Poslední hodiny před popravou strávil generál Heliodor Píka se svým synem. Osudná noc z 20. na 21. června 1949 v Plzni na Borech zůstala Milanu Píkovi ve vzpomínkách dodnes. Stejně tak ale zůstaly i po desítkách let nezodpovězeny otázky, kdo je odpovědný za smrt jeho otce, lživě obviněného z velezrady a vyzrazení státního tajemství, a kam po smrti zmizel popel z jeho těla. „Jsem rád, že je otcovo jméno očištěno a že jsem tak mohl splnit jeho poslední přání," svěřil se Deníku brigádní generál Milan Píka (93), který žije v Bratislavě.

OTEC A SYN. Milan Píka a Heliodor Píka.

Váš otec byl ve vykonstruovaném procesu popraven za něco, čeho se nedopustil. Ale ani po tolika letech od listopadu 1989 nevíme, kdo o jeho smrti rozhodl a proč ji nařídil.
Jméno a čest otce byly očištěny už v roce 1968, kdy byla jeho nevina prokázána. Na očištění jeho jména jsem se podílel hned od roku 1949, jak jsem mu před popravou slíbil. Kdo konkrétně za jeho smrtí opravdu stál, dosud ale nikdo nezjistil a nevyřkl, takže to nevím ani já. Bylo jen řečeno, jak k tomu došlo, a byla prokázána vina vyšetřujícího soudce a prokurátora doktora Karla Vaše. Ale kdo za rozsudkem trestu smrti stál a jestli vůbec za ním někdo stál, soud neuvedl.

OTEC A SYN. Milan Píka a Heliodor Píka.

Zatčení

Otce zatkli v květnu 1948, vás o půl roku později. Potom vás ale propustili, a tak jste se s ním mohl setkat i jeho poslední noc před popravou.
Pro mě to byla tenkrát výhra, že mě pustili. S otcem jsem byl naposledy 21. června v časných ranních hodinách a za krátký čas pak byl popraven. Volali nám domů den předem, ať přijedeme do Plzně na Bory, že otec nedostal milost. Strávil jsem s ním celou noc a slíbil mu, oč mě žádal. V rozhovoru nám nikdo nepřekážel, strážcové seděli vzadu a nezasahovali do toho, co si povídáme. Hovořili jsme spolu skoro celou noc. Milane, řekl mi tenkrát před popravou otec, postarej se o maminku, která toho vytrpěla nejvíc. Za druhé dostuduj, aby z tebe byl slušný člověk a věrný vlastenec. Za třetí – nemsti se, a za čtvrté – když přijde vhodná doba, tak očisti moje jméno. To se pak stalo mým posláním a cílem dalšího života. V Čechách jsem na jeho rehabilitaci prakticky nemohl pracovat, možnost mi ale dali Slováci. Otcovo jméno se mi tak očistit podařilo i s přispěním generála Svobody a dalších lidí. V květnu 1968 byl Vyšším vojenským soudem v Příbrami zrušen rozsudek a 13. prosince byl otec zbaven viny a očištěn. Soud prohlásil, že skutky, za které byl odsouzený, že vyzrazoval státní tajemství nebo se dopustil zločinu vojenské zrady, se nestaly. Těžko se mi o tom dnes vypráví, i když jsou to už léta. Těžko se mi hovoří i o tom, že dodnes nevím, kde je popel z otcova těla. Tenkrát po otcově smrti jsem žádal o vydání jeho těla, ale odmítli mou žádost s tím, že by byl ohrožen veřejný pořádek. Jeho tělo odvezli do anatomického ústavu v Plzni, kde ho měli spálit, ale vlastenci ho pod cizím jménem uchovávali, než přijde doba na jeho důstojný pohřeb. Čekali by na ni čtyřicet let. Po několika letech ale dostali strach a zase pod jiným jménem tělo nechali spálit a popel rozptýlit. Kdy a kde není známo, pátrali jsme v hřbitovních knihách, ale marně.

Heliodor Píka po návratu z francouzských legií v Moravské Ostravě v roce 1919.

