Předchozí
1 z 4
Další

Stále velmi vitální, energický a dvorný Miroslav Grégr se v rozhovoru s Deníkem zamýšlí nejen nad budoucností jádra, ale také nad svými roky s politikou. 

Téma dostavby Temelína znovu ožívá. Jak se díváte na budoucnost jaderné energetiky v ČR?
Teď se to jeví jako aktualita dne, ale o jádro jsem sváděl boj už v době, kdy jsem byl členem Zemanovy vlády. Tehdy se vedla debata, zda Temelín dokončit, nebo zakonzervovat. Hlasování tenkrát skončilo 11 : 8 ve prospěch dostavby. 

Kdo byl proti?
Například ministr práce a sociálních věcí Vladimír Špidla, financí Pavel Mertlík, kultury Pavel Dostál či spravedlnosti Otakar Motejl. Samozřejmě nejhlasitějším odpůrcem byl ministr životního prostředí Miloš Kužvart. Trochu humorně působí vzpomínka, že si nechal vypracovat průzkum veřejného mínění a ono mu vyšlo, že 72 procent lidí bylo pro rozvoj jaderné energetiky. Když jsem dostal na vládě souhlas, zavázal jsem se, že dodržím termín dostavby i finanční limit, který si stále pamatuji, bylo to 98,6 miliardy.

Zdroj: DENÍK/ Martin Divíšek

Na kolika jste skončil?
Dosáhli jsme nepatrné úspory kolem 50 milionů korun. I termín předání byl dodržen.

Jak je možné, že se to povedlo, když dnes se jaderné elektrárny stavějí s mnohaletými skluzy a výrazně nabobtnalým rozpočtem?
Podařilo se nám rozmístit správné lidi na správná místa, strašně dobře se s nimi spolupracovalo. V posledních dvou letech dostavby jsem měl měsíční kontrolní dny, v závěru jsem do Temelína jezdil každý týden. V té době jsem byl kromě ministra průmyslu i místopředsedou vlády a nebylo to časově jednoduché, ale dnes na to vzpomínám téměř s láskou. Byl tam báječný kolektiv a věci se dařily.

Tehdy jste si vysloužil od premiéra Zemana přezdívku atomový dědek.
Lidé se mě občas ptají, zda mi nevadí, ale já ji vůbec neberu pejorativně, naopak mě to docela těší, teď už tomu odpovídám i věkem.

Když s těmito zkušenostmi sledujete současnou debatu kolem stavby dalších dvou bloků v Temelíně a jednoho v Dukovanech, co říkáte názoru premiéra Babiše, že vše má financovat ČEZ, respektive jeho dceřiná společnost?
V tomto směru s ním naprosto souhlasím. Neměl bych obavy, že by to ČEZ nezaplatil. Šlo by o nějakých 300 až 400 miliard korun, ale neznamená to automatický nárůst cen elektřiny. I kdyby k rozšíření nedošlo, cena elektrické energie poroste, protože v brzké době na trhu vznikne určité manko. Například kvůli postupné likvidaci jaderných elektráren v Německu, kterému se nebude elektřiny dostávat. 

Vizi o globálním přechodu na obnovitelné zdroje z vody, větru a slunce při uzavírání uhelných elektráren tedy nevěříte?
To je podle mě utopie. V určitém omezeném segmentu ano, ale bez jádra se moderní svět neobejde. Mimochodem energii z jádra považuji za čistý zdroj, s čímž souvisí i povinnost budovat likvidační fond. Naopak není jasné, co uděláme se solárními panely, až jejich životnost skončí. Obávám se, že na polích zůstanou lány nepotřebného a neekologického odpadu. Zhruba za patnáct let nebudou v ceně elektřiny započítávány dotace na obnovitelné zdroje, takže tím se také v ceně elektřiny vytvoří určitá rezerva. To bude přesně ta chvíle, kdy musejí být temelínské bloky dostavěny. Rozhodnutí ovšem musí padnout teď, aby se to stihlo. 

