Kliknutím zvětšíteČeská společnost je rozdělená, tentokrát nejenom politicky. Kvůli další covidové vlně stojí proti sobě příznivci a odpůrci očkování. Jak to vnímáte?
Velmi silně od počátku podporuji očkování a propaguji, abychom se ho nebáli. Není to jediná, ale rozhodně podstatná součást naší cesty ven z pandemie.
Které jsou ty další součásti proticovidového tažení?
Měli bychom dál testovat a trasovat. Je mi líto, že kapacita hygienických stanic je nedostatečná, a už vůbec nerozumím tomu, že se je někdo snaží paralyzovat.
Mnozí lidé si ovšem kladou otázku, proč se musejí už téměř rok omezovat kvůli lidem, kteří odmítají vakcínu. Nepodléhají politici diktátu menšiny?
Opakovaně vyjadřuji poděkování všem, kteří se nechali naočkovat, a chrání tak nejenom sebe, ale hlavně své blízké, rodiče, prarodiče. Jsem velmi ráda, že máme koleje, kde je 94 procent proočkovaných ubytovaných studentů, a fakulty s 85 procenty naočkovaných studentů. Mám dvě dcery na osmiletých gymnáziích a i tam už se žáci očkují, takže třeba při částečné karanténě nemusejí na distanční výuku. Je to velký apel na všechny, kteří ještě vakcinaci z různých důvodů nepodstoupili.
Je proplácení testů krokem správným směrem?
Jsem spíš zastánkyní pozitivní motivace. Líbilo by se mi například, kdyby zdravotní pojišťovny spojily očkování s nějakým bonusem. Vážím si toho, že stát nabídl vakcinaci i cizincům. My máme na univerzitě tisíce zahraničních studentů, kteří o to mají velký zájem, byť třeba už mají dávku Sputniku nebo čínské vakcíny.
Přesto si myslíte, že by očkování nemělo být povinné?
Jsem proti tomu, aby bylo povinné, protože ctím svobodu i v této věci. Pokud byste se mě ale zeptala, zda bych se nebála drastických kampaní, tak bych odpověděla, že ne. Mám řadu kolegyň a kolegů, kteří pracují na covidových odděleních, a realita je bohužel drsnější než jakákoliv kampaň.
Na ně ovšem odpírači očkování a bezradní politici nemyslí, neboť už poněkolikáté jsou nemocnice plné covidových pacientů. Uvědomují si vůbec, jak je pro zdravotní personál frustrující připojovat neočkované na kyslík a odkládat operace zodpovědných pacientů?
Jsem přesvědčena, že vysokoškolští pedagogové a akademici, stejně jako politici, musejí neúnavně promlouvat k veřejnosti a vysvětlovat jí, že role očkování je opravdu veliká. Když se podíváte na mapu České republiky, jsou místa, třeba v pohraničí, kde je proočkovanost nižší než ve velkých městech. Měli bychom si říct, ke komu musíme cíleně hovořit a jak je důležité srozumitelným jazykem vysvětlovat její přínos.
Znamená to, že kampaň by měla být cílena i podle věkových nebo profesních skupin?
Byla bych ráda, kdyby se osobnosti, na něž naši senioři slyší a vnímají je jako autority, do ní zapojily. Pandemie je náročná nejen pro lékaře a sestřičky, ale také pro řadu studentů. Naši medici, avšak nejen oni, se zapojili už do tří vyhlášených pracovních povinností, a nebylo to vždy jednoduché. Začali třeba jako dobrovolníci v jedné nemocnici, ale povolání do práce obdrželi z jiného kraje, kde mají trvalé bydliště. Policie přišla k nim domů a mluvila s jejich rodiči, což nebylo příjemné. Studenti se museli přesouvat do jiného regionu, opustit místo, kde už se zapracovali.
