Na ČVUT se uskutečnila konference o budoucnosti technického vzdělávání a školství vůbec. Několikrát tam zaznělo, že zřizovateli středních odborných škol by neměly být kraje, ale resortní ministerstva. Co o tom soudíte?

Obecně jsem zastáncem myšlenky, že pod resortní řízení by se toho mělo vrátit víc. Typicky třeba školní poradenská zařízení. U odborného školství si naopak myslím, že pokud má reflektovat potřeby regionů, musí hledat těsnou spolupráci s kraji. Když jsme nedávno podepisovali memorandum s Moravskoslezským krajem o prvcích duálního vzdělávání, ukázalo se, že role kraje, který zná místní firmy a podnikatele nejlépe, je nezastupitelná.

Tam vědí nejlépe, jaké odborné, profesní, učňovské vzdělání poskytovat a jak ho propojit s praxí. Nedovedu si představit, jak by to celé fungovalo, kdyby to bylo řízené jenom z centra. Ministerstvo nemá na to, aby v každé školy zajistilo praxi na nejmodernějších, technologicky inovovaných zařízeních.

Podnikatelé i zástupci vysokých škol si stěžovali, že stát zcela rezignoval na roli jakéhosi zadavatele požadavků na budoucí absolventy. Vždy až ex post se zjistí, že máme tu málo zubařů, tu stavařů, tu učitelů fyziky a chemie. Co s tím vláda, respektive ministr školství, může dělat?

Velmi málo, protože nejsme v plánované ekonomice. Nutno je ovšem podotknout, že neplatí to, co se obecně tvrdí, totiž že máme příliš mnoho absolventů společenskovědních oborů. Ti naopak nacházejí uplatnění velmi snadno, míra nezaměstnanosti je u nich překvapivě nejnižší. Otázka ale zní, zda má stát nějak reagovat na výkyvy poptávky, neboť se ukazuje, že trh nevyřeší všechno. Podle mě plánovat nemůže, ale predikovat musí. Například už dnes víme, že v letech 2020 až 2024 nebudeme mít 100 ani 80 tisíc maturantů, ale sotva šedesát. S tím musíme pracovat.

Jak lze ovlivňovat jejich rozhodování?

V roce 2007 jsem jako prorektor Univerzity Karlovy řešil nedostatek stomatologů. Tehdy se řeklo, že můžeme použít 200 milionů ze zvláštního fondu, aby jich bylo víc. Jenže lékařské fakulty na to reagovaly, že jsou omezeny počtem simulačních zubařských křesel a hlavně učitelů. Mimořádná řešení a programy jsou v těchto případech jen reaktivní, kdy se běží za vozem.

Proto jsme připravili návrh nového financování vysokých škol. Řídilo by se třemi pilíři. První by byl fixní základ, který by odpovídal zhruba 90 procentům potřeb z minulých let. Vedle toho by univerzity dostávaly peníze podle ukazatele kvality, kam patří třeba úspěšnost absolventů, a pak na základě společenské potřebnosti, tedy z fondu S.  S pomocí našich statistik a informací krajů bychom pak věděli, že dejme tomu na Ústecku potřebují odborníky na speciální pedagogiku, adiktologii a učitele matematiky.

Pokud by se uskutečnil náš návrh, pak by zdejší univerzita mohla urychleně posílit nebo bonusovat studenty učitelství. Prostředky by na to škola měla připravené a nemusela by rok co rok žádat centrum o dodatečné peníze. Nešlo by tedy o plánovaná a přesně nadiktovaná čísla pro jednotlivé obory, ale o jakousi dlouhodobou vizi, která by v předstihu předjímala to, co nás čeká za pět let. 

Dostat žáky na „správné obory“ je ale jen jedna strana mince. Ta druhá se týká toho, zda u nich zůstanou. Podle statistik až polovina středoškoláků po ukončení studia do roka pracuje v jiném oboru, nejčastěji jako prodejci zboží nebo manažeři. Tohle lze řešit?

Neházejme na vzdělávací systém všechny problémy, které vznikají jinde. Pokud máte skvělé a motivované učitele, kteří připravují žáky pomocí super moderních technologií, dokážete mladé lidi strhnout a nadchnout je pro příslušný obor. Tím ale v zásadě možnosti vzdělávacího systému končí. Podmínkou setrvání v oboru jsou dobré platové a další podmínky. Když podomní prodejce vydělává dvakrát tolik než nástrojař, nic s tím neuděláte.

A co umístěnky? Studuješ zadarmo nákladný obor, musíš tedy na pět let tam, kde tě stát potřebuje. Dovedete si to představit?

Proti tomu vůbec nejsem. Ve Francii například studenti učitelství ve fázi profesionalizace mají povinné praxe a berou nejnižší učitelský plat. A když projdou, musí se upsat na konkrétní škole, kam je stát na pět let vyšle. Umístěnky tedy řeší hodně problémů, například v lokalitách s přistěhovaleckou nebo problémovou populací.

U nás jsou zárodky čehosi podobného u firem, které si zavazují šikovné žáky během studia stipendii a předběžnými smlouvami. Pokud do budoucna chceme efektivně řešit profesně odvětvové nebo regionální výpadky, není příliš mnoho jiných možností.