Bez nich se objektivně neobejdeme?
S ohledem na to, že se to kryje s okamžikem, kdy skončí elektrárny na fosilní paliva, tak ne. Pokud rychle nepřistoupíme k dostavbě dalších bloků, můžeme se z mírných exportérů elektřiny stát jejím dovozcem. Přitom v Dukovanech nestačí retrofit, tedy vyžíhání reaktorů a prodloužení jejich životnosti o patnáct let. Tím se kapacita nezvýší. Vedle dvou temelínských bloků je třeba postavit i jeden nový v Dukovanech. 

Zdá se, že si u nás podávají ruku světoví státníci jen kvůli Temelínu, tak komu dát vzhledem ke geopolitické bezpečnosti v jaderných dveřích přednost?
Zvolil bych stejnou cestu, jakou jsme šli my. Temelín i Dukovany se stavěly československýma a českýma rukama. Koupil se projekt jaderného ostrova, přičemž ruský řídicí systém se zaměnil za americký z Westinghousu, ale jinak se všechno vyrábělo v Česku. 

Mimochodem, je pravda, že jste pomohl urychlení výstavby i tím, že jste kdysi ve Westinghousu byl?
Když jsme kvůli termínu potřebovali kolem Vánoc zabrat, tak mi pomohla moje zkušenost z roku 1967. Tehdy mi bylo 39 let a zní to neuvěřitelně, ale byl jsem jedním z kandidátů na ministra strojírenství. V té době jsem také absolvoval krátkodobou stáž v USA, kde jsem rovněž navštívil Pittsburgh, sídlo Westinghousu. Strašně se mi zalíbil jejich reklamní slogan You can be sure if it's Westinghouse (Pokud je to Westinghouse, můžete si být jisti). Po těch 35 letech jsem se jejich generálního ředitele zeptal, zda jejich slogan pořád platí. Platil a my jsme termín dodrželi. Zdůrazňuji ovšem, že celkově měla výstavbu jaderné elektrárny na starosti česká strana. Průběžně do ní bylo zapojeno 60 tisíc lidí, převážně vysoce kvalifikovaných zaměstnanců. Jaderná elektrárna představuje práci s vysokou přidanou hodnotou, motivuje a obecně zvyšuje poptávku po technicky vzdělaných lidech. 

Jenže máme to know-how i dnes, po dvaceti letech?
Je už spíš poledne než za pět minut dvanáct. Lidé, kteří to zvládají, mají dnes 60 a více let. Je nutné, aby měli svoje znalosti komu předat. I proto musí přijít rozhodnutí rychle. 

Jste strojař, manažer. Jak jste se dostal k politice?
Do ní jsem byl vždycky nějak mimovolně vtažen přes svou odbornost. Ve 32 letech jsem se stal nejmladším ředitelem výrobně hospodářské jednotky, dneska by se řeklo generálním ředitelem. Druhý nejmladší byl ředitel Kadeřávek v Mladé Boleslavi, ten byl ale o nějakých 13 let starší. Takže přes tuhle ředitelskou funkci v Destě jsem se dostal v 60. letech k hospodářské politice.

Jaké to bylo období z ekonomického hlediska?
Souhlasím s umělci, kteří o něm mluví jako o zlatých šedesátých. Byl jsem členem Šikovy subkomise, aktivně jsem se na reformě podílel, hodně jsem vystupoval v tisku i televizi, založil jsem Svaz řídících pracovníků a mluvil veřejně o národohospodářské reformě. 

Věřili jste tehdy, že ke změnám dojde?
Byli jsme nesmírně nadšení a věřili jsme tomu, co jsme říkali. Tehdy se nedařilo jen umění, ale i průmyslu. Enormně třeba rostl export do západních zemí. Do vedoucích funkcí byli dosazováni odborníci, kádrové překážky postupně padaly. Bylo to euforické období a nikoho ani nenapadlo, že by mohl přijít zásah zvenčí. Okupace nás všechny zmrazila, nikdo ji nečekal. 

A vás vyhodili jak z ředitelské funkce, tak z KSČ.
Nejen to, skončil jsem na tři a půl měsíce ve vazbě. Byly na mě vedeny dva svazky s velkým N – nepřátelská osoba. Bylo to vykonstruované obvinění, které naštěstí bylo rozmetáno, ale hrozily mi čtyři roky natvrdo. Následujících devatenáct let jsem nemohl dělat ve svém oboru, zakotvil jsem ve stavebnictví, kde potřebovali člověka se strojařskými znalostmi. Mám průřezové zkušenosti ze všech režimů od vzniku republiky.

