Deník
VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Ministr kultury Herman: StB se mě ptala, kdo mě řídí. Ježíš, řekl jsem

Praha - Daniel Herman je ministrem s minulostí kněze, osoby sledované StB 
i ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů. Nelze se tedy divit, že nemá problémy říkat věci naplno a bez obalu ani dnes. Nesouhlasí třeba s návrhem zdanit finanční náhrady církvím a jako první člen vlády se zúčastnil Sudetoněmeckých dnů. Proti jeho iniciativě uctít ve sněmovně památku obětí protičínského povstání v Tibetu roku 1959 dokonce protestovala čínská ambasáda. S Danielem Hermanem Deník hovořil
o vině, nenávisti a odpouštění.

21.5.2016 53
SDÍLEJ:

Ministr kutury Daniel Herman poskytl rozhovor Deníku.Foto: DENÍK/ Martin Divíšek

Během uplynulého víkendu jste pobýval v Norimberku na Sudetoněmeckých dnech. Odezva české veřejnosti byla – až na výtky komunistů, předsedy SPO Jana Veleby a odborného mluvčího ODS pro školství Václava Klause ml. – poměrně umírněná. Dozráli jsme k tomu, abychom se na vlastní minulost podívali bez emocí?
Kdyby nebylo 40 let komunistického režimu, došlo by 
k tomu určitě dřív. Byla by to obdoba německo-francouzských nebo německo-holandských vztahů, přestože i tam to trvalo desetiletí. Západoevropské země se s tímto problémem dokázaly kultivovaně vyrovnat. Bohudík i my už jsme překonali brzdu, která nám bránila v uplatnění zdravých západoevropských standardů. Co se týká odezvy české společnosti, tak mohu mluvit hlavně o ohlasech, které dostávám přímo do své pošty nebo mobilu. Nepřeháním, když řeknu, že z více než 90 procent jde o pozitivní reakce, jen malá část je opačná. Kvalita různých diskusních příspěvků na sociálních sítích je přímo úměrná inteligenci pisatelů.

Do Norimberku jste odjel nejen jako Daniel Herman, ale i jako člen české vlády, o své účasti na této akci jste hovořil s premiérem Sobotkou i dalšími ministry. Přesto asi není náhodné, že ledy jste prolomil právě vy. Tématem odsunu, kolektivní viny, vyrovnání s vlastní minulostí se zabýváte dlouhodobě. Kdy to začalo?
Asi v momentě, kdy jsem přišel na tento svět a převzal jakousi štafetu. Moje maminka měla v kádrových materiálech, že je buržoazního a židovského původu. Sám jsem pak zažil vyšetřování od Státní bezpečnosti kvůli kontaktům s tzv. sionisty, což byli mí příbuzní, s tzv. západoněmeckými revanšisty, což také byli mí příbuzní, i s tzv. nelegálními církevními strukturami, což byla moje volba. V 80. letech minulého století jsem si s maminkou psal dopisy stejným jazykem, jakým je psal můj dědeček 
z koncentračního tábora v Mauthausenu, kdy slova znamenala něco jiného. Bylo běžné, že k nám pravidelně chodili estébáci, zastavovali mě na ulici a dělali osobní prohlídku, odváželi mě ze zaměstnání. V tom jsem zkrátka žil. Bylo to velmi nekomfortní, ale poučné. Stále jsem hledal cestu, jak se s těmito výzvami vyrovnávat. No a protože řada mých příbuzných včetně zmíněného dědečka, který zahynul v Mauthausenu 7. dubna 1945, nepřežila šoa – konečné řešení židovské otázky, a jiní příbuzní byli němečtí Židé, kteří přežili, ale pak byli jako Němci odsunuti, s těmi otázkami jsem vyrůstal a hledal na ně odpovědi.

Ministr kutury Daniel Herman poskytl rozhovor Deníku.Lze se vůbec vyrovnat s takovým množstvím příkoří, pronásledování či nespravedlnosti a nenechat se ovládnout touhou pomstít se?
Budu velmi osobní. Když jsem byl sám poprvé konfrontován se Státní bezpečností, bylo mi 18 let. Tehdy na mě StB zavedla svazek. Když jsem poté pracoval jako pomocný dělník v Jihočeských pekárnách, přijela za mnou StB, zavolali mě k řediteli, který byl celý bílý, 
a jak praví Bible, koleno mu klepalo o koleno. Soudruzi ze Státní bezpečnosti řekli, tak pane Hermane, půjdete s námi. V té době jsem už pochopitelně věděl, co jsou výslechy na StB, a měl jsem docela obyčejný strach.

