Předchozí
1 z 2
Další

I o tom jsme si povídali v době, kdy Slovenskem otřásla vražda novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyně, ale také v době, kdy prezident Miloš Zeman v soukromé televizi vyzývá k personálním změnám ve vedení České televize.

Platí ještě, že média jsou sedmou velmocí a hlídacími psy demokracie?

Myslím, že metafora o hlídacích psech demokracie už pár let neplatí. Je pochopitelné, že se novináři snaží posilovat mýtus, když o sobě mluví jako o čtvrté moci ve státě vedle moci soudní, zákonodárné a výkonné. Nepochybné však je, že kvalitní žurnalistika je nezbytnou podmínkou existence demokracie, byť po nástupu internetu a sociálních sítí její základy dál erodují. Sociologové považují profesi novináře za poloprofesi.

Nemusíte mít specializované vzdělání, absolvování žurnalistiky není podmínkou, nemusíte být členem profesní komory, nepotřebujete povolení k výkonu profese – to ani mít nemůžete, pokud nejde o práci v totalitním režimu. Svět sociálních sítí a internetu pohled na novináře jako ne zcela plnohodnotnou profesi, srovnáme-li ji s lékaři, advokáty, soudci, posiluje. Na počátku milénia převážila situace, kdy se každý může vydávat za novináře, protože publikuje v kyberprostoru.

Zdroj: Deník/Martin Divíšek

Z vašeho pohledu předního veřejnoprávního novináře jde tedy kvůli expanzi sociálních sítí o mrtvou profesi?

Doufám, že ne. Můžete mě po právu obvinit ze střetu zájmů, že když žurnalistiku vyučuji na Univerzitě Karlově, tak ji budu obhajovat do roztrhání těla. K tomuto střetu zájmů se hrdě hlásím. Novinařina v původním smyslu toho slova má blízko k filozofii a je důležitou součástí veřejného prostoru, který rovněž eroduje. Myslím, že dnes je kvalitní novinařina ještě důležitější než před nástupem síťových digitálních médií.

Žurnalisté by měli vysvětlovat, jaký je rozdíl mezi novinařinou a tím, co za ni bývá označováno. Mám kupříkladu na mysli nadužívání pojmu občanská žurnalistika. Každé očité svědectví, blog či facebookový status s fotografiemi z mimořádných událostí jsou vydávány za žurnalistiku. Tou ale nejsou, jde jen a pouze o očité svědectví. V éře toho, co je označováno za big data, velká data, je datová žurnalistika, tedy pečlivé vyhledávání informací, jejich ověřování a skládání do kontextu možná důležitější než v minulosti.

Videosouhrn Deníku – 2. března 2018
Uvězněn v mrazírenském voze a pieta za zavražděné: prohlédněte si videa dne

Vražda slovenského novináře Jána Kuciaka moji otázku možná posunula do úplně jiné polohy. Tím nejbrutálnějším způsobem prokázala, že když dělá novinář svoji práci dobře, může to vadit dotčeným skupinám lidí až tak, že jsou schopni vraždit, jak naznačila slovenská policie. Co pro vás tahle kauza znamená?

Předně je varováním. Na prvním místě chci vyjádřit soustrast pozůstalým dvou zavražděných mladých lidí. Tragický příběh Jána Kuciaka by měl být inspirací. Ukazuje, že typ novinařiny, jaký dělal, může pomoci rehabilitovat naši profesi
a možná způsobit její renesanci v éře dezinformací a toho, co se ve světě síťových digitálních médií děje. On kombinoval datovou žurnalistiku, kterou považuji za důležitou, s žurnalistikou pátrací. Dokázal odhalovat podstatu dějů z veřejně dostupných databází tak dobře, že někomu mohla, alespoň podle jedné z policejních verzí, stát jeho smrt za to.

Když se podíváte na reakci slovenské politické scény, všech médií, slovenské společnosti, dá se říct, že díky novinářské práci se může přijít na kloub zločinným spolčením srovnatelným s mafiánskými praktikami v Itálii minulého století?

