Možná neznáte zkratku NROS, za kterou se skrývá Nadace rozvoje občanské společnosti. Program „Pomozte dětem“ už jistě ano. Jak vidí českou společnost ředitelka organizace, bez níž by nebylo ani úspěšného projektu se žlutým kuřetem ve znaku, ani celé řady dalších? „Vadí mi, že země nemá jasný směr,“ říká Hana Šilhánová.

Jste v neziskovém sektoru řadu let a můžete srovnávat: jak se postupně proměňuje?
Když jsme v roce 1993 s nadací začínali, snažili jsme se pokrýt mezery, které tu v neziskovém sektoru byly. Tehdy vznikala spousta občanských sdružení a nadací bylo asi 5000. Pro fungování těchto organizací ale chyběla legislativa a pravidla. Nebylo příliš jasné, co kdo dělá a jaký je rozdíl třeba mezi občanským sdružením a nadací. O neziskovém sektoru chyběly informace, každý přišel odněkud jinud, všechno jsme se – i na základě zahraničních zkušeností - učili od začátku. Na tomto začátku samozřejmě bylo v naší práci víc nadšení než profesionality.

A teď můžete s klidem říct: už profesionálové jsme?
Myslím, že ano. Neziskové organizace nebo občanská sdružení mají v sobě zakódovaný určitý étos a působí v něm jiní lidé, než třeba v byznysu nebo ve státní správě. Jedním z charakteristických znaků je nadšení pro věc. Ono nadšení a étos od začátku devadesátých let zůstaly, ale profesionalita přibyla. Nezisková organizace má svůj životní cyklus: nejpozději po pěti letech se z kamarádských vztahů musí stát vztahy profesionální. Přestane to být parta a vzniknou normální pracovní role. Někdo musí být odpovědný za finance, někdo za řízení. Organizace, které se takto neproměnily, se většinou přirozeně rozpadly.

Brzy po roce 1989 sem přicházely poměrně velké peníze, takže se dá říct, že přišly do doby, která na to ještě nebyla připravená…
V jistém smyslu ano, před lety se třeba stávalo, že některé organizace dostaly velké peníze a nebyly na to technicky připravené. Na druhou stranu, vaše otázka implikuje, že dnes je peněz méně, což nemusí platit ve všech oblastech. Ale evropské fondy jsou nyní jinak zacílené. Zatímco před lety sem plynuly peníze z programů PHARE na podporu demokracie včetně rozvoje neziskového sektoru a budování jeho kapacity, nyní je vše zaměřeno na služby a na velice konkrétní, specifická témata. Změnila se i forma: více peněz jde dnes přes kraje a stát už neziskovým organizacím nedává pouze dotace, nýbrž si je i ve veřejných zakázkách najímá a platí jim za služby.

Mluvila jste o proměně part kamarádů na skupiny profesionálů. Přece ale byly i takové případy, že nějakou skupinu lidí něco štvalo, proto uskutečnila jeden projekt, ale pak už neměla potřebu dělat další.
Záleží na typu organizace, protože ve společenské sféře, máte-li třeba za cíl poskytovat sociální služby, vaše mise nikdy nekončí. To se nedá nikdy úplně splnit. Přesto – nebo právě proto – po čase dochází k vyhoření lidí a k odchodům. Jinak platí, že nadace jsou dlouhodobou záležitostí, ty se zakládají na sto a více let. Ostatně, velké osobnosti, které pomáhaly zakládat úspěšné české nadace, jsou ve svých organizacích stále aktivní. Výbor dobré vůle má pořád stejnou ředitelku, Konto Bariéry, je jich víc… Tahle kontinuita je správná.

Hana Šilhánová

Nadace rozvoje občanské společnosti (NROS) usiluje o posílení neziskového sektoru v České republice prostřednictvím filantropie a dobrovolnické práce i prostřednictvím projektů, které přispívají k rozvoji občanské společnosti a evropské integraci. Mezi nejznámější projekty NROS patří Pomozte dětem (ve spolupráci s ČT) a Make a Connection – Připoj se. Nadace podporuje neziskové organizace, jež pracují s ohroženými nebo znevýhodněnými skupinami, brání lidská práva, demokratické hodnoty, toleranci a respektování práv menšin nebo jiným způsobem zvyšují povědomí o těchto otázkách mezi občany. Jednou z cílových skupin nadace jsou děti a mladí lidé.

Máte pocit, že se změnil vztah české většiny k neziskovému sektoru?
No, když si vzpomenu, jaké byly obrovské mediální problémy koncem 90. let… Neziskový sektor měl velmi špatnou pověst. Jednak tomu společnost nerozuměla: když si řeknu neziskový, tak to zní jako ztrátový. Terminologie byla zpočátku velkým problémem. Navíc organizace, které nebyly ukotveny v jasném zákoně, byly lehce zneužitelné. Samozřejmě, že se to v některých případech dělo, a to poškozovalo všechny nadace. Není divu, že po přijetí zákona počet nadací výrazně klesl. A konečně, nálada ve společnosti byla hodně vyhraněna pravicově. Budoval se kapitalismus a pomoc druhým nepatřila mezi prvotní zájmy společnosti. Tím ale nechci říct, že starost o druhé není vlastní pravici jako takové. Myšlenka, že se občan nespoléhá na stát a co může, dělá aktivně sám, je přece liberální.