Byla možnost ho z vězení osvobodit a dostat do exilu? Kvůli tomu vás přece tenkrát 
i zatkli.
Hovořili jsme spolu o této možnosti ještě před jeho zatčením, když ležel ve vojenské nemocnici. Otec ale utéct nechtěl. Říkal jsem mu: Tati, něco přece musíme udělat, tví kamarádi odcházejí do zahraničí. Otec dobře věděl, co ho doma čeká a co se s ním stane. Řekl mi to už pár dní po 25. únoru 1948, když byl ještě na svobodě. Šli jsme spolu ráno z domova, on do úřadu na generální štáb, já do školy, studoval jsem tenkrát práva. Ptal jsem se ho: Tati, co bude teď? A on mi řekl větu, kterou slyším jako dnes: Milane, mě pověsí na nejbližší lucerně! Myslel jsem si tenkrát, že žertuje, ale ono se to doopravdy stalo.
Byl jsem pak také na pár měsíců zavřený, ale pustili mě. Když jsem byl u státního soudu, prezident Gottwald prý řekl: Mladého Píku musíme pustit, aby nám Západ nevyčítal, že se mstíme na rodině. S přítelem jsme byli obžalovaní z toho, že jsme připravovali únos otce na Západ. Za dalších pár měsíců mě zbavili hodnosti a degradovali, vyhodili mě ze studia práv na Karlově univerzitě a ztratil jsem možnost žít v Čechách. Nabízeli mi zde jen práci v uranových dolech. Odešel jsem proto do Bratislavy, ale i na Slovensku jsem musel dělat horníka a fárat 
v Handlové, abych si vylepšil pověst. Slováci naštěstí mají nejen rozum, ale i srdce, a tak jsem mohl pracovat na očištění otcova jména. Dokonce mě nechali vystudovat dálkově vysokou školu, i když psali do posudku, že jsem západní letec a syn zrádného generála.

Justiční vraždy

Soud s vaším otcem byl jedním z prvních případů politických justičních vražd, které počátkem 50. let následovaly. Přemýšlel jste, čím byl váš otec komunistickému režimu tak nebezpečný?
Samozřejmě existují domněnky, že můj otec toho příliš věděl. Vždyť byl naším nejvyšším vojenským představitelem, náčelníkem Čs. vojenské mise v Sovětském svazu. Sověti si ho v roce 1940 sami vyžádali a poslali pro něj Ludvíka Svobodu do Istanbulu, kam utekl z Bukurešti. To ještě Sovětský svaz nebyl ve válce, ale oni už chtěli otce získat, aby se – až přijde vhodná doba – přesunul do Sovětského svazu a tam vybudoval vojenskou jednotku. Můj otec byl před válkou vojenským přidělencem v rumunské Bukurešti, kde se stýkal s ostatními vojenskými přidělenci a Sověty, na které zapůsobil dobrým dojmem a považovali jej za člověka pravdivého a čestného. Otec ale doma nikdy nehovořil o služebních záležitostech. Viděl jsem ho ještě v Bukurešti, než jsem počátkem roku 1940 odjel transportem s dalšími utečenci, které otec organizoval, do Francie a pak do Anglie. Vrátil jsem se domů až v srpnu 1945, mezitím jsem od otce žádné zprávy neměl.

Heliodor Píka dobře znal 
z války existenci sovětských gulagů a praktiky potírání nepřátel režimu, takže mohl po únoru 1948 českým komunistům a sovětským přidělencům vadit právě tímhle.
To byla jedna stránka jeho činnosti. Otec měl jako náčelník Čs. vojenské mise přístup k nejvyšším sovětským představitelům v Moskvě, zatímco Ludvík Svoboda ne, ten byl velitelem jednotky, prakticky jeho podřízeným. Otec navštěvoval Beriju a Stalina a žádal Sověty, aby všechny československé občany zavřené v gulagu propustili a nechali přemístit do naší jednotky. Ta měla ze začátku války asi 120 lidí a vytvářela se z našich utečenců, kteří byli při přechodu hranic zadrženi sovětskými orgány a umístěni v gulazích. Tam skončily tisíce našich lidí.

VĚNOVÁNÍ. Milan Píka podepisuje knihu Rastislava Váhaly Smrt generála.