Proč pro vás přišli?
Na dílně jsem pracoval s bývalým politickým vězněm, který mě zásoboval různými knížkami. V té továrně se vyráběly stroje pro pekárny, takže jsme používali lepidla, která se ředila toluenem. V uzavřeném prostoru mě bolela hlava a mistr mi poradil, ať chodím k náhonu, abych se provětral. Tak jsem chodil a četl si přitom literaturu ze Západu. Když přijeli estébáci, napadlo mě, že to je i kvůli tomu, a bál jsem se, že zakázané knihy najdou. Vzpomněl jsem si na to, co Ježíš Kristus říkal svým apoštolům: „Budou vás vodit před krále a místodržitele, abyste vydali svědectví. Nebojte se, v tu chvíli vám bude dáno." Tehdy jsem se skutečně velmi intenzivně modlil a v duchu prosil Ježíše Krista, aby mi pomohl, protože to opravdu potřebuji. Nechci si hrát na mystika, ale dodnes si pamatuji ten obrovský pocit klidu, který mě v tu chvíli zalil.

Co bylo dál?
Přál jsem si, aby estébáky vidělo co nejvíc lidí. Když přijeli, ještě nebyl konec pracovní doby, tak jsem šel k píchačkám a říkal, že nemohu odejít. Oni na to, že to nevadí, protože mě soudruh ředitel pustil. Já ale trval na svém, a tak estébáci se mnou čekali na konec pracovní doby ve vrátnici. Teprve pak jsme vyrazili, hrozně pršelo. Dojeli jsme na místo, které bych bezpečně i po těch letech našel. Bylo to na břehu Vltavy v Českých Budějovicích, před námi byla kasárenská zeď s ostnatým drátem, zkrátka velmi inspirativní atmosféra. A tam se mě zeptali, kdo mě řídí. Odpověděl jsem jim: „Ježíš Kristus." To se jim nelíbilo a začali vyhrožovat, že bychom se mohli začít bavit i jinak. Vyptávali se na mé příbuzné a já jim řekl, že s nimi dobrovolně nikdy nikam nepůjdu 
a nic jim nepodepíšu. U toho zůstalo, snažil jsem se s nimi vycházet slušně a vždy jsem se v takových chvílích velmi niterně modlil. Oni vždy strašili, ale že by mi strkali dráty pod nehty, to se nikdy nestalo.

Ministr kutury Daniel Herman poskytl rozhovor Deníku.Jak jste po revoluci zvládl touhu pomstít se a viníky ztrestat?
Někdy v roce 1990 jsem stál 
v Českých Budějovicích na poště. Najednou jsem přes několik lidí zahlédl svého „anděla strážného", který za mnou z StB jezdil nejčastěji. Úplně jsem cítil, jak ve mně stoupá nenávist, odpor a hnus. Toužil jsem vykřičet přede všemi, že tohle je ta estébácká svině. Musel to telepaticky vycítit, otočil se, setkali jsme se očima, on vystoupil z řady a odešel. Já neřekl nic. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem prohrál, protože nenávist a touha po pomstě nikdy nesmí být motorem mého jednání. Když je člověk pokorný a cítí, že je slabý a potřebuje pomoc shůry, je mnohem silnější. To je moje zkušenost a odpověď na vaši otázku: nenávist není cesta.

Platí to i v sudetoněmecké tematice?
Ano, jde o obecně platný princip. Můj strýc přežil Osvětim, je mu 88 let, žije v Torontu a máme se velmi rádi. Je krásným příkladem tohoto přístupu. Setkal jsem se s řadou lidí, kteří prošli nacistickými i komunistickými věznicemi a uměli překonat nenávist. Pochopili totiž, že ta jenom otráví člověka uvnitř. Proto je třeba umět odpustit. Což neznamená zapomenout. To ale hovoříme o zločinech nacismu. Když se bavíme o Němcích a sudetských Němcích, musíme se vyvarovat zásadní chyby, která se často dělá. Nelze totiž dávat rovnítko mezi Němce a nacistu, tak to prostě nebylo. Rovnítko mezi politickou a etnickou příslušnost není možné klást, tak jako ho nemůžeme dát mezi Rusa a bolševika. V době ruského převratu ruští bolševici zavraždili tisíce ruských aristokratů, příslušníků inteligence, duchovních, stejně tak němečtí sociální nacionalisté zavraždili tisíce německých demokratů, antifašistů, kněží, Židů.

