Na co si ze dne 15. března 1939 i po osmdesáti letech pamatujete?
Bydleli jsme tenkrát v Libni v Královské ulici, dnešní Sokolovské, která vedla z centra Prahy přes Karlín, Libeň až do Vysočan. Stáli jsme před naším domem číslo popisné 428 a koukali, jak jezdí jedna motorka za druhou. Slyšeli jsme vřavu, protože motorky dělaly strašný rámus. Bylo to strašné pro nás i celou republiku. Vždyť jsme si mysleli, že nás zachrání opevnění na hranicích.

Hned za rohem domu, kde jsme bydleli, byla škola, takže všechny děti stály venku a koukaly. Měli jsme ze všeho hrůzu. Pak jsme německé vojáky viděli, jak se vyhladovělí vrhají na uzenářství a cukrárny. Cpali se tím, co v Německu neměli, hlavně ale, že měli vyzbrojenou armádu. Zbraně pak pro ně vyráběla naše Škodovka, bohužel. Vojáci se tenkrát chovali hrozně. Zážitky z tehdejšího dne byly tedy děsné, ale to jsme vůbec ještě nevěděli, co všechno okupace bude znamenat.

Vzpomenete si, co tehdy říkali rodiče, kteří dobře věděli, co má Hitler se Židy v plánu?
To jsme věděli už od roku 1933, kdy z Německa přicházeli emigranti a usazovali se v Praze. Někteří byli tak skromní, že si zařizovali malinké živnosti. U nás v Libni žila rodina, která v jedné místnosti nakupovala vajíčka, a ty pak prodávala. Jiná rodina si otevřela cukrářství v pasáži U Nováků, kde před válkou hrával Voskovec s Werichem.

Byli výteční odborníci, takže k nim lidé rádi chodili nakupovat tak dobré výrobky, které se jinde nenašly. Po okupaci viděli, že Československo, do té doby demokratická republika, jim už bezpečný azyl neposkytne. Kdo mohl, vydal se dál, pokud měl finanční prostředky. Nevím, jestli tyhle dvě rodiny sdílely pak náš osud. Naši tedy už v polovině 30. let věděli, že to bude zlé.

Blížící se nebezpečí jste pocítili i po Mnichovské dohodě a záboru Sudet, odkud do vnitrozemí prchaly desítky tisíc lidí.
Moje maminka pochází ze severní Moravy, konkrétně z Moravské Třebové, která patřila do sudetského území. Žil tam její starší bratr s rodinou. Do roku 1938 žila strýcova rodina v klidu a jejich dcera Věra se s německými dětmi přátelila.

Jenže pak přišel Henlein, který učil německou mládež takové nenávisti, že vrstevníci pak Věrce nejdřív nadávali, pak na ni volali: Ty židovská svině! A nakonec po ní házeli kameny. Představte si to, osmileté děti! Její tatínek proto napsal mým rodičům, jestli může Věrku přivézt do Prahy, protože když po ní hází kameny, je v ohrožení života. Mně bylo čtrnáct, bratrovi dvanáct, a najednou jsme byly tři děti.

Nepřemýšleli rodiče, že byste emigrovali?
Náš tatínek se o možnost odchodu do ciziny skutečně zajímal. Jednou z cest bylo tenkrát odjet do Šanghaje, ale pak zjistil, že za každou osobu musí dát dopředu 50 tisíc, což nešlo. Patřili jsme k nižší střední vrstvě.

Znám příběh mé kamarádky, která válku přežila. Její otec byl lékař, který do Šanghaje odjel. Když vydělal dost prostředků, protože medicína je přece jen trochu výnosná, pozval k sobě zbytek rodiny. Jenže ti už seděli v transportu do Terezína.

S vámi odjel transport do Terezína na podzim 1942, dva roky na to jste se dostali do Osvětimi, odkud vás odvezli na práci do Německa.
Do Osvětimi jsem přijela na podzim 1944. Transportů bylo deset, protože Němci potřebovali vytřídit nemohoucí vězně a pracovní sílu. Na to, aby nám tetovali čísla, už neměli čas. V Německu bylo bombardování tak mohutné, že staří mistři z továren museli nastoupit k wehrmachtu do armády.

Na práci tedy potřebovali vězně, takže jsme jeli z Osvětimi do Freibergu v Sasku. Tam jsme pracovali v továrně, kde se montovala křídla letadel. Nejstarší mistři nás museli naučit, jak se zachází s vrtačkou nebo jak se nýtuje. Nesměli jsme se na nic zeptat. V čele haly hlídala esesačka, aby nikdo z nás nemluvil o ničem jiném než o práci.

Věděli jsme ale z častých náletů, jak situace vypadá. Esesáci a esesačky se šli ukrýt do sklepa a my zůstali nahoře. Pro nás znamenaly nálety naději. Říkali jsme si, že snad na továrnu shodí bombu, aby už byl konec. Dne 14. února byl tak silný nálet, že jsme z oken továrny viděli hořet Drážďany.

Lustig znamená německy veselý. Jste optimistka jako byl váš bratr Arnošt?
Náš tatínek byl skutečně optimista a ten nám oběma dětem optimismus vštípil. Mezi sousedy byl oblíbený. Když jsme museli odevzdat rádio, kromě spousty dalších věcí, zvali ho sousedé poslouchat, když v rádiu Hitler přednášel svoje dlouhé monology. Tatínek se potom vrátil a vždycky říkal: Kobyla, která kope, chcípne!

Když jsme pak byli v Terezíně a prošli Osvětimí, nepropadala jsem beznaději. Byla jsem sice hladová, žíznivá a měla strach, co bude příští den nebo týden, ale vždycky jsem věřila, že Spojenci musí zvítězit. Že nakonec zvítězí dobro, jak říkal náš tatínek. Věděl to i Arnošt, který mi dnes velice schází. Všude mám jeho obrázky a kolikrát s ním mluvím. Je obrovská škoda, že ho ta nemoc skolila a že už tady s námi není.