Několik šťastlivců zachránila jen náhoda – například to, že si na nádraží odskočili se svými dětmi na toaletu nebo na limonádu. S přáteli a blízkými už se ale nikdy neshledali.
Co se přesně stalo a proč? Šest týdnů po skončení války si vyřizoval účty se svým svědomím tehdy pětadvacetiletý poručík Karol Pazúr, příslušník 17. pěšího pluku z Petržalky. Právě on dal pokyn k brutální vraždě, při níž bylo na Švédských šancích zastřeleno 71 mužů, 120 žen – a co je nejhorší – i 74 dětí. Kopat hrob museli pomáhat i lidé z nedalekých Lověšic.

Tragickou událost si lidé včera připomněli u památníku obětem na městském hřbitově 
v Přerově. Na setkání přijeli až 
z německého Pfalzu také příbuzní některých obětí.

„Můj dědeček Ludwig, který měl tehdy přes šedesát, jeho syn Karl a manželka Amalie, ale také jejich dvanáctiletá dcera Gertrude. Všichni tito mí příbuzní zde tehdy zahynuli. Je pro nás velmi důležité, že jsme si důstojně připomněli oběti této chladnokrevné popravy," řekl Rudolf Göllner. „Nejhorší na celé události je, že tato brutální vražda trvala celou noc 
a děti se musely dívat na to, jak jim střílejí jejich vlastní rodiče. Vždy, když si to jen představím, je mi špatně," dodal. Mezi zastřelenými dětmi byli 
i kojenci – nejmladším chlapcům bylo šest a osm měsíců.

Tragickou událost připomněl historik František Hýbl. „Tento hrůzný čin byl nepochybně nejbrutálnější, který se stal na Moravě a ve Slezsku v první polovině čtyřicátých let minulého století. Nelze ho srovnat ani s masakry nacistů na našem území," řekl. Spoustu let se přitom o této události nesmělo mluvit ani psát. Strůjci zločinu nebyli ani řádně odsouzeni. „Pouze hlavní organizátor popravy, poručík komunistické vojenské kontrarozvědky Karol Pazúr byl necelé dva roky ve vězení za to, co se stalo poblíž Přerova, ale především za smrt poručíka Ervína Bacušana a za masakr v Petržalce," vylíčil historik.

Po přímluvě tehdejšího náměstka ministra obrany Bedřicha Reicina a všeobecné amnestii Klementa Gottwalda byl ale Pazúr propuštěn na svobodu, 
a později dokonce zastával veřejné funkce. Podle Hýbla vedly strůjce masakru osobní pohnutky. „Nepochybně to bylo špatné svědomí, pokud však nějaké měl." V minulosti byl totiž členem Hlinkovy gardy, dobrovolně se přihlásil na práci v říši i k boji proti Sovětskému svazu. Jeho sestra se stýkala s nacistickými důstojníky a bratr vstoupil do SS.

„Potřeboval tedy jasnou image bojovníka proti fašismu, která by mu usnadnila bezproblémový kariérový růst. A k tomu bylo zapotřebí usmrtit nějaké Němce," shrnul zrůdné pohnutky historik.