Tenkrát navázala na činnost americké nadace The Foundation for a Civil Society, jež v Česku působila od roku 1990. „Zhruba v roce 1997 již končila americká vládní podpora na rozvoj občanské společnosti a neziskového sektoru. Lidé z pražské pobočky americké nadace proto tehdy přemýšleli, zda mají činnost ukončit, a nebo zda by mělo smysl nějak pokračovat,“ říká Jiří Bárta, výkonný ředitel Nadace VIA.

Chuť pokračovat se zhmotnila do nové nadace, jež se zaměřuje na tři programové oblasti: První je podpora místního a komunitního rozvoje, vlastně jakási obnova spolkového života. „Lidé v obcích a městech se začínají zase starat o to, co se u nich děje. Nečekají s rukama v klíně na vládu nebo na úřady až jim řeknou, co mají dělat,“ říká Bárta. Druhou oblast tvoří podpora rozvoje neziskových organizací. „To jsou investice do životaschopnosti a udržitelnosti činnosti neziskovek. Například jde o pomoc s fundraisingem, získáváním nových dárců, s organizačním rozvojem neziskových organizací,“ dodává Bárta. Třetí oblast se věnuje rozvoji dárcovství a filantropie, která koncem devadesátých let ještě nebyla na takové úrovni jako nyní.

Jedním z hlavních cílů nadace je podporovat aktivní lidi díky nimž se postupně daří obnovovat komunitní život v obcích a městech. „Například když jsme v roce 2001 spouštěli program na obnovu veřejných prostranství, parků a dětských hřišť, měli jsme trochu strach, aby ho lidé neodmítli jako návrat Akce Z z éry socialismu. Dnes máme za sebou práci v pětadvaceti obcích a městech, každý rok díky dobrovolné práci stovek lidí vznikne pět nových oživených návsí či hřišť a evidujeme přetlak žádostí,“ říká Jiří Bárta. Podle žebříčku Fóra dárců za rok 2008 byla Nadace VIA sedmou největší českou nefiremní nadací a na dobročinné účely rozdělila 13 639 613 korun.

Výkonný ředitel Nadace VIA Jiří Bárta:
Nejsme sexy, ale přesto jsme úspěšní


Zachovali jste dodnes všechny tři oblasti, v nichž nadace začala působit?
Určitě. Jsme ale také docela hrdí na to, že se nám daří přicházet s novými programy. Například Akademie sociálního podnikání, která kombinuje granty, tedy finanční podporu, s další asistencí. Vzděláváme tak manažery neziskových organizací, ti mají zároveň přístup ke konzultacím a pomoci koučů. A ve finále, když zpracují dobrý podnikatelský plán na rozvoj svého sociálního podnikání, dostanou ti nejlepší finanční grant. Věříme totiž, že vedle finanční pomoci je důležité pomáhat i jinak, např. poskytováním know-how, vzdělání.

Vaší nejviditelnější aktivitou jsou ceny VIA Bona za podporu dobročinnosti. Jak nápad vznikl?
Cena VIA Bona je naší vlajkovou lodí v oblasti rozvoje filantropie. Před jedenácti lety jsme si řekli, že má smysl ukazovat dobré příklady dárců. Tenkrát v Česku mnoho dárců nebylo, tak jsme se chtěli pokusit změnit klima ve společnosti. Tím, že ukážeme dobrý příklad. Začali jsme cenami pro firmy, před čtyřmi lety jsme přidali cenu za individuální dárcovství. Třeba loni ji získala paní hraběnka Mathilda Nostitzová, která úplně fantastickým způsobem pomáhá Sjednocené organizaci nevidomých. Kromě toho, že jim pomáhá finančně, tak sama získává další lidi a další dárce. Takže dnes se snažíme cenou VIA Bona říci, že nejenom firemní dárcovství je důležité, ale že každý z nás, vy i já, se můžeme připojit, můžeme být dárci, můžeme si vybrat svoji neziskovku a podporovat ji.

Jak se vám daří získávat peníze? Všechna témata, která uvádíte, jsou poměrně abstraktní, člověk si těžko představí něco konkrétního…
Nejsou sexy, snadno srozumitelná. Máte pravdu. Většinou tedy pracujeme s dárci, kteří chtějí víc než jen prvoplánovou charitu. Například společnost T-Mobile, která má sídlo na Praze 11 a call centra v Lounech a v Hradci Králové, chtěla prakticky pomáhat komunitám a regionům, v nichž působí. A potom zcela přirozeně přijde k někomu takovému, jako je Nadace VIA. Založili jsme Fond T-Mobile a díky němu teď podporujeme ročně desítky projektů jež pomáhají obnovovat památky, pečovat o životní prostředí, pomáhat lidem s postižením začleňovat se do běžného života atd.

Je podobných dárců přispívajících na složitější projekty více?
Například společnost Philip Morris již léta hledá netradiční způsoby, jak podporovat české neziskovky. Před čtyřmi lety ji zaujal koncept sociálně podnikajících neziskovek, které nečekají jenom na peníze dárců, ale zároveň rozvíjejí nějakou podnikatelskou aktivitu – služby nebo produkty, které jsou schopny uplatnit na trhu. To je příklad neziskovky Portus Praha a jejích slavných hermelínů s příběhem. V chráněné dílně, kde pracují lidé s mentálním postižením, připravují nakládané hermelíny a dneska ty hermelíny mají tak dobré jméno, že jsou k dostání v pražských kavárnách. A když jsme u sýrů, v tomto roce jsme díky daru Philip Morris například pomohli olomoucké Charitě připravit podnikatelský plán pro rozjezd restaurace Betánie. Ta nabízí speciality z olomouckých tvarůžků. Podstatné ale je, že restaurace nabídne práci lidem, kteří by práci těžko sháněli a zároveň zajistí Charitě malý, ale trvalý zdroj nezávislého financování jejích dobročinných aktivit. Naši dárci jsou odrazem toho, jaké máme programy, a naopak. A máte pravdu, není to tak, že vyjdu na ulici a řeknu: „My podporujeme komunitní rozvoj a rozvoj neziskovek“, a lidi se pohrnou. Ne. Lidi slyší prvoplánově na pomoc dětem, na něco, co je jednodušší a srozumitelnější.