Když jste zmínila studenty lékařských fakult, mám zrovna v poště stížnost mladého lékaře Jakuba Kováře, který píše: „Výsledkem navyšování počtu mediků jsou absolventi s titulem, kteří v podstatě neviděli pacienta ani neměli možnost naučit se cokoli z praktických výkonů. Situace je opravdu katastrofální. Neznám téměř nikoho, kdo by studoval medicínu a byl spokojen. I tento stav je tedy důvodem odchodu lékařů do zahraničí.“ To vypadá hrozivě i bez dvou covidových let, ne?
Nevím, jakou lékařskou fakultu kolega Kovář vystudoval. U našich pěti fakult bych dala ruku do ohně za to, že medici kontakty s pacienty mají a praktická výuka běžela. Musím ale přiznat, že letos na jaře došlo k určitému omezení výuky, protože se skoro všechny interny změnily v covidová oddělení. Pandemie tedy hlavně omezila šíři nabízených praxí. Péči u lůžka ale měli možnost absolvovat všichni. Obecně platí, že ne všude se nám v distanční výuce dařilo nahradit prezenční přednášky a semináře stejně efektivně, ale na druhou stranu nás covid naučil řadu nových věcí. Navýšili jsme například množství studijních opor v distančních formách studia.
Jste si jistá, že kvůli pandemii na Univerzitě Karlově nikde neklesla kvalita výuky tak, že to absolventy handicapovalo při jejich vstupu do zaměstnání?
Nedá se to paušalizovat. Máme sedmnáct fakult a stovky studijních programů, a proto hodnotíme vzdělávací činnost u každého z nich. Někteří vyučující a garanti studijních programů obstáli, jinde problémy byly.
Budete se právě jimi detailně zabývat, až v únoru převezmete rektorské insignie?
Navážu na to, co už se událo. Průběhem a kvalitou distanční výuky se zabývala dvě celoplošná šetření. Dotazník jsme předložili všem studentům a vyučujícím. Podrobná data máme ze všech fakult, takže máme z čeho vycházet.
Zmínila jste se o zahraničních studentech, což je důležitá součást mezinárodního renomé každé vysoké školy. Budete ve svém rektorském období usilovat o to, aby se Univerzita Karlova stala v pravém smyslu toho slova internacionální? A proč takovou pořád není?
V uplynulých sedmi letech vedení univerzity podporovalo kroky k navýšení počtu zahraničních vyučujících. Bohužel jedním z rozhodujících faktorů jsou finanční prostředky, které nemáme. Další důležitý moment je, jak je škola na dvojjazyčnost připravena. I v tom máme rezervy. Na řadě fakult totiž stále není dostatek cizojazyčných příležitostí ve výuce. Programy především v angličtině jsou sice téměř na všech fakultách, ale nepokrývá to všechny obory, dokonce ani na Matematicko-fyzikální fakultě, kde by to bylo žádoucí a přirozené. Dnes ale ani tam není automatická možnost habilitovat se v angličtině.
Co s tím?
Už v uplynulém roce a půl se rozšířila nabídka takzvaného Welcome centra, takže přijíždějícím akademikům hned od počátku jejich pobytu nabízíme služby v angličtině. Dalším krokem je příprava schémat pro různé oblasti jejich výzkumu. Na UK už několik let funguje program Primus, který je cílen na juniorní akademiky ze zahraničí. Jde tedy o celý komplex opatření.
Nelze jednoduše přejít k tomu, že veškeré dění na UK by se třeba od roku 2025 odehrávalo v angličtině – výuka, výzkum, zasedání vědeckých rad a poradních orgánů?
Radikální řešení mají své kouzlo, ale také mnohá úskalí. Nemůžeme všechny studijní programy překlopit do angličtiny.
Pochopitelně českého jazyka a literatury by se to netýkalo…
Ale ani práva nebo medicíny, protože v soudních síních se mluví česky a s pacienty lékaři také musejí komunikovat v rodné řeči. Ve většině studijních programů aspoň část výuky v angličtině smysl dává, ale jsou jiné, kde tomu tak není. Samozřejmě chceme, aby se každý absolvent UK dobře domluvil v angličtině a mohl v tomto jazyce číst odbornou literaturu. Budu to podporovat, stejně jako přijímání zahraničních studentů.