Může je nasvítit. Je ovšem příšerné, že v Evropě umírají novináři, na Slovensku, na Maltě. Myslel jsem, že podobné příběhy patří víc na Východ, například do Ruska. Myslím na Ruský deník Anny Politkovské. Podle mě je to jedna z nejlepších knih sepsaných novinářkou, což v tomto případě zdůrazňuji, protože jako žena dokázala zmapovat oblasti, v nichž jsou muži racionálnější a některé věci přehlížejí. Během četby Ruského deníku jsem asi tři noci nemohl pořádně spát, protože jsem měl pořád před očima obraz novinářky komunikující s matkami dětí, které jim ruská armáda vracela v pytlích. Za svou novinářskou práci byla Politkovská ztrestána, zavraždili ji. To jsem považoval za součást jiného kulturního prostoru, ale teď vidíme, že se to stalo nedaleko našich hranic.

Vzpomínkové setkání a pochod za zavražděného novináře Jána Kuciaka a jeho přítelkyni Martinu Kušnírovou.
Brno uctilo zastřeleného slovenského novináře Kuciaka. Přišlo 1200 lidí

Vy se ve svých Otázkách, stejně jako redaktoři Reportérů ČT, také věnujete ožehavým kauzám, ukazujete souvislosti, které nejsou mnoha lidem po chuti. Cítíte často tlak zvnějšku, abyste něco nezveřejnil, neřekl, neptal se?

Takovým tlakům jsem vystaven stále. Uklidňoval jsem se, že jsou logické, neboť asi mířím dobře, když reakce dotčených osob potvrzuje ony problémy. A uklidňoval jsem se otázkou, co mi asi tak mohou vzít? Nic, přece nejsme v Rusku.

Slovenský příběh Jána Kuciaka moji bohorovnost možná trochu utlumí, protože tlaky na redaktory médií veřejné služby jsou opravdu velké. Po dobu patnáctileté existence Otázek si vzpomínám na pár záležitostí jako soláry, kauza Amun.Re, zadávání zakázek Lesů ČR, ROP Severozápad a nakládání s evropskými fondy, zametání kriminálních kauz pod koberec, kdy Nejvyšší státní zastupitelství za Renáty Vesecké a Vrchní pražské zastupitelství za Vlastimila Rampuly měla přezdívku zametačství. Nejen tehdy se ozývali různí lidé, snažili se narušit moji integritu kupříkladu tím, že začali pouštět, jaké statisíce měsíčně ten Moravec v televizi bere, a začaly chodit anonymy, že jestli toho nenechám, posvítí si na mě.

Mimochodem, kolik ten Moravec v České televizi bere?

Když na tu otázku odpovím, což chci, poruším smlouvu a ČT mě může vyhodit. Jako zaměstnanci ČT máme zakázáno zveřejňovat svůj plat a mluvit o tom se třetími osobami.

Míra útoků a fakt, že Moravec jako jeden ze symbolů ČT je vláčen médii s tím, že ČT káže vodu a pije víno, protože nechce zveřejnit plat moderátorů, je ale na pováženou. Statisíce měsíčně věru neberu. Aniž bych porušil zaměstnaneckou smlouvu, mohu říci, že můj plat nedosahuje ani výše platu jednoho z posledních žadatelů o zveřejnění mého platu Zdeňka Koudelky (bývalý náměstek nejvyšší státní zástupkyně Renáty Vesecké, hlavní autor amnestie Václava Klause – pozn. red.), který pobíral na státním zastupitelství ať už jako řadový státní zástupce, nebo náměstek (plat státního zástupce na Nejvyšším státním zastupitelství v roce 2006 činil 88 300 korun a náměstka 105 700 korun v roce 2011 – pozn. red.). Jde o nátlak, s nímž žiji již 15 let, a podobné zkušenosti mají i další moderátoři, kteří jsou nepoddajní. Mohli bychom se třeba bavit o kampani proti Janu Krausovi, když byl v České televizi.

Proč?

Bulvár zveřejnil, kolik Jan Kraus bere za svůj pořad, ale ve skutečnosti ta částka nebyla jeho odměna, ale rozpočet celého pořadu. Honza se rozčílil, lidsky se ho to dotklo. Se svým pořadem odešel na soukromou televizi. Na výhružky jsem vždy odpovídal tak, že pokud chtějí můj skalp, musejí si najít jiné téma než můj plat v ČT. V soukromé televizi bych měl víc, protože mnoho nabídek jsem již odmítl.

Snahy o dehonestaci přicházejí z řad politiků, diváků, voličů některých partají?

