„Nikoho jsem neusmrtila, nikomu jsem nepomohla zemřít, nikomu jsem neublížila, ani jsem nechtěla ublížit. Prostě byla jsem 
v nesprávný čas na nesprávném místě s nesprávnými lidmi, já si to neumím jinak vysvětlit," řekla Marešová včera v závěrečné řeči.
Obžaloba tvrdila, že Marešová zabíjela nemocné 
z jednotky intenzivní péče draslíkem, aby si ulehčila práci. Státní zástupce pro ni v hlavním líčení před ústeckým krajským soudem požadoval doživotní trest vězení. Jenže neuspěl.

Žalobce se původně opíral o posudek dvou znalců, jejichž závěry ale odmítli zpracovatelé revizního posudku z olomoucké fakultní nemocnice. Podle nich se tvrzení o otravě draslíkem nepotvrdilo a úmrtí pacientů se dala očekávat.
„Filozofie řízení, jak ho prováděl krajský soud, je nám velice blízká. V podstatě se vším, co uvádí 
v napadeném rozsudku, se můžeme ztotožnit," zdůvodnil rozhodnutí předseda senátu Michal Hodoušek.

Soud se točil kolem šesti úmrtí, z nichž byla Marešová obviněna. Na podivná úmrtí v roce 2014 upozornila přímo Lužická nemocnice. „Z mého pohledu to je rozsudek, který se dal očekávat. Revizní posudek byl precizně vypracovaný," řekl Darek Šváb, tehdejší ředitel Lužické nemocnice.

To, že by se Věra Marešová vrátila do nemocnice, kde dříve pracovala, je ale krajně nepravděpodobné. 
V průběhu soudního jednání v Ústí totiž vypovídala řada sester i dalších zaměstnanců špitálu. A výpovědi mnohdy nebyly vůči Marešové lichotivé. Lužická nemocnice ji navíc nevyhodila, odešla dobrovolně.