Jaký problém pro vás znamenalo zrušení původní americké nadace a útlum zahraničních programů?

Nebylo to jednoduché, do jisté míry to pořád není jednoduché, ale nám se to povedlo. V roce 1997, kdy jsme vznikli, největší pomoc ze zahraničí pro Česko začínala končit. Proto jsme měli už od začátku zakódováno, že tato cesta nikam nevede. Věděli jsme, že máme peníze zhruba na dva roky, a potom konec. Peníze, které jsme měli, byly skutečně jen na rozjezd a bylo potřeba hledat nové dárce. Jako nadace s americkými kořeny jsme se například chtěli podívat na to, zda dokážeme navázat vztahy s česko-americkou komunitou ve Spojených státech, což se nám povedlo. O několik let později jsme se pustili i do práce s individuálními dárci tady v Čechách.
Jen pro představu, v roce 1997, kdy jsme vznikli, tvořily více než devadesát procent našich příjmů dary ze zahraničí – zejména od amerických nadací a zahraničních vlád. Neměli jsme tenkrát žádné nadační jmění a žádné individuální dárce. O devět let později, v roce 2006, byl už obrázek o hodně zdravější: čtyři procenta našeho ročního rozpočtu pocházely z výnosů nadačního jmění, osm procent od individuálních dárců, deset procent od českých nadací, osmnáct procent od zahraničních nadací a více než čtyřicet procent od firemních dárců.

Jak jste po jedenácti letech vašeho působení spokojeni s výsledky v oblastech, kde působíte?
Když srovnám spolkový život v roce 1997 a 2009, je to nebe a dudy. Jinými slovy, dnes najdete stovky obcí a tisíce lidí, kteří se pravidelně, dobrovolně a soustavně věnují rozhýbávání komunitního života. Často navazují na zpřetrhané tradice spolkového života a přispívají k tomu, aby se u nich v obci dobře žilo. Jsou to aktivní lidé, kteří nezištně investují svůj čas a energii a třeba obnovují zanedbanou památku, oživují místní kulturní život, starají se o životní prostředí nebo pečují o lidi, kteří se bez pomoci druhých neobejdou.

Věnujete se rozvoji dárcovství, jaké jsou z vašeho pohledu v Česku podmínky pro tuto oblast?
Rozhodně nepatříme k těm, kteří všechny problémy svádějí na legislativu. To je takový český zvyk říkat, že až se spraví legislativa, tak bude všechno báječné. Nebude. Z tohoto úhlu pohledu musím říci, že to, jak je momentálně nastaven daňový systém v pobídkách pro dárcovství, je docela rozumné. Lidé si jako individuální dárci mohou snížit svůj základ daně z příjmu až o deset procent, což není málo. A upřímně řečeno tady není moc dárců-jednotlivců, kteří rozdají deset procent svého daňového základu. Firmy mohou to samé udělat až do výše pěti procent. Myslím, že tu není ani jedna, která by vzala pět procent základu daně z příjmu a darovala ho. Tedy, daňové pobídky pro dárcovství existují, a měly by zůstat zachovány v každém případě. S velkým napětím sledujeme diskuse kolem další vlny daňové reformy. Samozřejmě, kdyby někdo vymyslel, že chce zvýšit příjmy státního rozpočtu a tedy omezit možnosti snižovat si základ daně z příjmu z důvodu poskytnutí daru, tak bychom se snažili působit na parlament nebo na vládu, aby si to rozmysleli.

V porovnání se zahraničím nevidíte možnosti, jak podporu dárcovství ještě zlepšit?

Známe daňové systémy například ve Spojených státech, které jsou ještě progresivnější v tom, že dávají dárcům větší výhody. Ale my nejsme ve Spojených státech, kde je silně zakořeněna tradice svépomoci, ostatně na ní byla Amerika vybudována. V USA všichni bez rozdílu rozumí tomu, jak důležité je, aby se lidé pokud možno starali sami o sobe a aby v rámci svých možností pomáhali těm méně šťastným. A do tohoto konceptu samozřejmě zapadá i soukromé dárcovství. Proto například američtí daňoví poplatníci darují ročně ekvivalent více než 2% HDP celé ekonomiky. To jsou obrovské prostředky o kterých nám se v našich podmínkách nemůže ani zdát.
Možná je tedy čas na větší osvětu a sdílení dobrých inspirativních příkladů, které táhnou a které přivedou k dárcovství i ty, kteří s ním zatím zkušenosti nemají. Řekl bych tedy, pojďme měnit legislativu až zjistíme, že tady máme celou řadu dárců, kteří narážejí na svůj deseti a pětiprocentní limit. Pak si můžeme povídat o tom, jestli má smysl zvednout jej o dalších pět procent nahoru. Do té doby se mi zdá, že jde spíše o hledání záminek, proč něco nejde. Dávat mohu již dneska. A když podpořím dobrou neziskovku, udělá mi to jednak radost a ještě zaplatím o něco méně na daních.