Náš spánek se zkracuje. Nemá na to vliv i méně fyzické práce, která nás dříve spíše unavila?
Je to způsobeno naším denním režimem a umělým osvětlením. Fyzická práce vyžaduje větší odpočinek, při kterém se spíše usne. Zřejmě to však není nejdůležitější, protože zkracování spánku je fenomén, který si způsobují lidé dobrovolně.

Problémů se spánkem přibývá. Stačí stávajících 17 center zabývajících se poruchami spaní?
U nás nemáme žádná čísla, která by nárůst problémů se spánkem potvrzovala. Podle statistik ze sousedních zemí je zřejmé, že některé poruchy spánku jsou četnější, než bývaly. Některé nemoci se stávají známější, přestože existovaly i dříve, je poptávka po jejich diagnostice a léčbě větší. Kapacita se pomalu zvyšuje, ale výrazně roste i poptávka.

Jak by člověk s problémy se spaním měl postupovat?
Řada chorob je zvladatelná na úrovni praktického lékaře. Výskyt onemocnění je obrovský, kdyby měl každý chodit rovnou k odborníkům, nezvládli by to. A už vůbec ne spánkové laboratoře. Proto vyžadujeme nejprve návštěvu praktika, který posoudí charakter poruchy, začne ji léčit nebo pacienta nasměruje ke správnému specialistovi. Když ani ten nemůže ambulantně pomoci, posílá pacienta do spánkové laboratoře.

O jaké specialisty se jedná?
Jde-li o syndrom neklidných nohou, je to neurolog, i když základní léčbu může vést i praktik. U spánkové apnoe je to například neurolog či pneumolog, u nespavosti specialisté v oboru psychiatrie.

S jakými poruchami spánku se v praxi setkáváte nejčastěji?
To je dáno profilem našeho pracoviště. Protože jsme neurologové, téměř se k nám nedostává jednoduchá nespavost, která spánkovou laboratoř nepotřebuje. Maximální kapacitu máme zcela naplněnou spánkovou apnoí a nemocné musíme z kapacitních důvodů odmítat. Následkem informovanosti přichází více pacientů s parasomnií, což je například porucha chování v REM spánku. Jde o nemoc, kdy člověk, většinou starší 50 let, realizuje částečně to, co se mu zdá, takže při tom křičí, různě se pohybuje, třeba padá z postele a může se zranit. Těchto pacientů přibývá, navíc je u nich i možnost pozdějšího vzniku některé neurodegenerativní choroby, například Parkinsonovy nemoci. Měli jsme hodně nemocných se syndromem neklidných nohou, protože jsme byli jediní, kdo se tomu v Česku věnoval. Teď se o tuto diagnózu starají všichni neurologové. Tradičně se věnujeme chorobám s nadměrnou denní spavostí. Větší počty nemocných jsou také způsobeny tím, že se těmto nemocem ostatní pracoviště moc nevěnují, i tím, že u těchto chorob je třeba tzv. centrová léčba, kterou u nás pro tyto nemoci poskytuje jen omezený počet pracovišť.

Takže lidé, kteří nemohou usnout nebo se často budí, zůstávají v péči svého praktika?
Určitě. Chronickou nespavostí trpí deset procent populace. Kdyby se všichni nahrnuli ke specialistům a do spánkových laboratoří, bylo by to kapacitně neúnosné. U nespavosti není důležitá noční registrace, která se provádí ve spánkových laboratořích. Důležitá je historie nemocného a vyloučení jiných nemocí. Nejlepší terapie pro nespavost je omezení chyb v životosprávě a specifická psychoterapie, tzv. kognitivně behaviorální terapie (KBT). Její efekt pro chronickou nespavost je trvalejší než jakákoli farmaka.

Prášky na spaní problém neřeší?
Většinou nikoliv, jde-li o chronický problém. Pacienta je třeba řádně vyšetřit, probrat s ním životosprávu a zahájit KBT, kterou zajišťuje řada pracovišť, hlavně psychiatři a psychologové, ale většina nespadá do sítě spánkových laboratoří.

Kdo je typickým pacientem?
Poruchy se mohou objevit u kohokoli. Nadměrná spavost ale postihuje většinou mladé, bohužel se někteří nemocní k nám dostávají s velkým zpožděním. U syndromu neklidných nohou převažují lidé kolem padesátky. Porucha dýchání ve spánku se typicky projevuje u mužů okolo 40 let, zejména když trochu přiberou. Není neobvyklá ani u dětských pacientů. Nemocné s poruchou chování v REM spánku, vesměs jde o muže, doporučují jejich partnerky, které si všimnou abnormálního chování ve spánku, případně jsou nemocným zraněny.

ZDENA KOLÁŘOVÁ