Z různých stran. Ono koneckonců nejde o Moravce, o Wollnera ani o Fridrichovou. Jde o oslabení a likvidaci České televize jako instituce. Ta hra se musí hrát přes známé tváře. Narušíte integritu novinářů a ve veřejnosti to zanechá dojem pachuti, to je logické. Tlaky samozřejmě přicházejí od politiků, aby ČT byla povolnější, vycházejí z byznysu, a to i od televizní konkurence. Česká televize není neúspěšná televize, ČT24 je citovaná, má jednu z nejvyšších sledovaností v Evropě, kolegové z evropských televizí se ptají, jak je možné, že u nás má zpravodajská stanice ČT tak unikátní postavení. Oceňují, že na české podmínky děláme dobrou zpravodajskou televizi.

Tím ale nemůžete odbýt veškerou kritiku. Například prezident Miloš Zeman či šéf jeho bývalé strany SPO a senátor Jan Veleba jsou přesvědčeni, že veřejnoprávní ČT je neobjektivní a straní politikům z TOP 09, zatímco prezidenta Zemana ráda nemá, že její redaktoři jsou jednostranní, zvou si stejně zaujaté hosty, což dokládají třeba jednoznačným příklonem k Hillary Clintonové v amerických prezidentských volbách. Připouštíte, že z jejich strany nejde o útoky na veřejnoprávnost, ale na nekvalitní práci?

Mohu mluvit jen za pořady, které moderuji. Žádné takové analýzy ve vztahu k mým pořadům neexistují. Dejme si vámi zmiňovanou kritiku do širšího kontextu. Cílem této kritiky je oslabení veřejnoprávních médií, je to pokračování hry z počátku 90. let. Logicky nikdy nepřiznají barvu. Stejně jako Václav Klaus znají buď soukromé, nebo státní vlastnictví. Oni chtějí, aby Česká televize byla státní. Odmítají z principu veřejné instituce, všimněte si, jaké instituce kritizují. Například veřejné vysoké školy a jejich rektory, kteří jsou prý neobjektivní. Vymyslí pojem pražská kavárna a šíří ho do všech koutů republiky. Bojují s akademií věd, s kulturními institucemi, třeba Národní galerií.

Ve vztahu k ČT se jejich boj odehrává přes zpravodajství. Každý se přece dívá na zprávy, každý jim rozumí, stejně jako školství, protože chodil do školy. Každý je lékař, neboť si na internetu přečte, co mu je, a vyléčí se svépomocí, každý teď je novinář a ví, co je to objektivita. Počty či kvóty vystoupení politiků TOP 09 v Otázkách o stranění rozhodně nevypovídají.

Kateřina Perknerová.
Pohledem Kateřiny Perknerové: Zažíváme Únor číslo 2. Nebo taky ne

Nemyslím, že by to souviselo s plněním kvóty mluvících hlav, rozumějme politiků, ale spíš s tím, že kdybychom se podívali detektorem pravdy do hlav redaktorů ČT, asi bychom zjistili, že to jsou převážně voliči TOP 09, STAN, Pirátů, lidovců či ODS, zatímco příznivců SPO, SPD či KSČM tam bude minimum.

Patřím k novinářům, kteří přiznali, že kvůli profesi nechodí k volbám, za což jsem byl vysmíván. Zažil jsem si peklo v roce 2013, kdy mě nenáviděly tábory obou finalistů prezidentské volby. Něco tak otřesného už nechci v životě zažít. Na straně jedné mě tábor schwarzenbergovců plísnil za to, že jsem mu prohrál volby otázkou na Benešovy dekrety, respektive odpovědí Karla Schwarzenberga, že kdyby dnes žil Beneš, stanul by za poválečný odsun sudetských Němců před mezinárodním tribunálem v Haagu. Na straně druhé, když jsem se ptal na vazby Martina Nejedlého a jeho Lukoil Avaition Czech na státní hmotné rezervy, byl jsem stigmatizován jako „topkař“, protože všichni v ČT jsou příznivci TOP 09. Úplně absurdní. Ale to, že mi oba dva tábory nadávaly naprosto stejně a bylo to opravdu nechutné, mě ujistilo v tom, že stojím ve středu, kde jsou fakta, neboť reakce z obou stran byly obdobně nenávistné a agresivní. 

To je důvod, proč jste letos odmítl moderovat závěrečnou debatu prezidentských kandidátů?

