Běhu a překážkovým závodům se věnuji zhruba tři roky. Ke sportu mě dohnalo moje pracovní tempo. Potřebuji odreagování a hlavně nesedět na zadku. Hnacím motorem pro mě bylo samozřejmě jako pro každou ženu snížení hmotnosti a rýsování některých tělesných partií.
Změna životního stylu
Čím déle se sportu věnuji, tím víc chápu jeho důležitost v životě. Vyplavuje endorfiny a s nimi pocit štěstí, vyčistí hlavu od starostí, odčaruje bolest zad a dokonce začnete řešit i svůj jídelníček. Pokud jste totiž pořád v pohybu, nechcete svoje tělo zatěžovat nezdravým jídlem, po kterém je vám těžko a cítíte únavu. Zkrátka začnete přemýšlet nad svým životem a zlepšíte ho.
Pokud jste soutěživý typ, po čase vás napadne otestovat svoje schopnosti v závodu.
Mám za sebou tyto, některé i vícekrát: Army Run, Spartan Race, Bootcamp Cross, Bootcamp Mix nebo 360°Challenge. Z těch známějších a uznávaných mi chyběl Predator Race, který většina mých přátel chválila, a tak jsem ho také chtěla okusit. Ráda bych upřesnila, že se nepovažuji za vrcholného sportovce. Ani v nejmenším. Myslím, že to, co zvládnu já, dokáže s trochou píle kdokoliv.
Hlavně omezit sezení
Můj problém tkví v tom, že jsem se přestěhovala do Prahy, změnila práci a začala žít trošku jinak než na malém městě. Méně tréninků, více sezení v kanceláři. Přesto jsem se snažila dokopat se několikrát týdně alespoň k protažení a výklusu.
Dříve jsem byla zvyklá naběhat i 100 km měsíčně, nyní byl zázrak, když jsem se přehoupla přes třicet.
Čím více se závod blížil, tím více jsem byla nervózní a nutila se k trénování, až jsem ho přepálila a natáhla si sval. „Tak to je konec," problesklo mi hlavou.
Asi to vzdám, kvůli kultuře
Červen byl zlomový: nejvíce kulturních akcí jako každý rok. Během deseti dnů jsem většinou pracovně absolvovala Votvírák, Paříž v extrémním horku (měla to být dovolená), koncert Phila Collinse v této metropoli a festival Metronome v čele se Stingem a Kasabian. V hlavě mi běžely myšlenky, že Predator Race vzdám, ale nejsem ten typ. Nakonec jsem se rozhodla běžet i přes hodně špatnou formu a téměř žádnou energii.
Ráno se zase ozval natažený sval, ale už jsem nemohla cuknout. První otazníky se dostavily ve chvíli, když jsem viděla, že všichni běží minimálně ve dvojicích. Předchozí závody jsem také běžela sama za sebe, ale vždycky jsem s sebou měla nějakou kamarádku či kamaráda. Tentokrát jsem byla úplně sama.
Fyzička na běh mi ještě nějaká zbyla a při tom adrenalinu jsem zapomněla i na bolest onoho svalu. Krize nastala ve chvíli, kdy jsem měla do kopce vynést velmi těžký pytel plný písku. Nedokázala jsem si ho ani nasadit na záda. Naštěstí mi někdo ze závodníků pomohl. A dokonce na trase se mě zase jiný zeptal, jestli jsem v pohodě. Vždycky mě naprosto šokuje a zároveň potěší, jak jsou v tomhle závodě lidé k sobě přátelští a citliví.
Napíchla jsem se na drát
Svoji novou parťačku jsem potkala zanedlouho pod ostnatým drátem. Plazím se a překuluji bahnem pod pichlavými dráty, když vtom se zamotám a dál to nejde. Naprosto cizí slečna mě vysvobodí a už se dáváme do řeči. Její přítel dnes běží na výsledek a nechal ji v tom plácat samotnou. Záhy vzniká pouto, které nám vydrží až do konce závodu. Na každé překážce se podporujeme, povzbuzujeme a pomáháme si. Když jedna zvládla překážku dřív, druhá na ni počkala.
Vzápětí se dozvídám, že moje souputnice už zkoušela předchozí den Predator Run, který měl jen sedm překážek.
„Nejhorší je klouzačka. Hrozně jsem se bála, úplně mi zatrnulo v břiše," líčila mi. Pochopila jsem, že tohle bude její krizové stanoviště. Když mě pak nahoře poprosila, abych ji při sjezdu po mega klouzačce držela za ruku, samozřejmě jsem ji neodmítla. Já si zase zapomněla držet nos, takže jsem se slušně napila z veseckého rybníku Tajch. Následně jsme ho měly za úkol přeplavat, což v tom horku bylo příjemné ochlazení. Sice v botách a oblečení, ale už jsem to měla natrénované z obdobného závodu Spartan Race.
Zchlazení mi dopřálo po několika dnech i naprosté uvolnění. Když jsem z přírodního koupaliště vylezla, cítila jsem se jako znovuzrozená. Běželo se mi lépe a hlavu jsem měla konečně čistou. Všechny starosti a povinnosti mi připadaly najednou tak malé.
Během dalších stanovišť jsem pak ještě narazila na pár karambolů jako šplhání po laně nebo po dřevěném kůlu, který se hýbe, ale nevadilo mi to. S chutí jsem si udělala trestné kolečko „raků" nebo jiný úkol.
Trest jako motivace
Vtipné bylo, že u některých stanovišť mi pohrození „trestňáky" dodalo sílu. Například jsem pětkrát zvedla třicetikilové závaží, které se mi napoprvé zdálo být nezvednutelné…
Za největší úspěch považuji, že jsem přeručkovala žebřiny jako opice až do konce. Zatím se mi to podařilo vždy jen při trénování. V závodě mi to pokaždé překazily ruce od bláta nebo jiný karambol. Malé vítězství pro lidstvo, velké pro mě. Příště třeba vyšplhám na laně, až konečně pochopím, jak si pomoci nohama.
Všem, co dočetli až sem a váhají, jestli se závodu zúčastnit, bych chtěla říct, aby se nebáli a zkusili to. Ten pocit v cíli, že jste to zvládli, je jeden z nejkrásnějších pocitů, které jsem kdy zažila.
