Právě jste se vrátil z Antarktidy. Prováděl jste tam mino jiné sociologický výzkum mezi polárníky. Co jste vyzkoumal?
Náš výzkum se jmenuje „Vliv omezeného přístupu ke zpravodajství na spokojené prožívání každodennosti“. Jde o docela obsáhlý materiál, který společně s Alicí Němcovou Tejkalovou z Fakulty sociálních věd UK ještě budeme vyhodnocovat. Ale abych nedělal tajnosti, mohu alespoň říci, že se například ukazuje, že při jisté izolaci se některé kauzy v médiích začnou jevit jako banální, nesmyslné, i když doma jsme jejich sledování třeba věnovali spoustu času a energie. A tato banalita jim zůstane i poté, co se vrátíme domů. Lze se dohadovat, zda tedy podmanivost, extrémnost některých zpráv nevede k tomu, že sledujeme i vyložené nepodstatné nesmysly, pokud jsou ale patřičně emočně podávané. Anebo jak velký vliv na naše vnímání informací mají jen nadpisy článků (bez ohledu na další obsah), anebo reinterpretace zpráv na sociálních sítích a v debatách mezi kamarády.

Dovolím si malou odbočku - když jsem dělal rozhovor se spisovatelem Robertem Fulghumem, chechtali jsme se, že by na každém výtisku novin a před každou zpravodajskou relací měla být podobná informace jako je na cigaretách: Pozor, příliš mnoho zpráv otravuje život!

Na Antarktidě jste byl už několikrát. Překvapí vás tahle země ještě něčím?
To víte že ano! Je to kontinent, který je větší než celé Spojené státy, o polovinu větší než Evropa! Když jsem tam před dvěma roky lezl na nejvyšší horu, skoro pětitisícový Mount Vinson a pak na Jižní Pól, bylo to, jako kdybych se pohyboval v Alpách. A tentokrát jsme byli na ostrovech, u moře, navíc i na územích bez ledu, tedy pro srovnání třeba jako na Baltu. Taky byste neřekl, že už vás v tu chvíli Evropa nepřekvapí. Antarktida mě vždycky nadchne! Bylo to nádherné. Navíc jsem tentokrát zažíval i tmu, blížila se zima, polární noc, každý den byl o šest sedm minut kratší než předchozí, takže za deset dnů jsme měli o hodinu světla méně. Dlouhé východy a západy slunce, v noci Jižní kříž nad hlavou…

Sopka Mount Erebus
Sopka na Antarktidě chrlí zlato, denně vyvrhne desítky tisíc korun. Má to háček

Ne každý ví, že Antarktida je také nejméně obydleným kontinentem, všude led, mech, lišejníky. Co tam lidi jako vy tak táhne?
Divočina. Opuštěnost. Samota. Vláda přírody. Malilinkatost člověka a banalita domácích starostí. Schopnost poradit si tam, smířit se se silou přírody a planety. Krása toho místa. Nezměrnost času – koukáte na hory, které vyvrásnily v době, kdy ještě homo sapiens nebyl. A až zas nebudeme, ta hora se nezmění ani o píď. Takhle můžu mluvit hodiny… Mám přednášku Krása Antarktidy a věřím, že po skončení projekce alespoň část diváků odchází s podobnou fascinací tím úžasným kontinentem, jako mám já.

Pokud vím, chystáte o Antarktidě také nějaký televizní projekt. Na co se tedy diváci mohou těšit?
Na film o vědecké činnosti Čechů v Antarktidě. Česko je mezi 30 zeměmi, které rozhodují o soudu celé Antarktidy, naši vědci tam předvádějí špičkovou světovou vědu. Řadí nás to do elitního světového společenství těch, kteří zkoumají a pečují o jediný kontinent, který je alespoň zatím stále mírový a patří společně všem lidem světa. Film jsme s kameramanem Honzou Šimánkem točili pro Českou televizi a na podzim by měl být odvysílán. Pracovně se jmenuje Češi v Antarktidě.

