Úspěšně podnikají, mají řadu přátel 
i koníčků a bydlí 
v prostorném bytě 
v Praze na Vinohradech. Rodiče šestnáctiletého Petra žijí zdánlivě bezproblémově, nikdy nemuseli ani řešit stížnosti sousedů. Přesto před rokem začal v tichosti bobtnat konflikt, který vyústil v útěk chlapce z domova.

Tento smutný příběh však není nijak ojedinělý, případy zmizelých dětí se dnes už zdaleka netýkají jen dlouhodobě problémových a sociálně slabých rodin. „Asi dvacet procent dětí na útěku pochází z normálních rodin, které žijí v našem okolí, a nikdo by neřekl, že by se jich mohl takový problém týkat," upozorňuje předseda správní rady Nadačního fondu Ztracené děti Pavel Caprata.

Za paravanem "normálnosti" se může zkrývat lecos

Jeho slova potvrzuje i vedoucí Linky bezpečí Peter Porubský. „Léty ověřené zkušenosti odborníků dokazují, že i rodiny, které navenek působí jako úspěšné a spořádané, často ukrývají smutné tajemství v podobě týrání nebo zneužívání dětí. Často právě děti úspěšných rodičů mohou být přehnaně vystresované tím, jak budou rodiče reagovat na případný neúspěch ve škole. Jednají pak zkratkovitě a utíkají. Útěky dětí se týkají všech typů rodin," tvrdí Porubský.

Podle něj se děti často obrací na Linku bezpečí krátce po útěku s tím, že nemají rozmyšleno, kam chtějí utéct. Důležité je pro ně vyhnout se v té chvíli nepříjemným, případně ohrožujícím situacím. Pokud naopak už ví, kam půjdou, první volbou zpravidla bývají prarodiče a další příbuzní, v případě rozvedených rodin druhý rodič nebo kamarádi.

Děti utíkají z domova z mnoha důvodů, podle dětské psycholožky Ivety Hrčkové mají ale všechny případy jednoho jmenovatele: strach. „U mladších jde často o sezónní záležitost, bojí se reakce rodičů například v období vysvědčení nebo třídních schůzek. Adolescenti pak pociťují velký strach zejména při překročení hranic normy, nebo přímo zákona. Třeba si vezmou auto bez dovolení a někde nabourají, něco ukradnou, případně když mají problémy s drogami," vysvětluje. O nic lépe na tom po psychické stránce nejsou ani rodiče, když začnou své dítě postrádat. „Je to obrovský stres a bezmoc. Kolikrát ani nevědí, jak postupovat. V takové situaci je nejdůležitější zachovat klidnou hlavu, začít pátrat ve svém okolí a kontaktovat policii. Ta stejně jako my může poskytnout psychologa," říká Pavel Caprata.

Ve výjimečných případech ale dochází i k paradoxním situacím, kdy jsou naopak rodiče v roli agresora a neziskové organizace samy nabízejí dítěti útěk jako akutní řešení. „Důležitější je, aby bylo dítě na útěku a nezraněné než doma, kde bude ohroženo. Když se dítěti povede před agresorem utéct, hledáme hned společný plán na nejbližší období," dodává vedoucí Linky bezpečí.

Otázkou však zůstává, jak efektivněji snižovat počty dětských útěků. „V prevenci je ještě mnoho co zlepšovat. Hlavně se zaměřit na samotné rodiny. Co se týče samotného pátrání, policie reaguje poměrně promptně," říká dětská psycholožka Lucie Součková. Rodiny by podle jejího doporučení měly především dostatečně vzájemně komunikovat, aby u dětí převládala důvěra, nikoliv strach z rodičů.

Informace o dítěti jsou vodítkem k jeho nalezení

Pohřešování dětí v souvislosti s trestnou činností je podle policistů ojedinělé. „V naprosté, drtivé většině se jedná o děti, které odešly z domu bez udání důvodu a nekontaktují rodiče či zákonné zástupce. Ti o jejich aktuálním pohybu či pobytu nevědí. V této souvislosti je třeba apelovat na rodiče a obecně osoby, které poskytují o pohřešovaných dětech policistům informace. Vždy je třeba uvést pravdu, protože v první chvíli jsou právě tyto informace vodítkem při prvotních úkonech," vysvětluje mluvčí ostravských policistů Soňa Štětínská.

Doplňuje, že je nutné, aby rodiče nezatajili nebo neupravovali žádnou informaci. „Policisté mají při práci se zavádějícími informacemi totiž ztíženou pozici a dohledání pohřešovaného se může z časového hlediska prodloužit. Policisté při pátrání po pohřešovaném dítěti využívají všechny dostupné metody, formy a prostředky pátrání, jako je i systém Dítě v ohrožení, který je součástí Národního koordinačního mechanismu pátrání po pohřešovaných dětech," upozornila Soňa Štětínská s tím, že je tento systém při splnění podmínek účinnou a aktivní součástí pátrání.