Kolik by jich mělo být?
Liší se to podle fakult. Na lékařských fakultách máme kolem pětadvaceti procent studentů v cizojazyčných programech a k tomuto číslu se blíží i Fakulta sociálních věd. Jsou ale také fakulty, kde jich jsou pouhé jednotky.
Je to menší atraktivitou některých oborů, třeba přírodovědných nebo matematických, menším počtem vědecky uznávaných osobností, nebo malým povědomím v cizině?
Právě matematika, fyzika a informatika jsou na naší univerzitě na špičkové úrovni a speciálně Matematicko-fyzikální fakulta se v posledních letech hodně otevřela a přilákala spoustu zahraničních studentů. Zároveň je velmi náročná, a posluchači ji ne vždy ustojí.
Možná byste mohli lákat promyšleněji. Znám příběh nadané a mnoha cenami ověnčené kanadské absolventky bakalářského studia, která měla zájem o magisterský obor na vaší Přírodovědecké fakultě, ale odradilo ji, že jí nebyl nabídnut konkrétní plán studia, zaměření diplomové práce a její školitel. A tak raději odešla do Toronta s vyhlídkou na Stanford University. Není to škoda?
Ten příběh si jasně vybavuji, protože jako prorektorka pro studijní záležitosti jsem měla na starost přijímací řízení. Vždy jsem dbala na to, aby podmínky byly rovné pro všechny uchazeče. I když jde o velmi talentovaného jedince, musí je splnit. Pokud třeba podá přihlášku pozdě nebo nezaplatí poplatek, nemůže dostat výjimku. Ke všem se chováme stejně. Jinak si myslím, že právě Přírodovědecká fakulta je velmi flexibilní a jejím cílem je přijímat co nejvíc vědecky nadějných mladých lidí ze zahraničí, o čemž svědčí i její projekt Stars.
Ve svém volebním programu jste uvedla, že chcete, aby Univerzita Karlova vyšla ze své komfortní zóny. Platí to i o často zmiňovaném tématu doktorandů, kteří se zatím v naprosté většině rekrutují z vašich absolventů?
Problémy spojené s rebreedingem (šlechtění vlastního chovu – pozn. red.) vnímám velmi silně. Zároveň vím, že nejsme v Německu, kde si absolvent bakalářského oboru může vybrat jakoukoli jinou německou univerzitu pro magistra a doktorát.
To je snad dobře, ne?
To je skvělé, ale české prostředí to ne vždy umožňuje. Na bakalářských promocích se absolventů sociálních věd často ptám, kde budou pokračovat, a řada z nich mluví třeba o univerzitě v Amsterdamu. Postupně se tedy daří podporovat chuť přecházet jinam. Množství studentů se už nyní snaží vystoupit ze své komfortní zóny a nabírat zkušenosti jinde.
Daniel Münich ve svých už proslavených třinácti bodech jako podmínce zlepšení kvality vzdělání a výzkumu na UK uvádí: „Noví mladí akademici budou vybíráni striktně na otevřeném mezinárodním akademickém trhu Ph.D. absolventů. Vlastní absolventi UK případně až po letech úspěšného akademického působení jinde, především v zahraničí.“ Půjde to?
Řada doktorských studijních programů už to takto má nastaveno. Jsem garantkou programu Anatomie, histologie, embryologie, kde je přijímací řízení velmi otevřené a každoročně se nám hlásí uchazeči ze zahraničí. Určitě ale stojíme před velkou změnou doktorských studijních programů. Jednak proto, že se změní jejich financování ze strany ministerstva školství, jednak to vyžadují fakulty.
Stejný požadavek na kvalitu se váže k habilitacím a profesurám. Získávají je opravdu ti nejlepší z nejlepších?
Máme nastavená kritéria tak, že naše vědecké rady mají velké nároky a procházejí jen ti, kteří své vědecké kvality opravdu prokážou.