Fotografie Petra Horkého z Antarktidy.Fotografie Petra Horkého z Antarktidy.Zdroj: se svolením Petra Horkého

Z médií se nejčastěji dozvídám, že jste cestovatel. Co vás ale doopravdy živí?
Jsem režisér, youtuber a spisovatel. Hlavní část příjmů mám z těchto činností. Myslím, že cestovatel jako zaměstnání neexistuje, zní mi to až komicky, je to podle mne něco podobného jako party girl, anebo tak nějak… Ale cestování patří k mé práci a je to moje láska, vášeň. I když vím, že celý svět nepoznám, na to je život krátký, nikdy mě asi nepřestane fascinovat.

Často jste nazýván také polárníkem. O kom se vlastně dá říct, že je polárníkem?
Podle mne je to člověk, který má rád chladné prostředí a rád se v něm pohybuje. Založil jsem Svaz českých polárníků, který je oficiálně registrovaný a do kterého zvu nejširší veřejnost, vyzkoušejte si to! Jednou ročně pořádáme speciální „Nocovačku“, akci, kdy spíme venku v mrazu, kdo chce, ten se přidá. Je to nádhera a věřím, že v průběhu času pro to třeba nadchnu více Čechů a Češek. Ve Skandinávii je běžné, že rodina s dětmi vezme lyže a sáně a vyrazí na víkend do sněhu.

Děláte to, co jste vždycky dělat chtěl? Jste v životě spokojený?
Dobrá otázka! Jsem spokojený, když se mne kamarádi ptají, říkávám, že se mám dobře, protože problémy, které řeším, si nejčastěji natropím sám a vypadá to, že mám dost sil i rozumu nějak je řešit – takže to jsou všechno vlastně dárky od osudu. Jako malý kluk jsem chtěl být lékař, to mne nepustilo, medicína mě moc baví a tak o ní alespoň čas od času natáčím. A mám řadu kamarádů lékařů, které asi někdy zlobím nekonečnou potřebou debatovat o lidském těle.

Co je pro vás měřítkem spokojenosti?
Zdraví mých nejbližších, přátelé kolem mne, možnost svobodně se vyjadřovat a svobodně si vybírat co dělám, myslím tím možnost věnovat svoji energii tomu, co si sám vyberu a kde chci růst.

Satelitní snímek Antarktidy
Vědci nahlédli do nitra ledovce. Našli stopy, jež varují před možnou katastrofou

Rozhovory o životě a spokojenosti, tak zní podtitul vaší nové knihy Hausbot. Jsou v ní zaznamenána vaše povídání s osobnostmi jako s už zmíněným Robertem Fulghumem, Miroslavem Zikmundem, Jane Goodallovou, Krzysztofem Zanussim a dalšími. Bylo těžké je k rozhovoru přemluvit?
Nepřemlouvám. Přemlouvání mělo naposledy smysl, když jsem po mamince chtěl, aby mi koupila kakaové čajové pečivo, které jsem miloval jako pětiletý. Od té doby čím dál víc zjišťuji, že co nechtějí obě strany, to nakonec nefunguje. Ale mohu inspirovat, zaujmout, povzbudit, spolupracovat…A z toho pak mohou vyrůst krásné věci. Na rozhovor oslovuji jen takové lidi, kteří mě osobně zajímají, jejichž práce mne inspiruje. Tím pádem o nich docela hodně vím, nejdu po povrchu, vím, co mě zajímá. Když jsem třeba chtěl točit s A. C. Clarkem, nejprve mě na základě mého dopisu jeho agenti odmítli, ale pak mi on sám poslal dopis, ať se mu ozvu, až pojedu na Srí Lanku, že si udělá čas, protože ho zaujalo, na co se chci ptát. Na toto věřím. Toto mi dává smysl.

