S pomocí dalších lidí se farář rozhodl Neratov proměnit v nevšední komunitní místo. Nabídl azyl lidem bez domova a handicapovaným, bývalé chalupářské rodiny se ve vsi usadily natrvalo a vzaly si do péče i děti s postižením. A další cíle mají neratovští před sebou.

Prý máte zálibu ve stavebních strojích, jezdíte bagrem a chtěl byste si dokonce pořídit jeřáb. Jde o skutečné koníčky, nebo fakt vynucený okolnostmi?

Jako kluk jsem s tatínkem vyráběl vláčky a stavět mě pořád baví. Pak jsem se vyučil elektrikářem, takže jsem dokonce některé mašinky opravoval. Fascinují mě všechny stroje, které dokážou něco dělat, vyrábět a obrábět. Některé věci prostě rukama neuděláte a najednou máte k dispozici nástroj nebo stroj, který to dovede. Jako malý kluk jsem měl zkrátka malé hračky a teď, už jako velký, jsem dostal ty velké. (smích)

„Hospodin občas bere lidi za slovo a dělá nevypočitatelné věci.“

Co vás nakonec přivedlo ke službě Bohu?

Dětský tábor, kde jsem později dělal zástupce vedoucího, vedl vysvěcený kněz s křesťansko-skautským duchem. Jako podrádce, rádce a nakonec instruktor jsem se musel vyrovnat s větší a větší zodpovědností. Zejména za ty, kteří jsou vám svěřeni. Začíná to mokrými plavkami nebo špinavými ponožkami, končí citovými potřebami – jestli není dítě smutné, jestli se mu nestýská, jak se má připravit na hru i na zkoušky. Nefungujete jako dráb, ale jste s nimi a pro ně. A když potom dorostete do kněžství, jde vlastně o přirozené pokračování.

Vaše cesta ale i tak musela působit poněkud zvláštně…

Kdybych šel tenkrát za komunismu rovnou do semináře, bylo by podezřelé, že proškolený pionýrský vedoucí volí takovou cestu. Musel jsem si odpovědět, kým vlastně chci být, zda knězem, anebo farářem. Kněz nemusel jít do semináře a mohl studovat tajně, po večerech i po nocích. Šlo o běh na dlouhou trať, nebylo jasné, kdy a jestli to skončí. V podstatě šlo o to, jestli mi jde jen o funkci nebo naplnění podstaty kněžství. Přijal jsem svěcení, abych mohl život zasvětit službě potřebným a aby lidé měli díky mně život prodchnutý duchem radosti. Ve fabrice jsem ale poznal lidi, kteří se chovali úplně jinak, než jsem očekával.

Jinak?

Pocházím z křesťanské rodiny, měl jsem tři sestry a o osmnáct let mladšího bratra. Vyrůstal jsem tedy mezi třemi dívkami, takže jsem se se sourozenci nemohl prát, chovat jako normální kluk. Po jednom incidentu, kdy jsem se snažil svoji mladší sestru umravňovat, mi dokonce maminka koupila mé první sako, asi abych byl více civilizovaný. Od té doby saka a obleky nesnáším, a jejich nošení je pro mě dodnes utrpením. U nás doma se vždy mluvilo slušně, rodiče ani nekouřili a já byl zkrátka vždy vychovaný kluk. Najednou jsem ale vstoupil do fabriky, kde chlapi chlastali a mluvili sprostě. Zároveň ovšem uměli neskutečné, téměř zázračné věci. Dělali kalibry s milimetrovou přesností, vše měli v rukách i oku. V tu chvíli si těch lidí začnete vážit i pro jiné hodnoty.

To je téměř hrabalovské…

To ano, ale teprve později jsem si uvědomil, proč jsem si podobnou zkušeností musel projít. Ti lidé se za vás postavili, i když bylo zle. Skuteční křiváci se vyskytovali úplně někde jinde. Díky zkušenosti z fabriky jsem zase postoupil o kousek dál a poznal i lidi bez domova. Kněz není nějaký spasitel, který pomáhá životu. Naopak, ostatní pomáhají vám, abyste byl skutečným člověkem. Lidská velikost je v tom, kolika lidem pomůžete žít, ne kolik jich ovládnete a zlikvidujete.

Proč jste si pak za své působiště vybral zrovna Neratov?

Poutní místo Neratov jsem potkal už jako tajně vysvěcený kněz. Tenkrát jsme připravovali nějakou hru a já objevil neratovský kostel, tedy spíše jeho zbořeniště. Pak přišlo ještě několik let, kdy jsem na něj zapomněl, dál pracoval ve fabrice a nezdálo se, že by se mohlo cokoliv změnit. Biskup Karel Otčenášek se shodou okolností vrátil z kriminálu a já chtěl pokračovat v práci na táboře, který se nacházel v horách. Věřil jsem, že bude lepší, když budu působit jako venkovský kněz, než abych osm a půl hodiny pracovat v továrně. Měl jsem svou práci rád, ale musel jsem se posunout dál. Tak jsem odešel.

Takže šlo o boží vnuknutí?

Spíš klasický Hospodinovův šprým! (smích) Občas totiž vezme lidi za slovo a udělá nevypočitatelné věci. Nepočítal jsem s tím, že budu sloužit jako oficiální kněz a že sametová revoluce nebude vykoupena krví, mordy a hrůzami.

Hned prvním vašim počinem v Neratově byla obnova barokního, poutního kostela. V této souvislosti mě napadá a paralela s románem Zapomenuté světlo. Narazil jste se i vy na nepochopení, problémy administrativního či politického rázu?

Na ty jsme naráželi pořád. Vyšší struktury, ovládající jakoukoliv instituci, jsme ale nebrali tak vážně a dělali vše podle svého přesvědčení. Prostě jsem se do toho pustil, a teprve pak hledal zastání u svých nadřízených. Nejsem člověk, který by nerespektoval pravidla a řád, ale nikdo mi nemůže zakázat, abych prosil o změnu, je-li možná. Když budete prosit dnes, zítra i pozítří, nakonec vám vyhoví, protože vás mají plné zuby. Nic není neřešitelné, musíte jen najít cestu.