Konkrétní příběhy píše život. Podobné mohou potkat každou rodinu

Pavel (16), Řepy

Do svých patnácti let žil Pavel na sídlišti Řepy naprosto v klidu, bez problémů.

Pak ale natrefil na partu, kde se docela běžně experimentovalo s drogami. Samozřejmě to neminulo ani Pavla. Jenže záhy se dostavila závislost a ruku v ruce s ní i zoufalý nedostatek peněz na „nutnou" dávku. Nezbývalo nic jiného než začít krást. K rodičům se to samozřejmě brzy doneslo. Z oprávněného strachu z trestu se Pavel rozhodl k útěku z domova. Když ale zjistil, že na ulici mu nikdo nepomůže, domů se naštěstí za pár hodin vrátil.

Odborníci pak doporučili nízkoprahové centrum. Tam se Pavel závislosti zbavil.

Petra (17), Žižkov

Stroze řečeno Petra už od dětství hodně zlobila.

Dospělo to dokonce tak daleko, že v centru Prahy často sahala turistům do kapes. Okrádala je. Nakonec na ni došlo a skončila v „pasťáku." Odtud ale brzy utekla. Dlouhých šest měsíců byla nezvěstná. Pochopitelně zanedbala i pravidelné kontroly u gynekologa. A v té době také přišla do jiného stavu.

Kontaktovat se ji podařilo přes kamarádky z ústavu. „Když se vrátíš, ni se ti nestane," vzkázaly prý Petře.

A tak se tedy vrátila. Trest jí opravdu minul. Na místo něj se Petře za pár týdnů narodilo zdravé dítě.

David (18), Smíchov

Davidovi ze Smíchova bylo sedmnáct, když vrcholily drsné spory s jeho rodiči. Hlavně s otcem.

Už dřív kvůli nim několikrát utekl z domova. Opakovalo se to stále častěji.

Až jednou požádali zoufalí rodiče kurátora, aby jim se synem zprostředkoval schůzku.

„Můžeš tedy bydlet u kamaráda. Musíš ale chodit do školy, vydělávat si budeš na brigádě a jednou týdně se budeš hlásit doma," zněla dohoda.

Z rodičů spadl strach a Davidovi přispívali na živobytí. Nakonec se všichni usmířili. David, ač je mu už osmnáct, se vrátil domů.

Z domova na ulici a zpět.

Specialistka na dětskou a dorostovou psychiatrii, lékařka Gabriela Vaníková ze společnosti PP FIT Ostrava, která provozuje ve městě dvě soukromé ambulance, v rozhovoru pro Deník říká:

K útěkům je vede i bezmoc a strach

Ostrava - V Moravskoslezském kraji bylo v pátek 22. dubna pohřešováno pouze jediné dítě. Podle moravskoslezských policistů je ale mnohem více těch, které z domova nebo výchovného zařízení odcházejí bez povolení nebo souhlasu téměř pravidelně.

Jaké důvody je k tomu mohou vést?

Může to být touha po svobodě, odmítání plnění povinností či nastaveného režimu, strach z trestu, ale také rozpad rodiny, časté hádky rodičů. V těchto případech chtějí děti vyjádřit svůj vzdor, nespokojenost, smutek nebo bezmoc. Řada dětí také utíká z výchovných ústavů, protože naprosto nerespektuje žádné autority. Za útěkem může stát také parta dítěte nebo drogová problematika.

Kde se nejčastěji skrývají?

Většinou u starších či dospělých přátel, kteří už mají své zázemí. Často jsou to také cizí rodiny, které dítě přijmou a neřeší, zda někomu nechybí. Na starosti mám téměř dospělého pacienta, který se umí velmi rychle adaptovat, je schopný získat práci, zařídit si ubytování. Děti, které utíkají z výchovných ústavů, se pak také často skrývají u svých rodin, které tak nerespektují nařízení soudu.

Setkala jste se s nějakým případem, kdy pohřešování či zmizení dítěte souviselo s trestným činem?

Tyto situace nastávají pouze ojediněle. Někdy se jedná o drobné krádeže. Spíše se ale setkávám s případy, které mají sexuální tematiku. Chlapci, kteří mají jinou orientaci, se na dobrovolné bázi mohou nechat vydržovat staršími muži.

Jak vnímají tyto situace rodiče dětí? Pracujete jako dětská psychiatrička i s nimi?

Velmi špatně. Snaží se však většinou spolupracovat s policií. Oslovují rodiny přátel svých dětí, spolužáky. Teď konkrétně řeším případ dívky, která utíká už téměř chronicky, někdy i na pět dní. Absolutně vzdoruje jakémukoliv režimu. V tomto případě nezbývá než řešit to výchovným ústavem. Mám také jednoho chlapce, který utekl k tetě do Čech, ta ale kontaktovala rodiče. Někdy se ale setkávám také s případy, kdy děti kryjí před rodiči jejich vlastní babičky.