Když jsem sledovala váš projev v Norimberku, přemýšlela jsem o aktuálních souvislostech. Máte za to, že gesto německé kancléřky Angely Merkelové, jímž pozvala uprchlíky do své země, souvisí s minulostí, s vnitřní potřebou cosi napravit a dát světu najevo, že země, jejíž nacistické vedení vyvraždilo miliony Židů, umí milionům muslimů nabídnout pohostinství?
Německou politickou scénu velmi pozorně sleduji, studoval jsem tam, často tam jezdím, takže si myslím, že naše sousedy poměrně dobře znám. Nejsem si jistý, jestli v rozhodnutí kancléřky Merkelové hrálo až tak velkou roli vyrovnávání se s negativními kapitolami německé historie. Podle mě vítací rétorika vycházela z daleko pragmatičtější úvahy. Angela Merkelová se pokusila zopakovat to, co se stalo před 40 lety, kdy Německo z potřeby získat pracovní síly otevřelo brány Turkům, kteří pomohli rozjet kola německé ekonomiky.

Ministr kutury Daniel Herman poskytl rozhovor Deníku.A pozvala Syřany jako pracovní sílu?
Sýrie nebyla zdevastovaná země, to byl vyspělý stát, kde žili a studovali inteligentní lidé. Rozvrátila ho až občanská válka. Úvaha, že civilizovaní a vzdělaní Syřané přijdou obohatit německé hospodářství, nebyla až tak scestná, vycházela z konzultací s německými průmyslníky. Evropa – Německo nevyjímaje – totiž na tom demograficky skutečně není dobře. Zpočátku šlo tedy o docela racionální přístup. Samozřejmě v kontextu globálních vlivů, válek, islamistického teroru se to rozšířilo do dimenzí, které nikdo nepředvídal. I když řekněme si upřímně, 550 milionů obyvatel Evropy musí nějaký milion přistěhovalců naprosto lehce absorbovat. Německo 
s 80 miliony obyvateli by ho mělo vlastně zvládnout samo. Byl jsem tam za poslední rok několikrát a po pravdě, žádná ghetta nikde nevidíte, imigranti se rozptýlili. Tím nechci říct, že neexistuje uprchlický problém, jen bych to chtěl postavit do realističtějšího světla.

To je jaké?
K jeho řešení je především potřeba mezinárodní spolupráce a primárně vyřešit, aby lidé nebyli nuceni opouštět své domovy, to znamená zastavit válku. Bohužel válka je dobrý byznys, a to pro Evropany, Američany, Rusy, Číňany, pro kohokoliv. To je prostě hnusné, toho slova se nebojím. Je to ale realita, jsou zkrátka lidé, kterým válka vyhovuje, protože na ní vydělávají.

Pomineme-li pragmatický moment, o němž jste v souvislosti s demografií a nedostatkem pracovní síly hovořil, je vám blízký pohled papeže Františka, který nedávno uprchlíkům na ostrově Lesbos řekl, že nejsou pro Evropu zátěží, ale darem?
Především je to realita a teprve budoucí vývoj ukáže, jestli jsou uprchlíci zátěž, nebo dar. V těch lidech je potenciál, a to jak pozitivní, tak negativní. To, že jsou v Evropě tisíce spících agentů, je nesporné. Ti sem ale většinou nejezdí na bárkách, kde jim hrozí utopení, ale v byznys třídách v letadlech. My se s tím problémem musíme vyrovnat a neprodyšným zavřením hranic ho nevyřešíme. Jako Evropané ale musíme mít v rukou regulační mechanismy, na jejichž základě určíme, koho sem pozveme, aby tu žil s námi. Toto je náš prostor, naše kultura a naše zákony. Lidé, kteří tu s námi chtějí žít, je musejí akceptovat. Stejně jako když vstupuji do mešity, zuju si boty, zrovna tak muslimové, když přijdou k nám, musejí ctít a respektovat naše pravidla. Kdo se podle nich chovat nebude, nemůže tu být, přičemž parametry si musíme nastavit my. Na imigrantech je, jestli je akceptují. Inteligentní lidé, kteří tady s námi žít chtějí – a v minulosti jich byly statisíce – to nepochybně dokážou. Ti, kteří ne, musejí odejít. Ale i tak zůstávají lidmi, nikoli čísly, jakými byli pro nacisty.