Pro tuto dobu je vlastně charakteristický i spor Václava Havla s Václavem Klausem, který s tím, o čem mluvíme, souvisí. Spor nejen o neziskový sektor, ale o podobu demokracie.
V tom sporu šlo tenkrát i o to, jestli má být naše demokracie spíše zastupitelská, anebo přímá, nebo jaký je poměr mezi těmito dvěma prvky. Havel podporoval více prvků přímé demokracie, ať už přes obce, kraje, či neziskový sektor a Klaus napadal neziskový sektor za to, že nemá žádný mandát, že ho nikdo nezvolil. Tento spor ovšem existuje dodnes, i mimo tyto dva pány. Pravda je, že lidé z neziskového sektoru by měli znát svou pozici; samozřejmě, že smí a někdy i musí ovlivňovat politiku, ale má to své meze a nikdy se přitom nesmí míchat role. Pokud se někdo chce vyloženě věnovat politice, měl by do ní otevřeně vstoupit.

Vy jste na tom Žofínském setkání o vzorech a lídrech ve společnosti řekla, že je zároveň třeba mluvit i o těch „špatných“. Koho jste tím vlastně myslela?
Chtěla jsem upozornit na to, že „osobnosti“ mohou mít i nebezpečný rozměr. Jejich populismus může strhnout dav a na to je třeba stále upozorňovat. Občanská společnost by se měla velmi pečlivě dívat, kdo stojí v čele jakých organizací a politických stran a upozorňovat na křiklavé případy. Příkladem takového činu je třeba rozhodnutí časopisu Reflex vystavit na titulní stranu Davida Ratha s knírem. Myslím, že bylo správné to udělat. Samozřejmě, že v případě neziskových organizací můžeme někdy vnímat následující rozpor: berou si peníze od státu a pak ho kritizují. Proto některé organizace, jako třeba Amnesty International a Greenpeace si peníze od států nikdy nevezmou - a nemají ani peníze od velkých firem.

Proto by vám někteří kritici neziskového sektoru možná řekli, že vyjádřeným postojem už svůj mandát překračujete.
Politika v širokém smyslu slova patří do občanské společnosti taky. A jaké dvě hlavní role má občanská společnost? Jednak provokovat aktivní občanství a pak vytvářet zpětnou vazbu, být jakýmsi hlídacím psem. To jsem nevymyslela já, to je obecně užívaná definice. Občanská společnost má být, stejně jako média, pokud dobře fungují, jakýmsi zrcadlem demokracie. Když se podíváte do historie, zjistíte, že občanská společnost byla vždycky předvojem nějakých velkých změn, ať to byl spolkový život v době Národního obrození, studentské, umělecké a občanské organizace v šedesátých letech a disidentské, ekologické, či literární skupiny před rokem 1989. Lidé se zaktivizovali a tím změnám pomohli.

V poslední době se mi zdá, že je v českém neziskovém sektoru rušno. Jako kdyby se soutěž mezi organizacemi přiostřovala, objevuje se nejen kritika, ale i fámy a pomluvy…
Jistý boj tu byl už od roku 1990, protože zde existovaly „společenské organizace“, sdružené v Národní frontě, kterých přetrvalo asi 2000, a ty se nechtěly dělit o majetek s nově vzniklými subjekty. Český neziskový sektor je typický tím, že nemá silné střešní organizace. Je tu strašně těžké vytvářet společné platformy, a že pokusů byly spousty, vždycky to zkrachovalo kvůli strachu z centralismu a budování vertikálních struktur, které navozují obavy ze zneužití této moci. A musím říci, že někdy i oprávněně., že by z toho někdo mohl mít výhodu.

Je to tím, že byť jde o organizace neziskové, mají některé z nich poměrně dost peněz i moci, které si chtějí udržet?
Samozřejmě, že neziskové organizace nějakou moc mají. A jistě jde i o peníze, ale dnes jde možná ještě víc o informace. Potíž je v tom, že často kritizují ti méně úspěšní. Třeba Fórum dárců je v některých aspektech své práce o několik let napřed a má v čele průraznou osobnost, takže je kritizováno. I my jsme kritizováni za to, že prý máme jakýsi monopol na velké zahraniční peníze, protože jsme léta spravovali fondy z PHARE a z evropských strukturálních fondů. Ale jakými prověrkami kvality ze strany EU jsme museli projít, kolik zkoušek auditorských firem splnit, kolik energie stálo, než jsme se staly jednou z nejuznávanějších a nejdůvěryhodnějších grantujících nadací, to už kritici nevidí. NROS má velké prostředky, ale ne pro sebe, nýbrž na podporu projektů. Částka, kterou jsme za tu dobu rozdělili přesahuje miliardu korun.

Máme za sebou kulaté výročí listopadu 1989, při němž lidé vzpomínali, jakých těch dvacet let vlastně bylo. Vy jste spokojená?
Mnohem víc jsem spokojená, než nespokojená. Celý svůj mladý život jsem prožila v 70. letech, nemohla jsem cestovat, člověk se musel dívat na to, jak se křiví charaktery. Ta změna byla obrovská, úlevná a jsem ráda, že tomu tak je. Co mi vadí, je korupce. Občanská společnost se jí nevěnuje. Vadí mi i to, že jsme se opravdu nevyrovnali s minulostí a na úrovni státu jsem nespokojená s tím, že stát nemá jasný směr. Politici se zabývají jen svým volebním obdobím a není jasné, k čemu směřujeme. Chybí nám jasné vize a výrazné a čitelné osobnosti, které by je důsledně prosazovaly.

Michal Růžička