Zdroj: Youtube

Inspirovala vás jejich slova i k nějakým činům, nebo dokonce změnám ve vašem životě?
Rozhodně. V té knize je jakési moje best of životních setkání. Moji „kouzelní, pohádkoví dědečkové a babičky“. Každý z lidí, kteří hovoří v knize, jsou pro mne velikou inspirací a motivací. Podle toho jsem je vybíral. Třeba John Mattone, kouč Steva Jobse mě inspiruje, abych nehrál hru na „pana bezchybného a neomylného“. Jane Goodallová k tomu, abych si připomínal, že ať už jsem anebo nejsem věřící, motorem mého konání je naděje, a k tomu tu jsou přírodní síly, které nikdy nepřekonáme. Anna Hogenová mě vede k odklízení zbytečných nepodstatných starostí, jež mě odvádějí od mého životního pramene. Radůza svou láskou k tvorbě až posedlostí mě učí oddat se tomu, co miluji. Jan Hnízdil mi připomíná, že o své zdraví se musím starat hlavně sám a to kromě životosprávy tím, že budu hledat harmonii v tom, jak žiji.

S kým ze zpovídaných lidí z vaší knihy jste měl pocit největšího souznění?
Asi s Mirkem Zikmundem. Všichni ti lidé jsou pro mne důležití a mám je rád, jejich názory – byť nemusím se vším souhlasit, jsou důležité. Víte, co mne třeba naučil a stále učí cestovatel Zikmund? Že v životě se toho málo povede tak, jak si naplánuji. Ale to nerozhoduje tolik o mé spokojenosti. Rozhodující je, jestli se budu soustředit na všechno, co se mi nepovedlo, anebo naopak na všechno krásné, co mnohdy třeba i neplánovaně, nečekaně přišlo. Podporuji tu druhou možnost.

S Miroslavem Zikmundem jste strávil hodně času, stali se z vás přátelé. Nikdy vás nelákalo vydat se po stopách jeho expedic, které absolvoval s Jiřím Hanzelkou?
Byli jsme spolu na Srí Lance, někdejším Cejlonu, kterému věnovali samostatnou knihu. Vzal jsem ho na Kanárské ostrovy a seznámil s Thorem Heyerdahlem, jeli jsme do Kalifornie zachránit archiv Eduarda Ingriše, to tehdy společně s Mirkem Náplavou a Vladimírem Krocem. Není pro mne důležité opakovat dílo jiných. Chci se posouvat dál. Potřebuji tvořit. A víte, co je důležité? Můžu to tady říct?

Musíte.
Když jsem točil film Století Miroslava Zikmunda, záměrně jsem se brzdil a nechával prostor, aby mohl vzniknout samostatný film o Jiřím Hanzelkovi. Stejně je to i s knihou. Naší zemi chybí film a kniha o životě Jiřího Hanzelky! Schválně jsme s dalšími spoluautory Náplavou a Krocem u stejnojmenné knihy vycouvali, aby Hanzelkovo téma nebylo námi sebrané, uzurpované. Ale překvapuje mě, že tu knihu zatím nikdo nepíše, film netočí. A tak opakuji – jsem k dispozici, poradím, pomůžu, ale udělat to musí někdo sám. Je to strašná spousta práce. Že by se do toho nikomu nechtělo?

Jaké jsou vaše doposud nesplněné cestovatelské sny?
Nemám nesplněné sny. To zavání bezbranností až leností. Sedím, sním si – a svět neplní! Docela se bráním tomu, abych si vytvářel nějaké seznamy snů a přání, nejsem podporovatel bucket listů. Jasně, snad kamkoli se zase vydám strašně rád, když teď řeknete nápad, klidně zítra odjedeme! Ale jako sen bych to asi neoznačil. Dokonce i s Antarktidou jsem byl připravený na to, že navždy zůstane v krajině nesplněných, právě těch platonických snů. I ty jsou důležité. Ale v jednu chvíli jsem na tom začal pracovat a pokusil se, jestli by to nešlo. No a to, že jsem se tam podíval, dokonce dvakrát, to je prostě převeliký dárek, který jsem dostal jakoby navíc. Z té role „sen“ člověk musí něco vybrat a přesunout to do šuplíku „plán“. To pak znamená zanechat ostatních věcí, ponořit se do toho, klidně několik let na tom pracovat – a třeba se to nakonec nepovede. Ale to patří k věci. No a plánů, těch mám víc než dost. Do smrti je všechny ani nestihnu zahájit.

