„Pracuji na směny, které se týden co týden posouvají, takže mám už tak docela rozhozený životní rytmus. Potřebuji se proto pokaždé alespoň pořádně vyspat. To ale mnohdy nejde, protože mě už o půl čtvrté ráno budívá kohoutí kokrhání, které sem doléhá odkudsi ze sousedství. Když mě ten kur vzbudí, tak už se pak jen převaluji na posteli a obvykle už znovu nezaberu,“ svěřuje se Kamil Pantůček.

Strojař Kamil Pantůček se do Chrudimě přestěhoval z venkova a našel si zde podnájem. „Už jsem si zvykl na šum automobilového provozu pod okny, na vzdálené houkání hasičských a záchranářských sirén, na cinkání stahovaných železničních závor i na občasná zahoukání vlaků, které bývá nad ránem také dost slyšet.

To pronikavé kohoutí kokrhání je ale úplně nesnesitelné, na to si prostě zvyknout nejde. Teď v létě je to nejhorší, protože je teplo a já jsem zvyklý spát pod otevřenými okny. Zajímavé je, že na vesnici mi kokrhání nikdy nevadilo, vlastně jsem je ani nevnímal. Tady se ale asi v těch ulicích nějak víc rozléhá, nebo co,“ konstatuje nešťastný spáč.

Na zvířata neexistují limity

Kamil Pantůček si je takřka jistý, že kohout se ozývá z blízké čtvrti rodinných domků obklopených zahradami a dvorky. „Myslel jsem si, že bych se třeba s majitelem kohouta mohl nějak domluvit, ale nepodařilo se mi ho vůbec dohledat.

Jednou, když mě kohout nad ránem zase probudil, tak jsem se oblékl a vyrazil ven, abych toho ptáka našel. Kokrhání s malými přestávkami pokračovalo, jenže přicházelo jakoby odevšud a zároveň odnikud. Vždycky, když jsem si myslel, že už jsem blízko, tak se ukázalo, že jsem zamířil špatným směrem. No, a potom už byl zase klid, takže jsem pátrání vzdal,“ uzavírá Kamil Pantůček. Tomu teď dál nezbývá, než zavírat okna nebo si vkládat špunty do uší.

Podle hygienika Jaroslava Říhy lze podobné záležitosti řešit jen občanskoprávní cestou. „Na zvuky a hlasové projevy zvířat neexistují hlukové limity. Měření hluku by proto v podobných případech nemělo žádný smysl,“ dodal hygienik.