Máte rád ceny a těšil jste se?
Ne. Nemám je rád a netěšil jsem se. Obecně si myslím, že ceny jsou cosi jako alibi. Stát by měl s nimi šetřit.

Nemáte je rád, ale řadu cen doma máte. Kam jste je dal?
Nevím. Opravdu – nemám zdání. Asi někde doma jsou, ale já nevím, kde. Manželka je zřejmě někde skrývá.

Skutečně si žádné neceníte? Ani pro to, od koho jste ji dostal?
Jednou v 70. letech mi dal cenu Jiří Kolář. To bylo fajn. Byla to totiž finanční cena. Za ty peníze jsme si koupili koberec. Bydleli jsme tehdy se ženou na podlaze, nechtěli jsme nábytek, tak se hodil.

Není to přehnaný nezájem? Kam dáte tu, co jste dostal od prezidenta Václava Klause? Necháte ji v kuchyni vedle rychlovarné konvice?
Nevím. Pravděpodobně ji někam položím a moje žena, která mi uspořádává život, ji nejspíš někam uschová.

Takže ani fakt, že vám ji předá váš přítel Václav Klaus, nic neznamená?
To ano, musím přiznat, že to je jediný důvod, proč jsem ji přijal.

Takže kdyby vám ji předával řekněme Václav Havel, tak nepřijdete?
Ne.

Proč?
Protože mám rád Klause a snad správně předpokládám, že i on má rád mě a že mi tu cenu dal proto, že chtěl ocenit mou práci na AVU a v Národní galerii.

Při udílení státních vyznamenání se schází různorodá společnost – umělci, sportovci, vědci, politici, vojáci. Měl jste chuť se s někým setkat, nebo vás jímala hrůza, jak to bude probíhat?
Jímala mě hrůza. Vážím si všech, kteří strávili dlouhé roky v politickém kriminále a obětovali svobodu za svůj pevný názor. Nebo položili život za svou zem jako třeba váleční piloti. Ti jediní by totiž medaili měli dostat. Kvůli nim chápu tento akt oslav: jako určité poklonění se před jejich trpkým osudem. Proč oceňovat lidi za sport a kulturu, nechápu.

Čili vy sám si tuhle medaili Za zásluhy taky nezasloužíte…
Nezasloužím.

A čeho si na sobě ceníte?
Cením si toho, že jsem nikdy nebyl členem žádného klanu. Tady u nás jsou totiž jen klany. Klany kulturní, sportovní, politické. V žádném jsem naštěstí nikdy nebyl. A už nebudu.

Sám jste ovšem taky úplně nestál. Angažoval jste se v různých hnutích, třeba Aktual nebo Fluxus.
To ano, to ale vycházelo z umění a bylo zcela mimo mocenské struktury. Nikdy jsem se nenechal zlákat klanem, který by mě ovlivňoval nebo protěžoval. Přitom u nás je to skoro národní zvyk. Klany kolem médií, herců, zpěváků, které se v televizi oslavují nejrůznějšími cenami, točí o sobě třinácté komnaty, nahlížejí si kamerami do bytů a koupelen, řeší, kdo má jaké děti a komu víc visí kozy. To mně připadá děsivé.

Nespokojenost může člověk řešit třeba odchodem. Proč jste neodešel do zahraničí?
O tom jsem nikdy neuvažoval. Pobýval jsem venku, to ano. Ale vždycky jsem se vrátil. I když mi to někteří přátelé rozmlouvali.

Proč?
Nevím. Asi že jsem tady doma. To, co mi vadí na české společnosti, mi nebrání mít rád jiné věci a lidi. Špatných jevů se snažím vyvarovat, těch dobrých si vážím.

Například?
Tak například toho, že – ač nám média vnucují opak – jsme pořád málo rasističtí. Naštěstí. Nebo český humor bez vtipu. Díky němu jsme schopni vyřešit řadu situací. Umíme zlehčovat, nehrotíme problémy. Úžasný národní rys. A jsme šikovní. Když Čech vycestuje do zahraničí, tak – pokud se neuchlastá – pravidelně v něčem vynikne. To je docela zajímavá věc. Neumíme fungovat doma, nevážíme si sami sebe, neumíme se stmelit jako třeba Poláci. Ale jakmile nás vystřelí do světa, fungujeme dobře.

