Při pátečním setkání odborníků a učitelů z terénu zaznívaly opačné argumenty. Dagmar Dzúrová nejen předsedá společnosti rodičů a přátel dětí s Downovým syndromem, ale je i matkou dítěte 
s tímto genetickým onemocněním. „Syn prošel úplně běžnou sídlištní základní školou a za devět let se nesetkal s ponižováním, šikanou či výsměchem. Spolužáci ho brali takového, jaký byl. Překvapeni spíš bývali jejich rodiče," vypráví žena, která ze zkušenosti ví, že běžné prostředí je i pro děti s tímto typem handicapu podnětné. Vždy ale záleží na učitelích, řediteli a celkovém klimatu školy. To beze zbytku potvrzuje praxe Základní školy Trmice v Ústeckém kraji. Z jejích 300 žáků má 70 speciální vzdělávací potřeby, 40 se učí podle individuálního plánu, dva mají diagnózu LMP a zhruba stovka je Romů.

„Naším úkolem a cílem je všechny děti připravit vědomostně i lidsky pro život. Každé z nich má jinou kapacitu pro přijímání znalostí a dovedností, jedno jako štamprle, druhé jako sklenice a třetí jako džbán. My máme ambici všechny naplnit po okraj," říká ředitelka Marie Gottfriedová. Barevnost a různorodost nevnímá jako problém či překážku, ale obohacení. „Je to přirozené prostředí, v dospělosti lidé také nežijí ve skleněné věži, ale mezi chudými, bohatými, cizinci i handicapovanými, nemohou si vybírat," dodává Gottfriedová. Její přesvědčení, že děti se nemají přizpůsobovat školám a jejich dlouholetým škatulkám, ale naopak, přivedlo do třicetičlenného učitelského sboru v ZŠ Trmice devět asistentů pedagoga a tři speciální pedagogy. Na fungující inkluzi Marie Gottfriedová ročně potřebuje dva miliony korun navíc. Ty získává díky nejrůznějším rozvojovým programům, ať už národním, nebo evropským. Tento moment je zcela klíčový ve vzrušené debatě o paragrafu 16 novely školského zákona, který byl schválen drtivou parlamentní většinou loni na jaře a letos 
v září se začne uplatňovat. To, co dělají v Trmicích díky enormnímu úsilí vedení školy, by mělo být od září automatické. Škola pomocí jednoznačné metodiky vyčíslí nároky na podpůrné prostředky včetně platů na asistenty a stát, respektive kraj bude povinen jí je poskytnout.

Nedostatek prostředků?

Obecná nedůvěra učitelů tedy nevyvěrá z nechuti uplatňovat inkluzi (ta je součástí legislativy již jedenáct let), ale z obav, že na přísun dětí s handicapem, a především LMP, nebude dost prostředků.

Ačkoli rodiče zatím nijak masově děti do běžných škol nepřeřazují, kantoři z těch praktických se bojí, že přijdou o práci a svého druhu komfortní podmínky. Stát totiž dosud posílá víc peněz na děti s handicapem, které se vzdělávají ve speciálních a praktických školách než na stejné žáky ve školách běžných. Navíc do dvou let budou muset projít všichni žáci se zdravotním postižením včetně LMP rediagnostikou. Nyní navštěvuje praktické školy zhruba čtvrtina žáků bez diagnózy, což podle novely už možné nebude a tzv. hraniční děti odejdou do běžných škol. V nich budou mít nárok na veškerou potřebnou podporu.

Jana Straková z Ústavu výzkumu a rozvoje vzdělávání Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy uvedla, že vzdělávací nerovnosti, kdy se příliš brzy rozdělují dráhy dětí jednak směrem do elitních osmiletých gymnázií, jednak do škol praktických, oslabuje společnost jako celek. „Taková politika předem vykopává příkopy mezi velkými skupinami lidí, zatímco cílem by mělo být jejich zakopávání. Tvůrci vzdělávacích strategií ovšem musejí umět pedagogy přesvědčit, že inkluze je správná cesta a že na její zdolání nejsou sami," míní Straková.

KSČM chce odklad

Šéf sněmovního školského výboru Jiří Zlatuška (ANO) dodal, že společnost má cílevědomě vytvářet prostředí pro uplatnění všech dětí, ne je pomocí různých záklopek segregovat a vytvářet vyčleněné sociální systémy. Zdůraznil, že ve sněmovně nyní leží návrh poslankyně KSČM Marty Semelové na odklad účinnosti inkluzivní novely. „Ve vysvětlování zákona a motivaci učitelů ministerstvo školství mnoho věcí zanedbalo, ale vyřešit to má zvýšená osvěta, nikoli odklad potřebné legislativy," míní Jiří Zlatuška. Odborníci se shodují, že proti inkluzi se vyslovují především učitelé, kteří s ní nemají zkušenosti, nebo je mají kvůli nedostatku financí a podpory státu negativní.

Jak se uplatňuje inkluzivní vzdělávání v ČR?