Myslíte si, že pro otce mohl víc udělat generál Ludvík Svoboda, který za I. války také bojoval v čs. legiích a za II. světové války působil s otcem v Sovětském svazu?
Dost těžko se na to ptáte syna, který tyto věci s otcem neprobíral. Za války jsem nebyl v Moskvě, ale v Anglii, takže neznám všechny souvislosti. Ke mně se generál Svoboda vždycky choval dobře, ale co měl nebo mohl pro mého otce udělat, neumím posoudit. Potkal jsem se s ním až v roce 1966, kdy se o mého otce zajímal a choval se velmi slušně. Řekl mi, co mám a co bych měl v případě očištění jeho jména udělat. Bylo v tom ale zároveň tolik dalších lidí a vlivů, těžko říct.

Boj za vlast

Odešel jste za války bojovat do zahraničí, stejně jako váš otec. Když jste pak viděl, co mu provedli, ptal jste se, jestli vůbec mělo smysl za tuhle zem nasazovat život?
Když jsem tenkrát odcházel, byl jsem sedmnáctiletý chlapec, který chodil do šesté třídy gymnázia. Chtěl jsem bojovat za vlast, říkal jsem to i otci, ale nevěděl jsem jak ani kde. Věděl jsem ale, že musím jít. Ani ne vlastní vůlí a přičiněním jsem se dostal do Francie a počátkem léta 1940 do Anglie. Tam mě navlékli do uniformy a neptali se mě, kolik je mi roků. Bylo mi sedmnáct, sloužil jsem u Královského letectva a prožíval všechno jako mladý kluk. Neuměl jsem ani slovo anglicky. V létě 1940 jsem nastoupil k 310. čs. stíhací peruti, a protože jsem kvůli oční vadě nemohl létat, dělal jsem všechno možné včetně administrativy. Účastnil jsem se obrany Anglie a chtěl jsem odejít za otcem do Sovětského svazu spolu s Františkem Fajtlem, ale tam mě nepustili. Válku jsem ukončil jako nadporučík britského Královského letectva.

Máme válku spojenou většinou se smrtí a utrpením, ale jako mladý kluk jste v Anglii určitě zažíval i radostnější chvíle, DO ARCHIVU. Syn v knihovně uchovává publikace, které o jeho otci stále vycházejí. že?
Když to řeknu trochu lidově, tak během války je dovolené všechno. To víte, že jsme prožívali různé příhody. Anglie nebyla okupovaná země, ale hlavně v prvních měsících války byla vystavená strašnému bombardování. Jinak se zde ale žilo normálním životem, ve městech fungovaly biografy a kluby, lidé žili společensky, chodili tancovat a my, vojáci, samozřejmě chodili do společnosti také. U čs. letectva nás bylo 1500 letců, a to nehovořím o pozemní armádě, jejíž příslušníci sloužili jinde. Sloužil jsem na jednom letišti třeba půl roku a pak jsme byli převeleni zase na jiné. Co my jsme prožívali na západní frontě, se nedalo přirovnat k tomu, co vytrpěli naši chlapci v Sovětském svazu a na sovětské frontě. Tam byla pořádná válka, zatímco v Anglii, až na to bombardování, jste nic takového nezažil. My ve sněhu mrznout nemuseli. Je ale jasné, že si tenkrát nikdo z nás nevybíral, kam půjde bojovat. Když kluci v roce 1939 z protektorátu odcházeli, většina šla na Západ, poněvadž na Východ nebyla cesta možná. Na Západě už se bojovalo, zatímco Sovětský svaz ještě ve válce nebyl. Pro něj válka začala až v roce 1941. Proto v roce 1939 směřoval hlavní proud našich utečenců na Západ.

Bylo vám sedmnáct. Podobně mladý byl i váš otec, když bojoval v první světové válce.
Otec byl nejčinnější hlavně za I. války, bojoval ve Francii, kde si vysloužil válečné kříže. Byl také u zrodu čs. armády ve Francii roku 1918. Otec se narodil na severní Moravě ve Štítině u Opavy, a když začala válka, musel v roce 1915 narukovat do rakouskouherské armády k 15. zeměbraneckému pluku. V roce 1916 odešel bojovat do Haliče, kde po pár týdnech se svojí jednotkou přeběhl k Rusům. Ti je poslali do tábora u Bajkalského jezera, odtamtud se dostal v roce 1917 do Francie, kde pak bojoval. Z války se vrátil jako mladý poručík čs. armády a bojoval pak ještě na Těšínsku a proti Maďarům na Slovensku. Potom se dostal na Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě, kde jsem se v roce 1922 narodil.