Jeden z nich. Miloš Zeman je nejobratnější a nejcyničtější politik, kterého znám. Připomeňme si, kdo dopomohl Miroslavu Kalouskovi stát se ministrem financí. Jakýsi Miloš Zeman, důchodce z Vysočiny, který doporučil dvěma poslancům z ČSSD, aby přeběhli a podpořili Topolánkovu vládu, díky čemuž se Miroslav Kalousek stal ministrem financí. A co se přihodilo? Lukoil Aviation Czech (česká pobočka ruské firmy, kde byl jednatelem prezidentův poradce Martin Nejedlý – pozn. red.) začala čile obchodovat se Správou státních hmotných rezerv a s ČSA.

Pod koho spadaly tyto firmy? Pod jakéhosi ministra Kalouska. Vazba Miroslava Kalouska a Miloše Zemana byla přátelská, až do té chvíle, kdy se Karel Schwarzenberg a Miroslav Kalousek stali entitou, která s Milošem Zemanem soupeřila o Hrad. Příznačně to popisuje Miroslav Šlouf ve svých pamětech. Ne nadarmo ho Miloš Zeman odvrhl. Miroslav Šlouf si totiž hodně pamatoval, třeba to, že Miroslav Kalousek a Mirek Topolánek mohli vládnout díky Miloši Zemanovi. Ale všimněte si, jak nyní Zeman stigmatizuje všechny ostatní, že jsou kalouskovci. Odvádí tím pozornost od faktů a pravé podstaty věcí. Inu, obratný politik.

Moderátorka Světlana Witowská
Witowská v debatě obstála. Dobře připravená, důrazná a korektní, chválí politici

Do jaké míry si Hrad diktoval, kdo má, či nemá moderovat závěrečnou prezidentskou debatu na ČT?

To se musíte zeptat generálního ředitele ČT Petra Dvořáka a vedení zpravodajství. Společně s Andreou Majstorovičovou, která vede tvůrčí producentskou skupinu, jsme předložili návrh debaty, který nebyl přijat. Navrhovali jsme devadesátiminutovou stopáž kvůli možnosti jít do hloubky zvolených témat. V publiku neměli zasednout fanoušci obou kandidátů, aby to nebylo jako na fotbalovém utkání.

Chtěli jsme využít diváky chodící do Fokusu, tedy středoškoláky a seniory, kteří jsou velmi kultivovaní. To všechno se probíralo, následně z ČT odešel dopis, kde se z devadesátiminutového pořadu stala hodinovka a z exteriérové debaty studiová záležitost. Vedení ČT po vyhlášení nové moderátorky trvalo na svém formátu, ze kterého následně ustoupilo. Světlana Witowská díky bohu dostala k dispozici 90 minut, vysílalo se ne ze studia, ale z nádherných prostor Rudolfina, publikum bylo kultivované, protože oba tábory pochopily, že by jim neprospělo, kdyby se v ČT odehrávalo něco podobného jako v TV Prima. Je dobře, že výsledný formát dostal podobu, která byla ku prospěchu ČT a jejích diváků.

Světlana Witowská debatu odmoderovala tak brilantně, že ji pochválili oba prezidentští kandidáti, voliči, zástupci politických stran. Měl jste z toho radost?

Měl jsem radost z toho, že Česká televize nebyla tak výrazně vtažena do předvolebního boje a nestala se součástí politické strategie Miloše Zemana.

Prezidentští kandidáti Miloš Zeman (vpravo) a Jiří Drahoš se setkali 25. ledna 2018 v Praze před druhým kolem prezidentských voleb v poslední televizní debatě, kterou Česká televize vysílala z Rudolfina.
Kandidáti se sešli v poslední debatě. Řešili kampaně i Babiše

Mluvili jsme o tom, že politici mají velký podíl na dehonestaci novinářů jako celku a veřejnoprávních obzvlášť. Co chvíli z jejich úst slyšíme označení jako žumpa, hnůj, zkorumpovaná pakáž. Jsou to meze, které by ředitelé ČT a ČRo, stejně jako majitelé soukromých médií, neměli akceptovat?

