Ve vládě jste jako jediný zvedl ruku proti tomu, aby Česká republika na radě ministrů vnitra odmítla přidělování uprchlíků státům EU na základě kvót. Proč?
Bylo to interpretováno tak, že jsem podpořil kvóty, což není úplně přesné. Jenom jsem chtěl, abychom se chovali racionálně a pragmaticky. Zdá se, že Česká republika si už od okamžiku vstupu do EU nese ve vínku neschopnost dělat evropskou diplomacii. Podle mého názoru do dneška nepochopila způsob hledání konsensu 
v takovém počtu států. Všimněte si, jak podezřele často české stanovisko zní takto: 
V obecné rovině jde o dobrou myšlenku, ale upozorňujeme na to, že navrhované řešení nemůže fungovat, a proto ho nechceme. Jako bychom měli pocit, že jsme ti nejchytřejší na světě. Na nějaké věci se shodne patnáct, dvacet nebo pětadvacet zemí a my jediní vidíme problém tam, kde ho ostatní nespatřují.

Je to dané čtyřicetiletou izolací, neschopností se domlouvat na mezinárodní úrovni, určitým zápecnictvím, nebo snahou politiků zalíbit se hlavně domácímu publiku?
Je to kombinace řady faktorů, často jde o snahu se zalíbit, zahrát na hrdou notu pod heslem Evropě to osladíme, protože Evropa nejsme my, ale pořád nějací oni. Zároveň je v tom setrvačnost daná tím, že úředníci, kteří jsou bohužel v komplikovaných vyjednávacích procesech téměř rozhodujícím faktorem, jsou z větší části pořád titíž euroskeptičtí vyslanci minulých vlád.

Nemáte s tímto ojedinělým postojem problémy v hnutí ANO nebo třeba ve vládě?
To si rozhodně nemyslím. Dokonce to vnímám tak, že obecný problém, kdy se s námi v Evropě nikdo moc nebaví, pociťují všichni. Koneckonců reagovalo na to i Programové prohlášení vlády, které hovoří o tom, že se potřebujeme posunout do integračního jádra EU. Skutky pak ovšem byly jiné a já věřím, že si z toho, co se teď stalo, vezmeme poučení a už se snad konečně začneme chovat rozumně a při přípravě našich pozic budeme přemýšlet o tom, co můžeme reálně prosadit a co ne.

Ministr spravedlnosti Robert Pelikán.

Tak to v politice chodí, že před volbami se leccos prohlašuje, aby se to pak v praxi nenaplňovalo. Ministr financí a šéf hnutí ANO Andrej Babiš v nejbližších dnech předloží vládě návrh zákona o nominaci zástupců státu v dozorčích radách firem 
s většinovou státní účastí. Přitom bývalá místopředsedkyně hnutí Radmila Kleslová zastupuje ANO v orgánech řady firem, byť nikoli státních, ale městských. Měli by v dozorčích radách sedět politici, nebo vůbec ne, jak navrhuje Andrej Babiš?
Na to asi neexistuje jednoduchá poučka. Když se podíváme do zahraničí, nenacházíme jednotná řešení. Osobně se kloním k variantě, kdy politiky v dozorčích radách nenajdeme. Tyto orgány jsou od toho, aby kontrolovaly management, jeho hospodaření ve firmě a to vyžaduje určitou odbornost.

Tím chcete říct, že žádný politik nemůže být odborník?
Politik samozřejmě může být odborník, a pokud jím je, asi není důvod, aby tam neseděl. Sám u sebe mám ale pocit, že každým dnem se stávám méně a méně odborníkem na cokoliv, protože na plný úvazek dělám politiku, takže si nemohu udržovat svou odbornost. Musím ovšem říci, že třeba v Německu jsou dozorčí rady, 
v nichž zasedají desítky lidí, plné politiků. Vyřešili to tak, že se vytvářejí výbory pro jednotlivé typy otázek, 
v nichž sedí experti, potom přijdou politici, snědí chlebíčky a potvrdí závěry těchto výborů. I to je systém, který může fungovat.