Akademický senát jste oslovila i touto větou: „Posílím roli vedoucích vědeckých osobností, kolem kterých nově vznikají a rostou vynikající vědecké školy a kolem nichž se přirozeným způsobem rozvíjejí kvalitní doktorská studia.“ Možná by si pak běžná populace vybavila i jiná jména spojená s UK než třeba profesora Jana Konvalinku. Je to cíl?
Podpora vědeckých osobností a jejich týmů musí pramenit z institucionálního financování, kde je řada programů nastavena dobře. A pak tyto výjimečné vědce a pedagogy musíme umět zapojit do třetí, tedy společenské role univerzity. Musíme je prezentovat jako lidi, kteří mluví hlasem svým i univerzitním na celospolečensky palčivá témata. Pan prorektor Konvalinka a jeho angažmá v covidové době jsou velmi dobrým příkladem.
Právě on se ale vzdal kandidatury na rektora UK a zdůvodnil to takto: „Současné legislativní nastavení pravomocí a odpovědností rektora v našem systému vysokého školství by mi neumožnilo dělat kroky, které osobně považuji za zcela nezbytné pro to, aby UK zaujala to místo mezi evropskými univerzitami, které jí po právu náleží.“ Mluvila jste s ním o tom?
Ano, je to součást debat, které na kolegiu vedeme. Velmi dobře rozumím tomu, co říká. Zároveň jsem připravena hrát na hřišti, které vykolíkoval zákon o vysokých školách. Jsem přesvědčena, že i v těchto mantinelech je možné univerzitu posouvat dál.
Opravdu? Není rektor vedle silně autonomních fakult v podstatě pouze reprezentativní figurou bez potřebných pravomocí?
Toto téma bylo stěžejní v diskusích na všech sedmnácti fakultních akademických senátech, které jsem absolvovala. Všude jsme se dotkli toho, co by měl rektorát centralizovat a co naopak patří ke svébytnosti fakult. Rektorka určitě může využít řadu podpůrných mechanismů, které budou fakultám pomáhat k vyšší efektivitě.
Například zbavovat je nadbytečné administrativy?
Nepochybně musíme změnit celouniverzitní IT prostor. Elektronizace a digitalizace, která nás čeká, musí univerzitu vymanit ze systémů zakotvených v devadesátých letech minulého století. Slibuji si od toho méně byrokracie a zjednodušení některých procesů. Kupříkladu studijní odbor už několik let využívá sdílené prostředí ke komunikaci s fakultami.
K jednadvacátému století kromě digitalizace patří také silný důraz na rovnoprávné postavení mužů a žen, sexuálních menšin, odmítání sexuálního násilí a obtěžování. I proto chcete zřídit pozici univerzitního ombudsmana?
Vnímám to jako něco, co musíme řešit. Institut ombudsmana chci naplnit obsahem hned v prvních sto dnech svého mandátu. Musíme vydiskutovat s vedením fakult předpisové ukotvení této nové pozice. A pak co nejdříve vypsat výběrové řízení a najít někoho, kdo bude morální autoritou.
Mimochodem, jak jsou z hlediska genderu obsazeny vedoucí pozice na univerzitě?
Máme několik děkanek, avšak data mluví jasně. Máme víc studentek než studentů, ale postupem času se to mění a už je méně absolventek Ph.D. a ještě méně docentek a profesorek. Tam se nůžky hodně rozevírají, a také proto jsem přesvědčena, že se rovným příležitostem musíme věnovat. Naštěstí na UK máme na toto téma odborníky a spolupracujeme i se Sociologickým ústavem Akademie věd . Chceme se věnovat výzkumu příčin této nerovnosti a pak na jeho základě přejdeme ke konkrétním krokům, aby se nepoměr změnil.
Bavíte se o tom se svými kolegy z 4EU+ Aliance, kde jsou vedle UK Univerzity Heidelberg, Kodaň, Varšava, Milán a pařížská Sorbonna?
Samozřejmě. Například jedna z našich zástupkyň paní docentka Věra Sokolová z Fakulty humanitních studií je tahounem skupiny, která v 4EU+ tuto problematiku řeší.