Od narození?
Budete se divit, ale vážně si pamatuji, že v době hospodářské krize můj otec jako špičkový chemik přišel o místo, protože zavřeli jeho továrnu. Živil se různými pomocnými pracemi, v zimě odcházel na cukrovarnickou kampaň do Havraně u Mostu a já jako dítě čekal, kdy zase přijede domů. O dva roky později se ale vrátil do pozice šéfchemika a prožili jsme pár šťastných let. Jako záložní důstojník se hned po okupaci zapojil do odboje, uprchl do zahraničí, stal se členem československé jednotky na Středním východě, bojoval u Tobruku a po skončení afrického tažení byl přeložen do Sovětského svazu. Po válce zůstal v armádě a v 50. letech ho jako zahraničního důstojníka uvěznili. To bylo zvláště kruté, protože část naší rodiny zahynula v koncentračním táboře. Když tátu zavřeli, vystěhovali nás z bytu a mě vyhodili z vysoké školy. Na ni jsem se vrátil po dvou letech a politická situace se začala uvolňovat. Jako zapálený strojař jsem začal stoupat po odborném žebříčku. 

Přesto jste se vždy do politiky nějak zamotal. Co vás k ní přivedlo po listopadu 1989?
Hluboce jsem nesouhlasil s polistopadovými transformačními kroky. Navrhoval jsem jiná řešení, a proto jsem byl také hlavním aktérem založení Svazu průmyslu. Následně jsem byl povolán do české vlády, takže poprvé jsem dělal ministra strojírenství a elektrotechniky v roce 1990. 

K tomu se váže zajímavá událost. Automobilka Škoda Mladá Boleslav se dostávala do obrovských finančních problémů a neměla ani na nákup karosářských plechů. Hrozilo zastavení výroby a konec Škodovky. To bych vnímal jako katastrofu pro celé hospodářství. Jako jediné řešení jsem viděl její klasickou privatizaci. Spojil jsem tehdy síly se skvělým a odborně erudovaným člověkem, místopředsedou vlády Františkem Vlasákem a pustil se do privatizace Škodovky. 

Nechci, aby to znělo neskromně, ale její prodej Němcům je moje a Vlasákovo dílo. Stanovil jsem pět základních kritérií jako podmínku pro vstup do výběrového řízení: zachování značky Škoda, udržení komplexní automobilové výroby, uchování samostatného výzkumu a vývoje, prodejní síť pod vlastní značkou a udržení zaměstnanosti minimálně na tehdejším stavu, tedy 13 600 zaměstnanců. Sjednal jsem s Volkswagenem i to, aby prostřednictvím Investiční banky poskytl úvěr Škodovce, která se díky tomu nezastavila.

To mě překvapujete. Petr Pithart i jiní hovoří jako o hlavním strůjci privatizace o ministru průmyslu Vrbovi. 
Tomu se musím zasmát, je to totální nesmysl. Pravda je, že 21. prosince 1990 jsem podepsal s doktorem Hahnem z VW základní smlouvu o budoucí privatizaci. Dohoda podléhala schválení německého kartelového úřadu, které muselo být učiněno do 31. března 1991. Pak se podepsala nová smlouva, ale na jejím obsahu se podstatně nezměnilo vůbec nic. Stačí porovnat oba texty. U toho už jsem nebyl, protože pod záminkou restrukturalizace vlády jsem byl z funkce ministra odvolán. Tři měsíce nato se totéž přihodilo Františku Vlasákovi. 

Kdy začalo vaše přátelství s Milošem Zemanem?
Seznámili jsme se krátce před listopadem 1989, když ho několik zaměstnanců Staveb silnic a železnic pozvalo, aby přišel do závodního klubu ROH besedovat o svém slavném článku v Technickém magazínu. Tam jsme spolu také osobně diskutovali a projevili si navzájem přízeň. Pak jsme se nějakou dobu neviděli. 