Režisér, youtuber a spisovatel Petr Horký.Režisér, youtuber a spisovatel Petr Horký.Zdroj: se svolením Petra Horkého

Na konci knihy Hausbot je i rozhovor s vámi. Z něho jsem se dozvěděl, že vám zemřel otec a vy jste měl od šesti let jenom maminku. Říká se, že kluk potřebuje tátu. Kdy jste ho nejvíc potřeboval?
Co já vím… V dospívání? Anebo v dospělosti, kdy bych s ním moc rád šel na pivo a popovídal si o životě, ženských, lidech a o světě vůbec? Kdoví, třeba bychom se naopak rozhádali, rozešli ve zlém. Nevím. O vnitřních klucích, o vztazích táta syn jsme natočili s Janem Budařem krátký film Vítěz a druhý máme napsaný jako scénář, který snad letos budeme točit. Teď vyrážíme po republice na vystoupení a besedy – promítneme film a budeme si s lidmi povídat, debatovat. Vítěz je Janův příběh a ten druhý zas inspiruji já, moje klukovská ztráta otce.

Mám přátele mezi terapeuty, psychology a psychiatry a docela mne zajímalo co se to ve mně dělo a děje, takže jsem absolvoval lecjaké debaty a sezení. A mimo jiné jsem došel k tomu, že vlastně i ta moje setkávání třeba s Miroslavem Zikmundem anebo Thorem Heyerdahlem byla vlastně nevědomými náhradami za chlapské vzory v mém životě. Tak si říkám, že mi osud přihrál docela dobré zástupce, ne?

Eva Perglerová, horolezkyně a zubařka z Přeštic na jihu Plzeňska, si připsala na své konto další dvě úspěšné expedice - dobytí jižního pólu a výstup na nejvyšší horu Antarktidy Vinson Massif. Naskytly se jí přitom úžasné scenérie
Výprava na jižní pól? Jíst musíte každou hodinu, močit jen do lahví, říká žena

Slovo hausbot mají v názvu i vaše talkshow na Prima ZOOM a na YouTube, z nichž kniha vychází. Máte vlastně vůbec hausbot?
No jasně! Na Smíchově. Je to ateliér, místo, kde jsem sice v Praze, ale přitom úplně v jiném světě, hlavně v jiných myšlenkách. Tady vznikl celý film Století Miroslava Zikmunda, tady jsem napsal spoustu textů z mých knih a také tady začala práce na mém podcastu a youtubovém kanálu. Proto i ten název.

Pamatuji si vás ještě jako moderátora televizních pořadů Hip Hap Hop nebo Pyramida, předchůdce dnešního AZ-kvízu. Jak vzpomínáte na tuto životní etapu?
Na Hip Hap Hop vzpomínám dneska už v dobrém. Tehdy jsem řešil vnitřní dilema – hrál jsem ve folkové kapele a jezdil po koncertech a festivalech, moderoval v brněnském rockovém rádiu a k tomu jsem moderoval v televizi tři pořady. Nejprve živě vysílané pásmo pro mládež Oáza, folkový pořad Aport a konečně i Hip Hap Hop. Tehdy mne štvalo, že to bylo na můj vkus příliš školometské, představoval jsem si, jak to celé změním a předělám – a to byl pochopitelně nesmysl. Ale právě tento pořad mi nakonec přinesl spoustu věcí, které jsou pro mne platné do dneška: naučil jsem se moderátorské řemeslo, vnímat, kde je světlo a kam sahají záběry kamer, také jsem zjistil, kolik lidí má tento pořad rádo a najednou mě vnímají jako součást svého života. A nakonec nesmím zapomenout na větu: „Modří už vědí.“ Musím se smířit s tím, že nic slavnějšího po mně nezůstane.