Předchozí
1 z 2
Další

V roce 1938 muselo Československo odstoupit Německu, Polsku Maďarsku značnou část svého území. Kdy Hitler rozhodl jeho definitivní likvidaci? Hned po podpisu Mnichovské dohody?

Daleko dříve. Už v listopadu 1937 se konala porada Hitlera s generalitou, z níž vznikl takzvaný Hossbachův protokol, záznam jednání, který sepsal plukovník Fridrich Hossbach. V něm německý „vůdce“ načrtl jako cíl své agrese Rakousko a Československo. A podle toho také později soustavně konal, i když během zářijové krize 1938 pronášel výroky, že nechce na svém území jediného Čecha, a proto že má zájem pouze o pohraničí.

Ten termín okupace v březnu 1939 byl cílený?
K prohlubování závislosti na Německu docházelo postupně. Na jeho nátlak byl například odvolán velitel vojenské zpravodajské služby plukovník František Hájek. Přímým podnětem pro okupaci se ale staly česko-slovenské vztahy. Nároky slovenské autonomní vlády v tu dobu totiž začaly ohrožovat integritu státu. Například požadovala vlastní armádu. To Praha vnímala jako nepřípustné a došlo k roztržce. Ta vyvrcholila z 9. na 10. března, kdy došlo za pomoci vojenské intervence, pro niž se vžil název Homolův puč, k odvolání slovenské autonomní vlády a ke jmenování nové. V jejím čele stanul Karol Sidor. Vyhlášeno tam bylo i stanné právo.

A jaká v tom byla role Německa?
Hitler těchto nepokojů zneužil a začal jednat se slovenskými politiky. Napřed přes emisary se Sidorem, který plány na odtržení Slovenska odmítl. V pondělí 13. března pak přijal v Berlíně Josefa Tisa a sdělil mu, že má dvě možnosti. Buď Slovensko vyhlásí samostatný stát, nebo Německo nebude bránit Maďarům v jeho obsazení. Tiso tak nechal na čtrnáctého svolat slovenský sněm, který vyhlásil samostatnost.

Jak na to zareagovala Praha?
Tak, že se do Berlína vydal i prezident Emil Hácha. Zpočátku vše vypadalo nadějně, byly mu vzdávány pocty náležející hlavě státu. Ale pak mu Hitler řekl, že druhý den začnou němečtí vojáci obsazovat české země a že má – podobně jako Slováci - dvě možnosti. Buď budou Češi klást vojenský odpor a podle toho s nimi Německo naloží, nebo podepíše memorandum, kde svěří osud českého národa do rukou Třetí říše. Potom budou Němci s Čechy nakládat lépe. Hácha zvolil druhou variantu a zavolal do Prahy, aby armáda nekladla odpor. Nacistům později ale rozpuštěním parlamentu znemožnil alespoň to, aby si nechali okupaci odsouhlasit poslanci zvolenými v roce 1935, a tím ji legitimizovat.

Prý se pokoušel vyjednat v Berlíně pro české země stejné postavení, jako měli Slováci?
Zprávu o tom, co se stalo v Bratislavě, dostal asi hodinu před odjezdem, takže neměl příliš času to promýšlet. Myslím si, že nevěděl, co od toho očekávat, a že si neodvedl představit tu variantu, že už se nevrátí do svobodného státu.

Často se mluví o nátlaku na něj. Jak probíhal?
Lidová legenda praví, že ho Hitler honil kolem stolu, ale nikde o tom není záznam. Podle mého je to přehnané. Součástí nátlaku ale například bylo vystoupení Hermanna Göringa. Ten prezidentovi řekl, že pokud nepodepíše, vzlétnou letadla Luftwaffe a zničí Prahu. Ze vzpomínek Háchova lékaře Adolfa Maixnera je známo, že to pro tehdejšího česko-slovenského prezidenta bylo šokující. Dnes víme, že letadla nemohla vzlétnout, protože nebylo dobré počasí, ale to on nemohl vědět, protože nebyl voják. Hácha prý měl z Göringa pocit, že se na něj dívají oči ďábla. Udělalo se mu špatně a musela mu být vpíchnuta injekce.

Trvala okupace německému vojsku dlouho?
Bylo to poměrně rychlé. Svědčí o tom i to, že Adolf Hitler byl v Praze dříve než Hácha, jehož vlak byl pozdržen. Jediné, co kazilo postup německých vojsk, bylo počasí. S výjimkou Czajankových kasáren v Místku a v nedalekém skladu v Meziříčí nedošlo k odporu. V tom Místku ovšem Němci začali s obsazováním dříve, protože se báli toho, že průmyslové Ostravsko obsadí Poláci. Tamní vojáci neměli informaci, že se mají vzdát bez boje.