Zato jste dostal nabídku vstoupit do ČSSD.
Tu mi už v roce 1990 učinil Jiří Horák, který se vrátil z exilu a stal se předsedou ČSSD. Byť mi byl její program blízký, odmítl jsem, protože jsem chtěl ve vládě působit jako nestranický odborník. Po svém odvolání se mě pan Horák zeptal, zda doba už nazrála. Odpověděl jsem kladně a vstoupil do sociální demokracie, stal jsem se členem ústředního výkonného výboru a pak i předsednictva. S Milošem Zemanem mě spojovalo téma zaměstnaneckých akcií, které jsme oba prosazovali, a vedle nich klasická privatizace velkých podniků, tedy nikoli kupónová metoda. Na hradeckém sjezdu v roce 1993 jsem mu pomáhal ke zvolení předsedou.

Za vaší éry ČSSD dosahovala třiceti procentních volebních zisků, teď se pohybuje na hranici volitelnosti. Čím si to vysvětlujete?
Je mi to hrozně líto, protože jsem jí věnoval hodně času a energie. Když jsem v roce 2002 odcházel z ministerské funkce a o pět let později z ČSSD, vypůjčil jsem si citát T. G. Masaryka, který po skončení v prezidentské funkci řekl: „Budu se ještě chvilku na vás dívat.“ 

Tak se díváte a určitě máte názor na to, co sociální demokraté dělají špatně. 
Sešup má počátek již v roce 2003, kdy ČSSD v prezidentské volbě podrazila Miloše Zemana. Tam začalo nesmiřitelné názorové štěpení. 

Možná proto, že lidé kolem Vladimíra Špidly a Bohuslava Sobotky v něm neviděli skutečného sociálního demokrata. Vy ano?
Jeho společenské cítění je sociálnědemokratické. Nedomnívám se ale, že je dnes jednoznačným přívržencem ČSSD.

Zato někdy se zdá, že je stoupencem Okamurovy SPD.
Na mě to takto nepůsobí. Zeman je a vždycky byl svůj. Postupuje podle své strategie, analytického myšlení, nepodléhá jiným, neřídí se podle momentální síly větru. 

Ale do plachet fouká tomu, kdo je aktuálně nejsilnější. Nerozdal snad vzkazem, že by jmenoval Andreje Babiše znovu premiérem i v případě vyslovení nedůvěry vládě, karty na celé volební období?
Miloš Zeman se snaží udržovat stabilitu. Časté střídání vlád a předčasné volby k tomu nepřispívají. Určitě dokáže být oponentem jakékoli straně, včetně Babišovy. Nepochybně ale názorová shoda na řadu věcí mezi ním a premiérem existuje. Možná i proto, že tu nevidí žádnou jinou výraznou osobnost, která by mohla usměrňovat chod státu. 

Jak hodnotíte Andreje Babiše, který do politiky vstupoval z podnikatelské sféry jako extrémně bohatý muž, což jsme tu ještě neměli?
Znám pana premiéra z doby, kdy se jako majitel Agrofertu zajímal o Unipetrol. Považuji ho za schopného podnikatele a jeho snahu o stabilní hospodářskou i politickou situaci v zemi vnímám jako upřímnou. Nemyslím, že šel do politiky proto, aby si jakkoli pomohl. Spíš s entuziasmem, aby se tu něco změnilo k lepšímu.

Nevidíte jako překážku fakt, že se nachází v permanentním podezření ze střetu zájmů?
Myslím si, že zákony neporušoval a neporušuje. Co někdo považuje za neetické, nemusí být vždy trestné. Já jsem realista, takže beru v potaz jen důkazy a fakta.

Není snad faktem, že premiér Babiš je obviněný z trestného činu?
To ano, ale já byl také v roce 1971 trestně stíhaný a pak se prokázalo, že šlo o účelový, politicky organizovaný podfuk. 

Vy srovnáváte současný a tehdejší režim?
Situace je dnes naštěstí diametrálně odlišná, ale justiční omyly se i v současnosti dějí na celém světě. A pochybovat je lidské. 