Nemáte občas dojem, že Evropa zachází se svým bohatstvím marnotratně a neprozíravě?
Že zpohodlněla, uzavřela se do sebe, nerodí děti, chce si hlavně užívat a hromadit majetek? Konzumní způsob života a praktický materialismus je určitě hodně rozšířený. Ve zkratce řečeno, splachujeme záchody pitnou vodou, to znamená komoditou, která je pro mnoho lidí na tomto světě nedosažitelnou. Při svých zahraničních studiích jsem se setkal s obyvateli Afriky, kteří skutečně musejí rozhánět dobytek, aby se k vodě, nikoli pitné, vůbec dostali. Na druhou stranu mě těší, že ve vnímání nutnosti ochrany životního prostředí nastal zásadní zlom. Stačí se projít po Praze, kde vidíme, že na mnoha stromech se objevuje lišejník terčovka bublinatá. Když jsem byl kluk, byl jen na Šumavě. Lososi se vracejí do Labe a na louky motýli, to jsou ekologicky dobré zprávy. Musíme se chovat odpovědně.

Měli bychom, ale někdy člověk propadá skepsi. Jedna z čerstvých studií hovoří o tom, že výrazně narůstá počet mladých lidí se sklony k radikalismu a nacionálnímu extremismu. Jistě budete souhlasit s tím, že i v této souvislosti bychom v období ekonomického rozkvětu měli víc peněz posílat do oblasti vzdělání a kultury. Mluvíte v tomto smyslu s ministrem financí?
Zvyšování platů v resortu kultury vnímám jako absolutní prioritu. V našich 29 příspěvkových organizacích pracuje šest a půl tisíce zaměstnanců. Převážně jde o vysokoškolsky vzdělané lidi, ale přesto se platově pohybují nějakých dva a půl tisíce pod průměrem příjmů v ČR. V letošním roce se mi podařilo na platy získat sto milionů korun navíc, příští rok žádám půl miliardy. To je důležité, neboť jak praví Písmo, dělník má právo na svou mzdu a její zadržování je do nebe volající hřích. To myslím velmi vážně, protože to je otázka spravedlnosti. A co se týká našich geografických a ideových sousedů (ministerstvo školství sídlí nedaleko Nosticova paláce – pozn. red.), tak poslání učitele je jedno z vůbec nejpodstatnějších, neboť 
z analfabeta dělá inteligentního člověka. A já musím říct, že i v komunistických časech jsem poznal řadu učitelů, kterých si velmi vážím a rád na ně vzpomínám, protože i v té ideologicky zatížené době nám byli schopni předat mnohé.

Vy jste si pro své volební období vytkl cíl získat pro resort kultury kýžené jedno procento z rozpočtu, na výdajích to znamená zhruba 15 miliard v roce 2017. Podaří se to?
Získat jedno procento se nám podaří zcela určitě. I letos jsme díky růstu ekonomiky o několik stamilionů výš, než je napsáno ve schváleném zákoně o státním rozpočtu. Vývoj je pozitivní.

Kam by ty peníze měly směřovat v první řadě?
Na platové ohodnocení lidí, kteří se starají o naše muzea, galerie, hrady, zámky, ale také o oblast živého umění, divadla, festivaly, orchestry. Nezapomínejme, že jde o úžasné kultivátory společenského dění. Peníze vložené do kultury nejsou dotace, ale investice. Velmi konkrétně je to vidět na filmových pobídkách. Z jedné koruny investované do kultury se tři vracejí.

V poslední době se hodně hovoří o postavení veřejnoprávních médií. Prezident Miloš Zeman uvedl, že by se měla zestátnit, neboť Česká televize je hlásnou troubou TOP 09. Ministr financí Andrej Babiš tomu přitakal, i když použil jiný argument, podle něj by se koncesionářské poplatky měly hradit z rozpočtu, aby občané ušetřili. Proti tomu se ohradil premiér Sobotka. Jaký je váš názor?
Média veřejné služby vedle těch soukromých patří v našem civilizačním okruhu ke standardům. Veřejnoprávnost zajišťuje České televizi a Českému rozhlasu jistou míru nezávislosti na sledovanosti a poslechovosti. Obě tato média by měla zohledňovat kultivování společnosti, což právě plyne z koncesionářských poplatků. Nikdo z realisticky smýšlejících lidí, kteří se této tematice věnují, to nehodlá zásadně měnit. Jistě je co vylepšovat, ale model veřejnoprávních médií je rozhodně třeba zachovat.