Prý se ale schylovalo k odporu i v Praze.
Byl pokus v Ruzyňských kasárnách, kde jeho aktérem byl podplukovník Josef Mašín. Ten se chtěl bránit, v tom mu ale zabránili nadřízení. Chtěl tedy aspoň vyhodit kasárna do vzduchu, což mu zase znemožnili. Tak začal ty zbraně aspoň vyvážet. Zde se také rodí jeho pozdější odbojový pseudonym Pobera z Lomu, protože bral ty zbraně bez povolení. Velký odpor ale kladla armáda na Podkarpatské Rusi. Tam ovšem bojovala s Maďary a na situaci v českých zemích to nemělo vliv.

Šestnáctého března byl vyhlášený Protektorát Čechy a Morava. Odkud se vzal ten název?
V době, kdy Hácha v Berlíně podepisoval memorandum, se ještě nevědělo, že půjde o protektorát. A nevěděli to zřejmě ani sami Němci. Tu formu precizoval v noci z 15. na 16. března na Pražském hradě německý tým elitních právníků a vysokých státních úředníků, jako byli šéf Říšské kanceláře Hans Lammers a tajemník na říšském ministerstvu vnitra Wilhelm Stuckart.

To byl člověk, který se později zúčastnil konference ve Wannsee, kde se řešilo, jak efektivně provádět vyvražďování Židů. Tento typický „vrah od psacího stolu“ byl prý tím, kdo formuloval výnos o zřízení protektorátu.

Tvrdí se, že se ten výnos inspiroval protektorátní smlouvou mezi Francií a tuniským bejem z roku 1881…
Dnešní právní historikové to vyvracejí, protože tím chtěla komunistická historiografie připodobnit Francii k nacistickému Německu a kolonialismus k nacismu. V tom březnovém výnosu je důležitá formulace, že Protekorát je autonomní a spravuje se sám, což byla iluze. Jednalo se o okupovanou zemi a Němci už potom tuto formu vlády nikde nepoužili.

Jak na okupaci reagovali lidé?
Byl to pro ně šok. Uvádí se třeba, že následkem okupace si vzal život básník a divadelník Jiří Mahen. Ale jinak ty reakce byly jednoznačně odmítavé. Například v Národním divadle po skončení Smetanovy Libuše následoval několik desítek minut trvající aplaus. Když se to opakovalo několik dnů po sobě, tak nacisté tuto operu zakázali. Dalším příkladem jsou náboženské poutě na jaře a v létě 1939 nebo převoz ostatků K. H. Máchy z Litoměřic od Prahy a jeho druhý pohřeb v květnu 1939, který doprovázely desetitisícové davy.

Došlo po okupaci k nějakým represím?
Hned 15. března začala zatýkací akce označovaná starší literaturou jako akce Gitter, Mříže. Jednalo se o zásah proti potenciálním odpůrcům, kterou nacisté chtěli podvázat případný odpor. Jejím terčem byli vedle demokratů, komunistů a Židů i němečtí odpůrci nacismu, kteří utekli dříve do Československa.

Řada zatčených byla v následujících týdnech propuštěna, protože zatýkání splnilo svůj účel. Protektorát byl mezinárodně akceptován, nedocházelo k žádným masovým nepokojům a věznice byly přeplněny. Propuštění byli donuceni podepsat jakýsi slib, že nebudou nic podnikat proti Velkoněmecké říši. To řada z nich s čistým srdcem podepsala, a hned se zapojila do odboje. Z asi 6000 zatčených bylo do koncentračních táborů transportováno „jenom“ 1500 lidí.

Kdy se začíná rodit ten vámi zmiňovaný odboj?
Prakticky okamžitě. Pro českou společnost to znamenalo šok. A reakcí bylo, že se na řadě míst scházeli známí a přátelé a začali budovat první odbojové organizace. To se týká například skupiny kolem legionáře Josefa Škaldy, která později vydávala ilegální časopis V boj. V Domažlicích pak skauti přísahali na zásobník nábojů. Podle některých svědectví už 15. března bylo možné na ulicích vidět lidi se zápisníky, kteří si kvůli zpravodajské činnosti zapisovali, kolik německých aut a jednotek projíždí.

Objevily se i případy kolaborace?
Například čeští fašisté založili Český národní výbor s tím, že za pomoci Němců převezmou moc. Ale ti jejich volání nevyslyšeli, dali přednost Háchovi a protektorátní vládě, a jejich pokus o převzetí moci přišel vniveč.

V tu dobu zřejmě zřejmě začíná i odpor Čechů v emigraci.
Aktivizovali se spolupracovníci Edvarda Beneše i řada lidí na ambasádách, kdy je odmítali předat německé moci a dávali budovy a zázemí k dispozici odboji. Hned 15. března v Chicagu vystoupil Jan Masaryk a krátce poté i Edvard Beneš. Zahájili tak odbojové aktivity v exilu.