsem ten kšeft měla po otci v krvi, tak mě to tam bavilo.“

Uvítala sametovou revoluci a ráda vzpomíná na prezidenta Václava Havla. „Byl to hrozně sympatický člověk, nikdy ze sebe nic nedělal. Za Havla to bylo krásné, byl dobrosrdečný a propagoval, aby se lidi měli rádi. Ale pak se lidé začali nenávidět, změnili se,“ uvedla s tím, že je vlastně ráda, že už je tak stará, protože budoucnost nevidí optimisticky. Zemřela v březnu 2019.

Vzpomínky Milady Peškové pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i Vy vstupem do Klubu přátel Paměti národa nebo jinak na https://podporte.pametnaroda.cz.