Mluvil jste o naplňování Programového prohlášení vlády. Jednou z položek, kterou byste si určitě rád odškrtnul, je zákon o státním zastupitelství. Málokdo věřil tomu, že po dřívějších neshodách z éry Heleny Válkové se s nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem shodnete téměř na všech bodech a vrátíte se k původnímu věcnému záměru zákona, který posiluje nezávislost žalobců, vytváří protikorupční speciál a ruší vrchní státní zastupitelství. Po razantním nástupu je ale teď ticho po pěšině. V jaké fázi se předloha nachází?
Zrovna zítra (rozhovor vznikl ve čtvrtek 24.9.) tady budeme mít doufám závěrečné jednání s experty od pana premiéra. Pokud se nám podaří uzavřít otevřené body, měl by návrh odejít do legislativní rady a pak do vlády.

Kde by to ještě mohlo zaskřípat?
Jsem optimista a domnívám se, že žádná z otázek, které leží na stole, není taková, aby na ní mohla jednání zkrachovat.

Zarazilo mě, že specializovaný útvar se má zabývat až trestnou činností s výší škody nad 300 milionů korun, zatímco do nedávna se hovořilo o poloviční sumě. Jaký důvod jste měl k tomuto navýšení?
Hranice pro speciál je skutečně 300 milionů korun, ale zároveň má mít možnost přitáhnout si věci se škodou nižší a naopak může do obecné soustavy poslat kauzy 
s újmou vyšší. Důvodem je, že nechceme elitní útvar zahlcovat a že komplikované věci obyčejně přesahují 
300 milionů, většinou jsou 
v miliardách. Víme ale, že se může vyskytnout složitá a důležitá věc, kde je škoda třeba řádově nižší. Proto tam chceme mít pružnost, ale je to jedna z věcí, o které ještě jednáme. Koaliční partneři z ní nejsou úplně nadšení, tak uvidíme.

Ministr spravedlnosti Robert Pelikán.

Nadšení nepanuje ani ohledně vašeho názoru, že speciál má být samostatný útvar, nad nímž už nebude klasický dohledový orgán. Vy tvrdíte, že má-li být nezávislý, musí existovat izolovaně. Je to věc, přes kterou vlak nejede?
To je věc, kterou považujeme za klíčovou. Celé období hledání správného řešení provázela právě otázka, jak zjednodušit soustavu, aby se v ní udržela kvalita, ale zároveň se zabránilo koncentraci moci u jednoho člověka. Nakonec jsme si vybrali rakouský model, jejž považujeme za optimální.

V čem spočívá?
Ve vyloučení specializovaného útvaru z dohledu. Neznamená to ale úplnou nezávislost, protože Nejvyšší státní zastupitelství bude rozhodovat o opravných prostředcích a má možnost kontroly skončené věci. Nesmí ale 
z vlastní vůle sáhnout do živé kauzy. Tento prvek považuji za conditio sine qua non (podmínku, bez níž to nejde) pro podporu zákona ze strany ministerstva spravedlnosti.

Troufnete si říct, že vejde podle předpokladu v platnost 1. ledna 2017?
To si říct netroufnu, po pravdě si myslím, že se to trochu zdrží. Domnívám se ovšem, že jakkoliv je čas důležitý faktor, není klíčový. Prvním kritériem musí být kvalita.

Když jste nastupoval do funkce, řekl jste, že vaší hlavní ambicí jsou změny v soudním systému. Všimla jsem si, že nyní jste navrhl ke jmenování 31 nových soudců, z nichž zhruba polovina nepochází z řad justičních čekatelů. Je to nějaké nakročení 
k proměnám justice?
To bych se chlubil cizím peřím, protože předsedům krajských soudů zatím nemluvíme do toho, koho navrhnou. Nicméně při jmenování jsme už velký krok k zavádění řádu udělali. Doteď to fungovalo tak, že existovala jakási tajemná systemizace, 
z níž se vyvozovala čísla o potřebném počtu soudců na daných soudech. Když se ale sečetla, daleko to převyšovalo disponibilní počet soudců. Jediný výsledek byl, že při každém jmenování to bylo jako na perském trhu. Ministři měli nástroj k vynucování poslušnosti krajských předsedů a oni zase mohli hrát nějaké hry a vynucovat poslušnost u okresních soudů. Teď přicházíme s pevným algoritmem, jak rozdělovat vzácný zdroj, jímž jsou noví soudci, podle objektivních 
a transparentních kritérií.

