Změní něco ocenění Evropské unie?
Nobelova cena míru může mít reálný dopad, když dodá váhu nějakému disidentovi. To pochopitelně není případ Evropské unie, takže skutečný efekt bude v tomto případě téměř nulový. Je to ale dobré připomenutí toho, že na začátku evropské integrace byla především snaha o mírové soužití evropských národů. To je věc, která v současných diskuzích o ekonomických problémech, trochu zapadla. Euroskeptici ale budou samozřejmě rozhodnutí komise kritizovat už ze své podstaty.

Je rozhodnutí ocenit evropskou sedmadvacítku nečekané?
Překvapení to určitě je. Kdybych se před měsícem prakticky kohokoliv zeptal, zda Evropská unie může letos dostat Nobelovu cenu míru, nikdo by si to asi nemyslel.

Pochyby už dříve vyvolalo ocenění prezidenta USA Baracka Obamy. Která z cen má větší opodstatnění?
Řekl bych, že v případě Baracka Obamy stálo odůvodnění na mnohem vratších základech. Prospěšnost evropské integrace z hlediska mírového soužití mezi státy je těžko zpochybnitelná, americký prezident naopak dostal cenu v době, kdy toho stihl udělat jen málo. Výbor se tehdy svezl na vlně nadšení a spíš jen potvrdil obecnou optimistickou náladu, která ohledně jeho osoby panovala. V případě EU je to spíš naopak, protože v řadě zemí jsou euroskeptické nálady silné. I proto to vnímám jako cennější rozhodnutí.

Jaké problémy v současnosti pálí EU nejvíc?
Momentálně stojí před velkou otázkou dalšího ekonomického sjednocování. Otázkou je mimo jiné i to, zda a jak doplnit evropskou měnovou politiku společnou rozpočtovou politikou. Hlasy proti přílišné solidaritě se přitom silně ozývají nejen z tradičně skeptických zemí, jako je Velká Británie, ale například i z Německa. Další palčivý problém se týká malé výkonnosti některých evropských ekonomik a jejich dopadu na fungování EU. Řešení těchto věcí pak znemožňuje EU další věc – vybudování společné zahraniční politiky. Ta se slibuje od samotného vzniku unie, ale neustále se odsouvá kvůli vnitřním potížím. Řešení těchto problémů pak úplně znemožňuje EU efektivně provádět společnou zahraniční politiku, což EU slibuje prakticky od svého vzniku. Neustále se to ale stává obětí vnitřních problémů EU.

Proč balkánské státy stále usilují o členství v EU?
Důvodů je víc. Pokud se podíváme nedávnou historii Balkánu, tak současné hospodářské problémy EU blednou před tím, čím si museli obyvatelé tohoto regionu projít. Navíc ve srovnání se zeměmi, které se nacházejí v oblasti ruského vlivu, se rozhodovaly prakticky jen mezi dvěma možnostmi: Zda se přimknout k EU nebo zůstat stát stranou. Druhou stránkou věci je fakt, že jakmile jsou už jednou přístupová jednání zahájena, víceméně samovolně pokračují bez ohledu na to, co se děje kolem.

Jak bude vypadat nejbližší budoucnost unie?
Předpokládám, že se dál posílí rozdělení na dvourychlostní Evropu. Tak jako mnohokrát v historii, Velká Británie vehementně podporuje užší integraci, aniž by se jí chtěla sama účastnit. Tradiční francouzsko-německý motor EU se tak může například dohodnout na společném bankovním dohledu a společných garancích za dluhy. Pokud získají například podporu Polska, je šance na prosazení těchto změn velká. Ovšem s tím, že některé země zůstanou stát mimo. Pro Českou republiku pak bude velká výzva, jak se k tomu postaví.