Je pravda, že příští rok byste v jejím rámci nemusela být jedinou rektorkou?
Je to tak. Na Sorbonně v současné době kandiduje na tuto funkci stávající prorektorka pro vědu a já jí moc držím palce, aby uspěla a ve vedení 4EU+ jsme byly dvě ženy.
Každá mince má ovšem dvě strany. Kvůli rektorské funkci zřejmě přijdete o svou vědeckou dráhu, protože tam vlak ujíždí velmi rychle. Nebudete litovat?
Bohužel to tak je. Už v uplynulých sedmi prorektorských letech jsem si mnohdy musela radost z vědecké práce odpustit, ale vnímám to tak, že moje současné působení má velký smysl. Doufám, že k vědě se v budoucnu vrátím.
Do vědeckého světa jste vstoupila poté, co vás pro přebytek lékařů nepřijali na gynekologicko-porodnickou kliniku. Jak tento zásah osudu zpětně hodnotíte?
Určitě nelituji. Na klinice jsem tehdy dostala jen částečný úvazek a díky tomu jsem mohla dělat Ph.D. na plzeňském ústavu histologie a embryologie a rok pokračovat na Harvardu. V životě je všechno tak, jak má být.
Byl přechod z Plzně na Harvard velký kulturní šok?
Byl. V našem akademickém světě stále panují velká úcta a respekt k docentům a profesorům, zvláště v lékařském prostředí. Moje seznámení s profesorem Williamem Crowleym bylo z tohoto pohledu opravdu šokem. Bývalý proděkan Harvardu a jedna z velkých osobností reprodukční endokrinologie mi řekl: „Ahoj, já jsem Bill a ty jsi Milena, vítej.“ Bylo to velmi přátelské a otevřené. Od té chvíle to pro mě byl Bill Crowley a je jím dodnes.
Má Univerzita Karlova potenciál být když ne druhým Harvardem, tak aspoň v první stovce žebříčku nejlepších světových vysokých učení?
My se v těch mezinárodních žebříčcích pořád pohybujeme mezi dvěma procenty nejlepších vysokých škol na světě. Pokud mluvíme o ambicích, jsem realistka. Přála bych si, abychom dotáhli víc oborů do první stovky. Nyní jich tam jsou jednotky, geografie, částicová fyzika, egyptologie. Do deseti let by jich tam mohl být trojnásobek. Se současným financováním nemáme reálnou šanci dostat se jako univerzita mezi první stovku obecných mezinárodních žebříčků, ale pojďme napnout síly, aby v nich bylo co nejvíc vědních oborů. Myslím že Univerzita Karlova na to má!
Kdo je Milena Králíčková
Narodila se 4. února 1972 ve Strakonicích.Vystudovala Lékařskou fakultu UK v Plzni, kde pokračovala v doktorském studiu na ústavu histologie a embryologie. V rámci postgraduálního studia získala stipendium Fulbrightovy komise a akademický rok 1998–1999 strávila na Harvardově univerzitě v Massachusettské všeobecné nemocnici. V roce 2000 získala doktorát v oboru Anatomie, histologie a embryologie. V roce 2002 atestovala v oboru gynekologie a porodnictví. Před pěti roky byla jmenována profesorkou.
V lednu 2011 se stala vedoucí Ústavu histologie a embryologie Lékařské fakulty UK v Plzni. Je předsedkyní oborové rady doktorského studijního programu Anatomie, histologie a embryologie. Stála u zrodu Biomedicínského centra při LF UK v Plzni. Je autorkou 92 publikací s 1403 citacemi. Od roku 2012 je Čestnou ambasadorkou Fulbrightovy komise.
Od února 2014 je prorektorkou pro studijní záležitosti v kolegiu rektora Univerzity Karlovy.
Dne 22. října 2021 ji Akademický senát UK zvolil již v prvním kole rektorkou UK. Funkce se ujme v únoru příštího roku.
Je vdaná a má dvě dcery.
5
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
