O co přesně se jednalo?
Konflikty nebo bitky mezi mladými lidmi byly, jsou a vždy budou. Fenomén bitek, kterým jsme se věnovali v roce 2018 a 2019, byl ale výraznější. Nejčastěji jsme se s nimi setkávali v Modřanech v parku, který se jmenuje Píšovický les. Bylo to místo, kde se setkávali holky a kluci z druhého stupně základních škol. Byl to gang nebo klan, který si říkal Modřanská rodinka. Ta pak nejčastěji soupeřila s dětmi z Chodova. Tam to zase bylo hodně napojené na obchodní centrum na Chodově. To byli největší rivalové, ale bylo do toho zapojeno víc lokalit – Smíchov, Háje, Komořany.
Jak byly ty party velké?
V tom byl právě ten fenomén. Byly opravdu velké. Byly to čtyřicetičlenné až padesátičlenné party. Jednou jsem po pracovní době jel domů a z autobusu vystoupila takto početná parta. Myslím, že to byl zrovna začátek takového konfliktu. O dva nebo tři dny později jsem se dozvěděl, že se něco takového odehrálo.

Organizace takového množství lidí asi nebyla jednoduchá. Jak se na těchto bitkách domlouvaly?
Přes sociální sítě. Domlouvaly si časy, kde se sejdou. Všechny tyto bitky si pak natáčeli, a videa si pak v uzavřených skupinách posílali mezi sebou.
Co stálo na počátku této „tradice“?
Měla to být hádka a drobný konflikt mezi dvěma mladíky. Domnívám se, že za tím stálo i bránění svého území. Je zajímavé, že do těchto konfliktů byly hodně zapojeny i dívky, což nebývá běžné. Bitky měly rovněž publikum. Vytvořil se kruh a diváci i sázeli na vítěze. Mělo to svá pravidla, například, že pokud se někdo ocitl na zemi, nechá se být. Nicméně pravidla byla často porušovaná a lidi na zemi se dokopávali, takže na místo občas přijížděla sanitka třeba ke zlomené čelisti.
Po roce 2019 ale tato aktivita utichá. Čím si to vysvětlujete?
Hlavní aktéři byli ti nejstarší. Po prázdninách přešli na střední školy nebo na učiliště a přestali se tomu věnovat. V parku byl i dost nepořádek, na což si stěžovali místní občané. Kvůli tomu tam začaly jezdit policejní hlídky, a to si myslím, že byl ten zásadní moment. Vedle parku byla i ubytovna, kde mezi ubytovanými občas také vznikl konflikt. Ubytovnu proto začala střežit bezpečnostní služba, jejichž příslušníci se oblékali podobně jako policie. Je také možné, že pro děti přestaly být bitky atraktivní. Zásadní věc pak byl covid. Od té doby se s tímto tématem nesetkávám.

Říkáte, že bitky mezi mladými lidmi vždy byly a budou. Čím si vysvětlujete, že je pro ně násilí atraktivní?
Mám pocit, že v té době byly hodně medializované bojové sporty, jako je třeba MMA. Když jsme s našimi klienty jezdili na týdenní pobyty, kde jsme s nimi pracovali na preventivních tématech, tak ve volných chvílích měli tendenci si vytvářet oktagony, tedy ringy. Bylo to hodně živé a snažili se to napodobovat. V té době to bylo hodně přitažlivé téma.
Omezovaly se tyto bitky jen na Prahu, nebo jste se s nimi setkali i jinde?
Nevím o tom, že by to bylo i za hranicemi Prahy. Občas se setkávám s fotbalovými hooligans, ale to jsou malé skupiny a starší děti ve věku 15 až 18 let.
Je těžké se jako terénní pracovník k těmto lidem dostat?
Bylo to těžké. Velmi těžce se budovala důvěra. Po malých krůčcích se to podařilo a pak nás brali partnersky a byli otevřenější.

Co dnes děti nejčastěji řeší?
V Praze 12 máme pro děti klub se skateboardovou rampou. Když jsme po covidu mohli znovu otevřít, začalo tam chodit 20 až 25 lidí, což před covidem nebylo. Bylo vidět, že se potřebují setkávat a chodili tam hlavně kluci. Teď chodí víc dívek, možná i převažují. Tím se mění témata – škola, neshody se spolužáky a s učiteli. Tím, jak chodí víc dívek, setkáváme se s tématy genderu a sexuální orientace.
Z jakých sociálních poměrů ty děti pocházely?
Přijde mi, že hodně z nich pocházelo z neúplných rodin. Pokud měli úplné rodiny, tak mezi dětmi a rodiči vázne komunikace, kdy se o spoustě věcech doma nemluví. Proto, když v terénu dětem představuji naši službu, tak jim říkám, že se s námi mohou mluvit o věcech, které je baví, které je naplňují.