Umíme také přijímat kulturní podněty? Kdysi jste si stěžoval, že Češi chodí do galerií jen na notoricky známá jména, že nechtějí objevovat nová a učit se. Už je to lepší?
Není. Lidé asi chodí v posledních letech do galerie víc, ale s tím objevováním je to pořád totéž. Stejně jako s přístupem k domácím sbírkám. Hodně se teď chodí na Batlinerovu sbírku do Veletržního paláce – na Moneta, Warhola, Magritta. To je dobře, ale po pravdě řečeno, naše sbírky zahraničního umění jsou lepší. Ale lidé o ně nejeví zájem. Chybí nám sice lepší zastoupení pozdějších období – třeba surrealistů. To už bolševik nenakoupil. Ale impresionisty a první čtvrtinu 20. století máme výtečnou.

Tak je zřejmě neumí Národní galerie dobře propagovat.
Ano. Peníze na reklamu moc nemáme. Raději to málo investujeme do výstav, nákupů akvizic, katalogů. Není dost prostředků, stát si umění neváží.

Nevede to galeristy někdy k tomu, že se snaží lákat na šokující výstavy? Jakou je třeba teď dekadence v Rudolfinu? Viděl jste ji?
Viděl. Hrozná výstava. Staví do popředí něco, co by mělo zůstat na okraji. Ne že by tam nebylo pár zajímavých věcí, ale koncepce je špatná. Musí lidi mást.

Co by podle vás měli lidi vidět?
Výstavy jsou fajn, ale upřímně řečeno, myslím, že lidé, hlavně mladí, by se měli naučit vnímat magii všedního života. Vnímat v souvislostech. Vezměte si, jak vypadá film. Filmaře až na výjimky realita nezajímá. Točí filmy z filmů a podle filmů.

Teď ale mluvíte trochu proti sobě. Takhle lidi do galerie nedostanete.
Výstavy určitě ano, ale pro mladé by opravdu mělo být prioritní poznat svět. Život. Mají šanci jezdit po celém světě, školy organizují stáže, mohou se rozhlížet, učit. Pak teprve dokáží i na výstavě srovnávat a hodnotit.

Mimochodem, myslíte, že Pražanům ukážete přece jen Slovanskou epopej?
To je věc Galerie hlavního města Prahy. My nabídli jen prostory Veletržního paláce. Pokud by u nás platil zákon a právní řád, a ne emoce, kterým podléhají média a politici, byla by epopej už dávno tady. Ale obávám se, že právní řád u nás nefunguje.

Václav Havel prohlásil, že chcete epopej vystavit jen proto, abyste zaplnil spodní halu paláce. Dotklo se vás to?
Jeho reakce mě nepřekvapila. S epopejí je to úplně jinak a Václav Havel o tom nic neví. Navíc, jeho špatná orientace ve výtvarném umění je pověstná. Nikdy nebyl v expozici Národní galerie a ani netuší, co tam máme. Vlastně ani neví, jak NG funguje. Když jsem nedávno viděl televizní přenos Havlovy hry Odcházení, znovu jsem si uvědomil, jak je ta hra přespekulovaná a jak málo je v ní autorského nadání. Nebyli jsme nikdy kamarádi, ale nic jsem proti němu neměl. Naopak, radoval jsem se, když byl zvolen prezidentem. Ale, bohužel, jako prezidenta jsem si ho přestal vážit.

Asi se nemáte rádi navzájem. Mimochodem, když jsme u té politiky, jaký máte pocit z volebních výsledků?
Špatný. Sociální demokracie se se svými názory blíží komunistům. To není žádoucí opozice. Přál bych si vládu jasnou, byť nepříjemnou, ale důslednou. Ne různé koalice, ústupky, rozdrobenost do stran, jež vedou žabomyší války.