Myslím, že přesně to je ta mez, za kterou nelze jít. Vážím si novináře Ivana Breziny, na jehož příběh se zapomíná. On si to v 90. letech nenechal líbit, a když o něm Miloš Zeman prohlásil, že je zkorumpovaný novinář, tak se soudil a očistil své jméno. Zeman se musel omluvit, byl uznán jako lhář, který neprávem nařkl novináře. Bohužel si zvykáme na to, že si nejen politici mohou dovolit čím dál drsnější výroky. Média se nechtějí pouštět do soudních pří, nezastávají se svých novinářů. Považuji to za slabost, bohužel včetně České televize. Ani já nepoužívám výroky za hranou, přestože z mého pohledu existují politici, kteří jsou gauneři či hlupáci. Nebo nedostudovaný mluvčí, který nesahá některým lidem ani po kotníky, ale kádruje a uráží celou republiku. Když nic jiného nezbývá, musí se proti nevzdělanosti, buranství a hlouposti bojovat i soudní cestou.

Možná si politici dovolují čím dál víc, protože veřejný prostor je přeplněný tím, čemu se říká fake news, tedy falešné zprávy. 

Dezinformace tu byly vždy, ale neměly takovou dynamiku šíření, jakou mají díky sociálním sítím dnes.

Dá se s tím reálně nějak bojovat, když i lidé s akademickým titulem a možnostmi si i v cizojazyčném prostředí ověřit zdroje, porovnat fakta, věří nejrůznějším konspiračním teoriím, pomluvám, výmyslům?

Prostor pro falešné zprávy a dezinterpretace je teď tak velký proto, že komplexita dnešního světa je nebývalá. Podívejte se na zcela propojený svět a na množství informací, které musí člověk vstřebat. Jaký je obranný mechanismus každého jedince, ať už má, nebo nemá vysokoškolské vzdělání? Redukce složitého světa. S dezinformacemi pracují, protože dobrá dezinformace neobsahuje jen lži. Krásně o tom píše futurolog a sociolog Armin Toffler v Šoku z budoucnosti.

Popisuje čtyři figury, kterými se bráníme informačnímu přehlcení, a dokazuje, že složitý svět je příčinou naší snahy ho zjednodušovat. Druhá příčina je, že se průběžně nevzděláváme, v tom, jak pracovat s moderními síťovými médii. Jejich provozovatelé s námi manipulují, používají marketingové strategie. Svým studentům v rámci novinářské etiky mám přednášet o ochraně soukromí či listovním tajemství. Existuje ale dnes listovní tajemství? Jaké je soukromí, když o sobě prozrazujeme tak obrovské množství intimních informací, s nimiž ti velcí giganti jako Facebook umně pracují? Bude Mark Zuckerberg kandidovat na amerického prezidenta? S tím množstvím informací, které bude mít o všech Američanech a znalostmi, jak je využít a naředit zprávy, půjde o rovné volby? K Facebooku se zprvu přistupovalo jako k technologické platformě, ale teď se ukazuje, že pro generaci uživatelů od 12 do 24 let je to primární zpravodajské médium. Informace nečerpají z tištěných médií ani z televize či rozhlasu a tradiční žurnalistiky, ale z toho, co jim kdo přepošle.

Opakuji svoji otázku. Dá se s tím účinně bojovat?

Dá, průběžným vzděláváním naší analogové generace a kvalitní přípravou digitální generace současných studentů. I když při pohledu na stav našeho vzdělávacího systému, který vytváří podhoubí pro budoucí manipulace, přílišným optimismem netrpím. České školství a jeho obsah bohužel zůstaly uvězněné ve 20. století.

Kateřina Perknerová.
GLOSA: Drahoš přitvrdil, Zeman nepřekvapil. Vítězem je Witowská

KDO JE
PhDr. VÁCLAV MORAVEC, Ph.D. et Ph.D.

Narodil se 25. června 1974 v Ústí nad Orlicí.

Vystudoval Fakultu sociálních věd Univerzity Karlovy, kde v roce 2000 dokončil magisterské studium v oboru masová komunikace. Nyní působí na Katedře žurnalistiky FSV UK jako vyučující. Doktoráty získal na Filozofické fakultě Ostravské univerzity a také na pražské FAMU.

Působil v Českém rozhlase, Rádiu Impuls, v letech 2001 až 2006 byl redaktorem české sekce rádia BBC, kde moderoval pořad Interview BBC. Od roku 2004 má vlastní pořad na ČT Otázky Václava Moravce, které se vysílají v neděli v poledne.

Třetím rokem moderuje měsíčník Fokus Václava Moravce o fenoménech dneška, na něž ve zpravodajství nezbývá čas.

Je nositelem ceny Nadace Českého literárního fondu Novinářská křepelka pro novináře do 33 let a čtyřnásobným držitelem ceny TýTý pro nejoblíbenější osobnost televizní publicistiky.