Když už jsme u orgánů činných v trestním řízení, musím se zeptat na rozhodnutí vaší vlády o prodeji 46 procent akcií Mostecké uhelné společnosti (MUS) firmě Investenergy za 650 milionů. Podnikatelé skrytí za touto schránkou byli odsouzeni ve Švýcarsku a nyní s nimi probíhá soud v Česku. Stojíte za svým tehdejším stanoviskem?
Stojím, protože v době naší vlády stát už neměl v Mostecké uhelné majoritu, tu ztratil za předchozí vlády a nemohl již v ní cokoliv ovlivňovat. Dostal jsem upozornění na vyvedení peněz do firmy Newton, předal jsem ho odpovědným činitelům a byl jsem ujištěn, že vše bylo v pořádku a touto úročenou půjčkou nebyl porušen zákon (společnost NEWTON Financial Management Group Antonína Koláčka, Petra Krause a Marka Čmejly spravovala portfolio MUS a v roce 1997 jí MUS půjčila 2,5 miliardy korun, za něž Newton začal skupovat akcie MUS – pozn. red.). Fakt je, že MUS byla tehdy ve špatném stavu, byly tam zanedbané rekultivace, zavíral se hlubinný důl Koh-i-noor, propouštělo se na 800 zaměstnanců, měla končit velkotřídírna uhlí v Komořanech. Přitom stát neměl žádnou možnost tam zasahovat. Byl jsem přesvědčen, že firma Invest-energy je brokerská společnost, která pro někoho skupuje akcie. Byl to menšinový podíl, takže dodnes v tom nespatřuji nic nezákonného. 

Asi bylo, když je ve Švýcarsku odsoudili.
Nevím, nějaké ovlivňování ze strany manažerů MUS tam asi bylo. 

Tunelování?
Za peníze MUS se koupily akcie MUS, to ano. 

To jste tehdy nevěděli?
Podezření bylo, ale dohledové orgány uvedly, že je všechno v pořádku. Koneckonců exministr financí Kalousek, který se ke švýcarské žalobě nepřipojil, řekl, že mu žádné peníze nechybějí. Nezapomínejme také, že se neprodával majetek MUS, ale akcie podle tržní ceny plus 25 procent za prodej celého balíku. Z mého pohledu je důležité, že MUS, nyní Czech Coal, je prosperující společnost, území se rekultivuje, vznikla tam jezera, vinice, ale také autodrom a hipodrom. 

Republika letos slaví 100. výročí vzniku, vy budete mít příští rok 90. narozeniny. Co byste přál naší zemi do budoucí dekády?
Descartes řekl Cogito ergo sum. Myslím, tedy jsem. Přál bych si, aby každý uvažoval vlastním rozumem, aby zmizela sprostota, nenávist, nesvornost a rozhádanost. Máme spoustu vzdělaných a pracovitých lidí, tak bych byl rád, aby svoje síly spojovali, nikoli rozptylovali. Máme možnost být bohatým, kultivovaným národem a žít šťastně. 

Kdo je Miroslav Grégr
Narodil se 13. prosince 1929 v Praze.

Vystudoval Strojní fakultu ČVUT a v roce 1962 se stal ředitelem Desty Děčín. 

Po vstupu okupačních vojsk byl vyloučen z KSČ, vyhozen z práce a krátce vězněn ve vazbě. Poté pracoval v podniku Stavby silnic a železnic.

Už v roce 1990 se stal ministrem v Pithartově vládě, kde vykonával funkci ministra strojírenství a elektrotechniky.

Vypracoval a podepsal základní smlouvu na privatizaci Škody Mladá Boleslav. 

Po odchodu z vlády v lednu 1991 pracoval jako generální ředitel Desty Děčín, spoluzaložil Svaz průmyslu ČR, jehož byl prvním prezidentem.

V letech 1998 až 2002 byl ministrem průmyslu a obchodu v Zemanově vládě, dva roky i jejím místopředsedou. Pod jeho vedením byly dokončeny dva bloky jaderné elektrárny Temelín. 

V letech 1996-2002 byl poslancem. 

V letech 1962–1969 byl v KSČ, v letech 1991–2007 byl členem ČSSD. Stál u zrodu spolku Přátelé Miloše Zemana a je zakládajícím členem SPO-Zemanovci.

Je čestným prezidentem Česko-izraelské smíšené obchodní komory a nositelem státního vyznamenání Za zásluhy.