Máte radost z toho, jak si nejen galerie, památkáři, univerzita, ale i tisíce občanů připomenuly 700. výročí narození Karla IV.?
To jsem skutečně rád, protože Karel IV. patří k pilířům české státnosti, je to člověk přesahující staletí, založil instituce, jež tu stále existují. Minimálně dvě právnické osoby nikdy nepřerušily svoji kontinuitu, to jsou Univerzita Karlova a Pražské arcibiskupství, založené v letech 1348 a 1344. Když jsou základy dobré, ani staletí jimi nezahýbou. Na nich je třeba stavět i v 21. století.

Kdo je Daniel Herman
Narodil se 28. dubna 1963 v Českých Budějovicích. Po maturitě na gymnáziu nastoupil na pedagogickou fakultu, kterou po roce opustil. Po zásahu StB pracoval jako pomocný dělník 
v Jihočeských pekárnách. 
V roce 1984 začal studovat Katolickou teologickou fakultu 
v Litoměřicích, v létě 1989 byl vysvěcen na kněze. Na jaře 1990 se stal na pět let sekretářem kardinála Miloslava Vlka.

Po absolvování studijní stáže v Německu a USA byl v letech 1996–2005 mluvčím České biskupské konference.

V roce 2007 požádal papeže Benedikta XVI. 
o uvolnění z duchovních závazků, v čemž mu bylo vyhověno.

V civilní sféře pracoval pro Ministerstvo vnitra ČR, jako vedoucí Informační kanceláře Ministerstva kultury ČR 
a vedl kancelář prof. Jana Švejnara. V roce 2010 byl zvolen ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů. Na jaře 2013 byl 
z funkce odvolán.

Po odvolání z funkce vstoupil do KDU-ČSL a působil jako mluvčí strany a jejího senátního klubu. Ve volbách do sněmovny
v říjnu 2013 kandidoval 
v Praze jako lídr za 
KDU-ČSL a byl zvolen poslancem.

V lednu 2014 byl jmenován ministrem kultury ČR.

Je svobodný a bezdětný, hovoří anglicky, německy a italsky.

Autor: Kateřina Perknerová

21.5.2016 VSTUP DO DISKUSE 53
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Prezident Miloš Zeman s lídrem SPD Tomio Okamurou
2 4

Zeman se sbližuje s Okamurou. Našli společnou řeč o islámu a migraci

Jiří Milek.
2 12

Vládcem velkých, širých, rodných lánů bude „malý Babiš“ Jiří Milek

Kohák se klouzal a farář žehnal raketám: Prohlédněte si nejlepší videa víkendu

Podívejte se na krátký sestřih toho nejzajímavějšího, co zaznamenali redaktoři Deníku o víkendu 9. až 10. prosince 2017.

Kdo převezme vládu nad českým fotbalem?

Je to tady. Už zítra se veřejnost dozví jméno nového šéfa českého fotbalu. Na mimořádné valné hromadě v Nymburku si delegáti zvolí nástupce Miroslava Pelty.

Stop dalším bytům. Vesničané se začínají bouřit proti výstavbě, plánují i petici

Naše vesnice už není tak pěkná jako dřív, zlobí se obyvatelé Holubic na Vyškovsku. Někteří podle zjištění Deníku Rovnost dokonce mluví o tom, že sepíší petici požadující zastavení výstavby dalších bytových domů. Těch je v obci s dvanácti sty obyvateli šest a další se mají stavět. „Nelíbí se mi, že se u nás pořád staví nové byty,“ řekla například Františka Šobrová.

„Konečně přijelo áčko,“ užíval si Jakub Kohák zasněžený Špindl

/FOTO, VIDEO, ROZHOVOR/ Známý showman Jakub Kohák se objevil v sobotu ve Špindlerově Mlýně při slavnostním otevírání lyžařské sezony.

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT