Osvobození republiky mělo i svou odvrácenou tvář. A právě tu musel zaznamenávat otec Mileny Sukové, Emanuel Kimla. Byl totiž donucen vyfotografovat vraždění německých vojáků i německých civilistů na pražské Bořislavce.

„Raněné Němce odvedli ze střešovické nemocnice dolů k Bořislavce a tam je povraždili. Museli si ještě vykopat hroby. Dokonce přišli pro otce, aby to šel fotografovat. Mamka ho pak dávala dohromady celý půlden. Byl vyřízený z toho, co ti naši chlapi dělali. Je hrozné, když takovou příležitost využijí ti nejhorší lidé,“ vzpomínala Milena Suková.

Vyučila se fotografkou 

Narodila se v roce 1924 na Staroměstském náměstí, kde měl otec ateliér umělecké fotografie. Poté, co mu dal majitel výpověď, zakoupil domek v nově vznikající čtvrti na Hanspaulce, kam se v roce 1928 přestěhovali. Ateliér si zařídil na Evropské třídě, tehdejší Velvarské ulici.

S otcem si výborně rozuměla, od malička mu pomáhala v ateliéru a za války se u něj vyučila fotografkou. Ještě předtím však dostala v září 1943 předvolání k pracovnímu nasazení v leteckém průmyslu jako všichni mladí lidé narození v roce 1924.

„Tehdy jsem prodělala hnisavou angínu a doktor řekl, že mandle musí pryč, tak jsem byla v nemocnici. Doktoři byli fajn, psali mi víc horeček, než jsem ve skutečnosti měla. Mezitím odjel můj transport a já jsem pak nastoupila na Ruzyň na letiště, kde jsme opravovaly letadla Ju-52. Bylo nás asi dvacet děvčat, dělaly jsme nové elektrické vedení, staré jsme likvidovaly,“ vzpomíná Milena Suková.

Válka uspíšila svatbu

V té době se seznámila s budoucím manželem. Válka uspíšila sňatek. Hrozilo další povolání na nucené práce do Německa, provdané ženy toho však byly ušetřené.

Z doby osvobození má nejvíce vzpomínek na barikádu, která vznikla na cestě od tehdejší Velvarské ulice (dnešní Evropská třída) k usedlosti Jenerálka. „Na Horoměřické ulici byla vybudovaná barikáda, jež bránila Němcům, kteří byli ubytovaní v zámečku Jenerálka. Měla zabránit výjezdu Němců ze zámečku a dělat lumpárny v Praze.“

Po válce odešli s manželem do Žlutic nedaleko Karlových Varů, kde převzali fotoateliér po odsunutých Němcích. V poválečných Sudetech se necítila dobře.

Přežili jsme Rakousko, přežijeme i Sověty

Po čase se vrátili do Prahy, kde dálkově vystudovala vysokou pedagogickou školu a učila biologii a fyziku na základní škole na Petřinách. Po roce 1968 byla kvůli nesouhlasu s okupací vojsk Varšavského smlouvy vyhozena ze školství a vyloučena z KSČ, do které vstoupila v době poválečné euforie.

„Já jsem tehdy ve své třídě řekla: ‚Žádné velké strachy, přežili jsme Rakousko, přežijeme i Sověty,‘ a kvůli tomu jsem musela ze školy. Odešla jsem v roce 1970.“

Chvilku trvalo, než jako vyhozená pedagožka získala novou práci. Nakonec se vrátila ke své původní profesi. Až do důchodu pracovala jako fotografka na patologii v motolské nemocnici. Na to, že fotografovala nepěkné věci, si postupně zvykla.

„Když začaly růst houby, tak jsme každý rok měli otrávené děti, na mrtvé děti jsem si zvyknout nemohla,“ vzpomínala Milena Suková, která v současnosti žije se svou rodinou v Praze na Hanspaulce ve stejném rodinném domě, v něm žila s krátkými přestávkami od roku 1928.

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum . Podpořit ji můžete i vy. Více na www.pametnaroda.cz.

Autorka: Markéta Reszczyńská