Jste původem Plzeňák. Máte radost, že Plzeň vyhrála titul Evropské hlavní město kultury? V čem je to pro ni prospěšné?
Nemyslím, že si to zaslouží. Já to přál Ostravě. Podle mě je pro tenhle titul zajímavější, kulturně čilá. Ale její kampaň asi nebyla vedena úplně šťastně. Pro každé město je titul každopádně dobrý v tom, že do něj potečou peníze. Když to Plzeň využije opravdu na kulturu, fajn.

Co vás v poslední době zaujalo? Jaká výstava?
Jaká? – Nemohu si vybavit. Jsem kulturní barbar. Sice kulturu vytvářím, ale na akce chodím málo. Spíš se snažím vnímat města, místa a události v určitém kulturním a historickém kontextu. Byl jsem teď se studenty ve slovenské Levoče a fascinovalo mě, kolika vlivy je poznamenána. Maďarským, polským, německým, ukrajinským. Tyhle věci mě zajímají. Všímám si genia loci, architektury, toho, jak se dějí všední věci.

Na začátku jsem se ptala, čeho si na sobě ceníte. Je i něco, co se vám nepovedlo, čeho litujete?
Nelituji ničeho. Asi by to nemělo smysl. Stalo se. Co je špatně, i když to není jen má vina, je, že jsem nevygeneroval v NG žádné mimořádné osobnosti. To je ale problém celé společnosti. Nedostatek lidí, kteří by mohli nastoupit jako nová garnitura. Teď nastupuje generace, co dospívala v 80. letech. To byla blbá doba, kdy morálka upadala. A je to na ní bohužel znát.

Není to příkrý odsudek? Opravdu neopustila vaši školu jediná silná osobnost?
Moji školu ano. Mluvil jsem o NG. Intermediální škola, kterou vedu, vychovala řadu silných umělců: generaci žen – zmíním jen Milenu Dopitovou, Kateřinu Vincourovou, Štěpu Šimlovou. Nebo Krištofa Kinteru, Tomáše Hlavinu, Kubu Špaňhela a další.

V osobním životě nelitujete ničeho?
Nemám tendenci se pitvat ve vlastním životě. Nutíte mě k bilanci, ale já tuhle potřebu necítím. Trochu jsem bilancoval v knize, která vyšla k mým sedmdesátinám, protože jsem musel dával dohromady dokumentaci.

Vzpíráte se stárnutí?
Mládnutí neexistuje. Beru stáří jako fakt. Zatím mi nijak zvlášť nevadí. Celý život jsem měl astma, které je teď, díky kvalitnějším lékům, podstatně lepší. Jiné potíže zatím nemám. Vždycky říkám, že smrt a narození je totéž – jednou těmi dveřmi vejdete dovnitř a podruhé ven. To je všechno.

Smrti se nebojíte?
Nevím. Ještě bych nechtěl umřít, blízkost smrti necítím, ale jednou přijde. Kdo ví, co bude pak. Možná se budu bát.

Kdo je prof. Milan Knížák

- Narodil se 19. dubna 1940 v Plzni.
- Studium na AVU na sklonku 50. let nedokončil. Pracoval mj. jako uklízeč mosteckých věží Karlova mostu.
- V roce 1965 byl přijat do Svazu československých výtvarných umělců. V letech 1968–1970 pobýval na pozvání skupiny Fluxus v USA.
- Za totality byl mnohokrát zadržen, perlustrován a krátkodobě vězněn policií.
- V letech 1990–1997 působil jako rektor AVU v Praze, kde je dosud profesorem Intermediálního ateliéru. Učil a přednášel v zahraničí (mj. University of Kentucky, Lexington, UCLA Los Angeles, Salzburg, Berlín, HfBK Hamburg).
- Od roku 1999 je generálním ředitelem NG v Praze. Je nositelem řady cen (mj. cena Jiřího Koláře, 1977 Praha, Grand Prix na V. mezinárodním Triennale kresby, 1992 Wroclav, Vynikající výrobek roku 2006, kolekce klik New Generation, Design centrum ČR).
- Má na kontě přes sto samostatných výstav, účastnil se stovek společných po celém světě. Vydal desítky knih a katalogů a několik hudebních nosičů.
- Prezident Václav Klaus ho ve čtvrtek vyznamenal medailí Za zásluhy.