Ministr spravedlnosti Robert Pelikán.

Kde se vzala?
Stále je vyvíjíme, cílem je postupně sjednocovat rychlost justice, tedy dočasně zvyšovat stavy u soudů, kde mají hodně nedodělků, aby je dočasný převis soudců umožnil odpracovat. Přirozeným úbytkem se ti soudci pak zase objeví jinde, čímž se stav bude vyrovnávat. Musíme to udělat tak, abychom soudce nedemotivovali a aby nepracovali méně s vidinou příchodu nových kolegů. Není to tedy úplně jednoduché.

Aniž by ubral na kvalitě, měl by elektronický trestní spis, který se nyní začíná zkoušet na státních zastupitelstvích, přidat na rychlosti trestního řízení. O kolik těžší bude dostat ho až 
k soudům?
Teď se to budeme učit na státních zastupitelstvích, kde se dostáváme z projektové do realizační fáze, takže uvidíme, jestli se to někde zadrhne. Věřím, že se to nestane 
a domnívám se, že ani na soudech to technicky není obzvlášť velký úkol. Mnohem složitější bude naučit s tím pracovat soudce.

Čili u soudců, kteří jsou zvyklí desítky let pracovat s papírovou verzí spisu, lze očekávat větší míru odporu?
Samozřejmě, na soudech je dodnes odpor k počítačové klávesnici. Vezměte si, kolik soudců – a k mému překvapení i mladých – diktuje 
a nechává si to přepisovat.
U lidí, kteří vyrostli v počítačové době, mi to připadá dost nepochopitelné. Na tom je vidět značná míra setrvačnosti a konzervativnosti, která u soudů je. Pochopitelně jsou tam i progresivní soudci, kteří se zapojují do inovací. Hodně je ale těch, kteří o nové technologie nestojí a bude-li něco z hlediska elektronizace justice problém, tak to budou tito lidé.

S představiteli soudců, konkrétně předsedou Nejvyššího správního soudu Josefem Baxou, jste si příliš neporozuměl ve věci, která je dalším evergreenem, totiž ve vzniku soudcovské samosprávy a ustavení Nejvyšší rady soudnictví. Je to pro příští dva roky mrtvá idea?
My bychom chtěli do konce roku představit odborné veřejnosti Bílou knihu justice, což má být podrobná strategie, kudy se má justice podle našich představ ubírat. S nějakou formou soudcovské rady v ní pracujeme, nicméně 
v podobě podstatně omezenější, než s jakou se počítalo třeba před pěti lety.

V jakém smyslu omezenější?
Ve smyslu kompetencí 
a tím i velikosti. Chceme z ní udělat jakousi reprezentaci justice, která se bude vyjadřovat se zajisté velkou, někdy i institucionálně zajištěnou váhou k věcem, které justici zajímají. Například by mohla ministrovi navrhovat kandidáty na předsedy jednotlivých soudů, určovat podobu zkoušek na soudce atd. Neměl by to ale být orgán, který bude sám vládnout. Žili jsme tu v zajetí časem překonané teze o evropském modelu samosprávy soudnictví. Ten se paradoxně nikde v Evropě neprosadil a v zemích, kde se mu přiblížili, ho hodnotí jako katastrofu. Tento model si teoreticky vytvořily evropské justiční orgány a ono se ukázalo, že v praxi to nefunguje 
a naopak to přináší obrovské problémy.

Protože na jednom dvorku by neměli být dva kohouti, ministr a šéf soudcovské samosprávy?
Ne ne. Problém je v tom, že justice se potom uzavře do sebe a zcela ztratí kontakt 
s realitou, začne politikařit 
a chybí jí jakákoliv vazba 
k lidu, demokratická legitimita. Stává se z ní sebereprodukující se moc, která je na všem nezávislá. Evropská odborná veřejnost se sjednocuje v názoru, že to není správný směr. Musíme si uvědomit, že soudce je v celém mechanismu poslední instance. Když něco udělá moc výkonná, je to pod kontrolou správního soudu. Když něco udělá moc zákonodárná, dává soudu návod, ale co je jeho obsahem, si vykládá ten soud. Představa zcela odtržené moci soudní je podle mého názoru nesmírně nebezpečná.