Váš otec získal posmrtně hodnost armádního generála, vy jste byl před dvěma lety jmenován českým i slovenským brigádním generálem, co jste povýšení říkal?
Byl jsem překvapený, i když jsem o návrhu věděl od přátel v Bratislavě. Ti mi řekli, že návrh na povýšení mé i jiných ležel u prezidenta Gašparoviče asi pět let a stejně tak i v Praze. Pak jsem se najednou dozvěděl, že budu jmenovaný generálem zároveň tam i tam, takže jsem dvojitý generál – český i slovenský.

Sjednocení národa

Zatímco u vás na Slovensku komunistická strana živoří, 
u nás máme i po 26 letech od listopadu 1989 její členy stále 
v Parlamentu a ve vládě krajů. Co říkáte na to, že po všem, co tento režim v našich dějinách zavinil, zůstávají stále u moci?
Podívejte se, v roce 1989 Václav Havel zdůrazňoval, že nejsme jako oni, že si musíme porozumět a navzájem se dohodnout. Já jsem pořád doufal, že ti lidé svoje viny uznají a omluví se. Vždyť odpouštět je křesťanské a po přiznání viny odpuštění následovat má. Jenže tomu tak nebylo. Ale co jsme si zvolili, to máme. Komunisté se přece do svých funkcí nedostali bez vůle lidu. A jestli jsem jim odpustil? To je těžká otázka. Víte, já necítím nenávist. To mě učil a naučil otec, který to napsal i ve svém posledním dopise: Milane, buď čestným a dobrým člověkem, věrný svému národu. Buď tolerantní a smířlivý k těm druhým, važ si mínění ostatních a v každém případě se snaž o jednotu. Však i to byla otcova poslední slova pod šibenicí: Mým posledním přáním jest, aby národ zůstal sjednocen a aby každý bez rozdílu pracoval na sjednocení národa. To pronesl těsně před popravou, než zemřel.

Milan Píka byl povýšen prezidentem Milošem Zemanem do hodnosti brigádního generála v květnu 2014.

Je asi těžké hovořit o toleranci a odpuštění v případě prokurátora Karla Vaše, který až do posledních chvil své role nelitoval a tvrdil, že odsouzení vašeho otce bylo po právu.
Doktor Karel Vaš byl zřejmě fanatik. Hovořil jsem o něm s jeho dcerou, která mi zatelefonovala, když byl v kinech uváděn film Utrpení soudce Karla Vaše. Nenáviděl všechno, co se příčilo jeho vůli, a tvrdil, že je mu bližší Moskva než Praha. Byl stále pevně přesvědčený, že Heliodor Píka byl zrádce. Byl jsem v Praze na procesu s Karlem Vašem v roce 2001, kdy byl odsouzený na 7,5 roku. Po odvolání se ale vrchní soud usnesl na tom, že neměl být souzený, protože je všechno promlčené. Před soudem v Praze tenkrát Karel Vaš řekl, že hrdelní trest mému otci nenavrhoval a že by byl spokojený, kdyby dostal deset nebo patnáct roků a potom by ho pustili.

Myslíte, že odpustit viníkům dokážou snáz lidé, kteří jsou věřící?
Myslím si, že určitě, vždyť víra v Boha posiluje. Někdo věří v konečnou spravedlnost a říká se přece, že naděje umírá poslední. Ve víře snad každý umírá a odchází.

