Jako atletku Vás zná celý svět, ale jako taneční hvězda jste zazářila teprve nyní díky televizní Star Dance. Přihlásila jste se do soutěže sama, nebo to někdo udělal za Vás?

Byla jsem oslovena štábem Star Dance z České televize. Oni si všechny účastníky vybírají sami a ani nevím, podle jakých kritérií. Každopádně mě oslovili, já sama bych se asi nikdy nepřihlásila (úsměv).

Co pro Vás bylo nejtěžší? Překonat ostych, nebo zvládnout taneční umění?

Když se do projektu Star Dance začnete dostávat, zjistíte, že nejde ani tak o to, jestli jste první nebo poslední. Myšlenka je někde úplně jinde a člověk překonává i sám sebe, protože jdete do něčeho neznámého. Při prvním setkání jsem si říkala: Naučím se nějakých pár tanečků, bude to pohoda a zatančím si v televizi. Když ale jdete do hloubky a zjistíte, na co všechno se u tance dbá, tak vás z toho chytne depka a myslíte si, že se to nemůžete nikdy naučit. Takže z toho optimismu jdete rázem dolů. Pak ale zjistíte, že lidé oceňují i to, že člověk vyvine snahu naučit se tančit. Nikdo od nás neočekává, že budeme tančit jako profesionálové. Cítili jsme obrovskou podporu veřejnosti a je mi líto jen toho, že jsme vypadli tak brzy, a nemohli jít v tanci ještě dál. Můj taneční partner mi ale slíbil, že mě všechno doučí. Takže se na to těším.

Jak se vám spolupracovalo s Janem Tománkem? Byl trpělivý učitel nebo spíše náročný trenér?

Musel být samozřejmě trpělivý. Zapamatovat si kroky není až tak složité, ale aby to vypadalo jako taneční prvek, je docela těžké. Pro mě byl asi nejsložitější pohyb rukou, protože jsou dlouhé a vždycky budou vypadat hůř oproti ostatním tanečnicím, které jsou menší. Na tom jsme se tedy snažili hodně pracovat. Na začátku to bylo takové nesmělé „oťukávání", ale protože jsme přibližně stejně staří, tak jsme si byli blízcí. A taky tím, že máme každý své rodiny a děti…Za tu dobu tedy mezi námi i našimi rodinami vznikl krásný přátelský vztah.

Začínala jste basketbalem a jako trojskokanka jste pro Českou republiku vybojovala ty nejcennější kovy. I účast ve Star Dance ukazuje, že máte univerzální talent. Který sport je Vám nejbližší?

Určitě atletika, protože jsem se jí věnovala celý život. Inklinuji spíše k individuálním sportům, protože tam si za všechno, ať úspěchy nebo neúspěchy, člověk může relativně sám. Nemusí se spoléhat na ostatní a bát se, jestli mu to pokazí. Dnes jsem se ale k basketbalu zase vrátila a jsem za to ráda. Našla jsem kolektiv holek, které mě mezi sebe vzaly jako atletku, protože já se basketbal stále učím. Teď, když jsem starší, se mi ale líbí, že jsem v kolektivu, uděláme si třeba večírek, posedíme a pokecáme. Když je člověk starší, je kolektivní sport určitě lepší než ten individuální. Jako osobnost ale inklinuji k tomu individuálnímu.

Do Přerova jste přijela představit dětem sportovní projekt „Odznak všestrannosti olympijských vítězů", který založili olympijští vítězové v desetiboji Robert Změlík a Roman Šebrle. Proč jste se k němu připojila?

Je to jeden z nejpropraco­vanějších sportovních projektů na školách. Vznikl kvůli tomu, že pohybová kultura a výchova dětí je teď úplně jiná, než za našich mladých let. Já jsem si říkala, že takové přirovnání nebudu nikdy používat, ale je to tak… (smích). Když to vezmu z pozice matky, tak se bojím svou dceru Terezku vypustit samotnou ven tak, jako jsme lítaly po venku my jako děti. Takže se to nahrazuje různými sportovními aktivitami. Ze všech stran je slyšet, jak děti nesportují, sedí u počítače, nebo jsou obézní. To byly asi hlavní impulsy, proč ten projekt vznikl. Krásné na něm je, že pokud to toho škola jde, tak se vlastně okamžitě zapojí všichni žáci ze druhého stupně. Jde o to, aby se děti v rámci hodin tělesné výchovy učily jednotlivé disciplíny a plnily jednotlivé odznaky. Disciplíny jsou navíc vybrané tak, že si i děti, které nemají tolik toho sportovního talentu, můžou najít to své. A vidí, že když sportují, má to pro ně smysl.

Můžete prozradit své motto, kterým se v životě i ve sportu řídíte?

Přiznám se, že jsem takové motto ve sportu nikdy neměla. Možná se celý život řídím jednou věcí: Chovej se k lidem tak, jak chceš, aby se chovali oni k tobě. A to si, myslím, platí i ve sportu. Když se budu ke svému soupeři chovat slušně, čekám to stejné i od něj. Ve sportu se ale musí sejít strašná spousta faktorů – talent, zdraví, trenér, pevná vůle. To všechno musí člověk mít – a hlavně obrovské štěstí, aby se mu někdy podařilo takový velký závod vyhrát.