Možná je pozoruhodné, jak často se stávaly tyto ostatky předmětem čilého obchodu — a tím také falšování. Relikvie svých světců uznává i česká tradice — a nijak zvlášť přitom nevadí, že ani o nich nemáme jasno.

Nejasná smrt, nejasné relikvie

Když pohanští Prusové zabili dne 23. dubna roku 997 pozdějšího prvního českého světce, biskupa Vojtěcha, netušili, jaký hlavolam svým činem způsobí. Nejenže se dodnes diskutuje, jak vlastně svatý Vojtěch zemřel (podle legend ho nejdříve probodl oštěpem pohanský kněz Sikka a pak ho Prusové ubodali sedmi ranami, podle románského vyobrazení na tzv. Hnězdenských dveřích byl sťat sekyrou), ale navíc po něm zůstaly hned tři hlavy.

Jak k tomu došlo? Český biskup o hlavu skutečně přišel, byť nejspíš až posmrtně. Skončila na kůlu, odkud ji po třech dnech doručili polskému knížeti Boleslavu Chrabrému. Ten hlavu i Vojtěchovo tělo vykoupil zlatem a nechal uložit ve hnězdenském kostele Panny Marie. Zhruba 30 let po Vojtěchově smrti zamířila do Polska vojenská výprava nového českého knížete Břetislava I., jež si kladla za cíl převézt Vojtěchovy ostatky do Čech. Není však jisté, jaké ostatky — žádná kronika je totiž detailně nepopisuje. A tady začíná „historie několika hlav“.

V letopise anonymního kronikáře 12. století, tzv. Kanovníka vyšehradského, se můžeme dočíst o tom, že „dne 23. února 1127 byla nalezena v hradu v Hnězdně hlava svatého Vojtěcha mučedníka a biskupa“.

Tak se z dějin vynořuje první hlava, jež údajně zůstala ve Hnězdně. V roce 1143 ale další český anonymní kronikář, autor tzv. Kroniky mnicha sázavského, píše, že při požáru svatovítské baziliky na Pražském hradě došlo k poškození výzdoby hrobu svatého Vojtěcha, ale pozůstatky světce zůstaly ušetřeny a že „téhož roku byla nalezena hlava svatého Vojtěcha biskupa a mučedníka v kostele Svatého Víta na hradě v Praze“. To je druhá hlava, tentokrát pražská.

A konečně podle hildesheimské kroniky navštívil v roce 1000 Vojtěchův hrob ve Hnězdně římský císař Otta III a odnesl zlomky jeho kostry a část ramene a lebky jako vzácné relikvie. Kousky kostry nechal Otta uložit v Římě, zlomek lebky věnoval nově založenému kostelu svatého Vojtěcha v Cáchách. Tato relikvie upadla v zapomnění, avšak o více než 400 let později, dne 1. září 1475, se v kostele lebka náhle zjevila před vizitací císaře Fridricha III. a papežského nuncia, a to nikoli jako někdejší část lebečního skeletu, ale skutečně jako kompletní lebka připisovaná českému světci.

Podle Vlčka je pravá ta pražská

Která z nich je ta pravá, pokud vůbec nějaká? Zodpovědět tuto otázku se pokusil v 70. letech český antropolog Emanuel Vlček. K dispozici získal „pražskou a cášskou lebku“, prozkoumat lebku hnězdenskou mu však tehdejší primas polský, kardinál Štefan Wyszinski nedovolil.

Pražská i cášská lebka se vzájemně hodně podobaly: obě byly shodně poškozené na těchže místech a obě měly z horní čelisti vytaženy všechny zuby, což vedlo antropologa k závěru, že jedna byla úmyslně poškozena podle druhé, a tudíž byla záměrným falzem.

Vlček nakonec došel k závěru, že pravou lebkou svatého Vojtěcha je ta pražská, protože na rozdíl od cášské odpovídala svou sérologickou skupinou jak dochovaným zbytkům Vojtěchova skeletu, přeneseným Břetislavem I. z Polska na Pražský hrad, tak kosterním pozůstatkům uloženým Ottou III. v Římě. Současně do ní na rozdíl od cášské lebky pasovaly zuby nalezené kolem kostry. Antropolog vyřešil i otázku Vojtěchovy smrti, protože se mu podařilo prokázat, že hlava byla sťata až posmrtně. Vzhledem k nemožnosti prozkoumat polský hrob však určité tajemství trvá.