Vyrovnání s minulostí

S minulostí se vyrovnáváme jen pomalu. Sledujete činnost Ústavu paměti národa a našeho Ústavu pro studium totalitních režimů? Stále ještě nejsou pojmenováni a odsouzeni viníci zločinů z 50. let.
Hlavně že jsou zachované archivy a v těch je uloženo hodně věcí, které dodnes nejsou zpřístupněny. Všechny dokumenty z procesu mého otce, včetně různých výpovědí, které jsem získal a měl, jsem dal do úschovy Slezského zemského muzea v Opavě. Také z nich by se dalo hodně čerpat o dalších vinících. Sám to ale nemůžu iniciovat, musí být zájem veřejnosti, historiků nebo badatelů, aby dokumenty nebyly zapomenuty. Jenže dnes je jiná doba a lidé mají jiné zájmy, média přinášejí nové informace o uprchlících, teroristických útocích a vraždách, takže aktuality překrývají starou minulost. Televize je dostupná všem a chrlí stále nové informace, z nichž jsou lidé překvapeni stejně jako já. Na co by pak mladým lidem byla minulost, která už se stala a hotovo. Takový je vývoj.

Než se tedy zločinci pojmenují, tak ti poslední žijící, kterým je dnes přes devadesát, zemřou jako nevinní, kteří jen dobře dělali svou práci.
S minulostí se vypořádáváme postupně, jak se objevují nové dokumenty, ale asi se to nedá nijak uspíšit. Pravda se nedá zamlčet, ovšem historie se dá zapomenout. Události, které se tenkrát staly, už v paměti nejsou jako dřív, ztrácí se a to mě mrzí.

Přesto jste se dožil doby, kdy už se historie nepřekrucuje a o desítky let zamlčovaných hrdinech, jako byl váš otec, se může veřejně psát a mluvit.
Jistě, že z toho mám velikou radost. Jsem moc rád, že jsem se toho dožil a že jsem splnil poslední přání svého otce. Stále ve mně zůstává nějaká vitalita, kterou si ještě uchovávám. Měl jsem 93 let a to už není žádná legrace, navíc mi po 53 letech společného života odešla manželka. Je to pro mě dost náročné, ale musím se s tím smířit a naučit se s tím žít. Co ještě můžu, tak se snažím dělat a věřím, že lidé dostanou konečně rozum. Každý rok jsem jezdil do České republiky a účastnil se 21. června pietní akce připomínající otce a další popravené vojáky na náměstí před Generálním štábem v Praze – Dejvicích. Jezdíval jsem i do Opavy, která je odtud z Bratislavy blíž, ale věk a zdravotní stav už mi cestování nedovoluje. Můj otec si přál, aby se náš národ sjednotil, aby lidé byli k sobě tolerantní a vážili si svobody, když toho národ tolik vytrpěl. Vážit si svobody se nám stále nějak nedaří, ale věřím, že se to postupně zlepší.

Kdo je Milan Píka
Milan Píka se narodil 28. července 1922 v Hranicích na Moravě. Otec Heliodor Píka v té době studoval na vojenské akademii v Paříži a poté působil jako vojenský atašé v Rumunsku, a tak ho malý Milan v dětství vídal zřídka. Vyrůstal převážně u babičky. Po vyhlášení protektorátu se Milan za otcem rozjel do Bukurešti, ale zanedlouho putoval do Francie k formujícím se československým jednotkám. Francie však brzy podlehla německé ofenzivě a Milan jako tisíce dalších skončil ve Velké Británii, kde i maturoval. Stal se příslušníkem Royal Air Force, zraková vada mu však znemožnila létání, a tak dělal kancelářskou práci. Po válce začal Milan Píka studovat práva. Stejně jako jeho otec byl však v únoru 1949 zatčen a uvězněn ve stejné věznici na Pankráci. Každý ale v jiné cele, takže spolu kontakt udržovali prostřednictvím motáků. Milan Píka byl oficiálně pro nedostatek důkazů propuštěn. Otec byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen k trestu smrti oběšením. Milan s ním mohl nakonec strávit poslední noc před jeho popravou 21. června 1949 v borské věznici. Milan Píka byl zbaven hodností a vyhozen z vysoké školy. Usadil se na Slovensku, živil se manuální prací a v 60. letech dálkově vystudoval vysokou školu. V roce 1968 se mu podařilo dosáhnout plné soudní rehabilitace otce. Milan Píka žije v Bratislavě. Byl jmenován do hodnosti generála české i slovenské armády.