Vyhlásil jste nesmiřitelnost tomu, co se expresivně nazývá insolvenční a exekutorská mafie. V oblasti exekucí už se mnohé podařilo, byly přijaty zpřesňující novely týkající se exekučního titulu, tedy, co a komu je možné zabavovat, přiměl jste k odchodu kontroverzního exekutora Tomáše Vránu. Jak to bude 
s teritorialitou, tedy místní příslušností exekutorů?
Teď je to ve fázi úvah. 
V exekutorské oblasti se momentálně soustřeďujeme na něco jiného, totiž na náklady exekucí, tedy na vyhlášku, která je stanoví. Podobně jako u advokátů si myslíme, že náklady jsou v řadě případů přemrštěné a řízení neúměrně prodražují. To bychom chtěli do konce roku změnit. Teritorialita zůstává tématem, ale poté, co jsme si tu oblast podrobně zmapovali, víme, že není jednoduché nevylít s vaničkou i dítě. Myslím, že až jednou bude teritorialita zavedena, veřejnost bude zklamána. Stal se z toho fetiš, vznikla představa, že jakmile to přijde, exekuce skoro nebude bolet a exekutor si vlastně ani nic nevezme a peníze si natiskne. Skutečnost je jiná, exekutoři sice ztratí trochu ekonomického tlaku, který je dnes vede k občas nepřiměřené tvrdosti, ale běžné nešvary přetrvají.

Jde o slepé rameno řešení problému?
Řekněme, že jde o něco, co by v ideálním systému být mělo, ale je to jen jedna ingredience, která v něm není ani tolik důležitá.

První krok jste udělal i ve složité houštině kolem insolvenčních správců vydáním vyhlášky, která měla tohle prostředí pročistit, zamezit podvodnému jednání a také snížit počet fiktivních provozoven. Netleskali vám ale všichni, senátoři se kvůli ní dokonce obrátili na Ústavní soud a Jaromír Jirsa, budoucí ústavní soudce, naznačil, že jejich stížnost má naději na úspěch. Vydal jste se správným směrem?
Myslím, že vyhláška byla velice úspěšná a cíl je splněn. Z nějakých 3500 míst výkonu insolvenční činnosti jsme se dostali na 1200 a máme už jen šest správců, kteří mají o dvě pobočky víc, než je limit. Jinak se všichni přizpůsobili. Prostor, který nám zákon svěřil, jsme využili naplno. Možnost, že Ústavní soud z toho či onoho důvodu dospěje k závěru, že jsme hranici, která je vždycky tenká, překročili, tu asi je, ale i kdyby se to stalo, nic se nezmění na tom, že účel byl splněn. Nastal stav, kdy se dlužník opravdu může potkat se svým insolvenčním správcem a já jsem s tím spokojen. ⋌

ROBERT PELIKÁN

* Narodil se 18. října 1979.
* Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde získal malý i velký doktorát. Odborně se věnuje především civilnímu 
a obchodnímu právu.
* Pracovně začínal v kanceláři Císař, Češka, Smutný a spol., poté byl advokátem v mezinárodní advokátní kanceláři Linklaters 
a v roce 2009 spoluzaložil 
AK Vrána & Pelikán.
* V únoru 2014 se stal ředitelem právní sekce na Babišově ministerstvu financí, v červnu přešel jako první náměstek na ministerstvo spravedlnosti 
a 12. března 2015 byl jmenován ministrem spravedlnosti.
* Jeho matkou je profesorka obchodního práva Irena Pelikánová, od roku 2004 soudkyně Soudu prvního stupně Soudního dvora Evropské unie.
* Otec Dragutin je právní historik se zaměřením na ruské dějiny.
* Robert Pelikán je rozvedený, má jednoho syna.